Ščauno ščauno ščauno ščauno zdrúj ščauno zdrúj… Šišlal jsem si, když jsem vcházel do lázeňského městečka nesoucí jméno, které napsané vypadalo jako spřežková past: Szczawno-Zdrój. Což se vyslovuje ščaunozdrúj. Zdrój jsou lázně a szcaw je šťovík, ale když jsem se tam ptal, jestli má kyselá bylina něco společného s těmi lázněmi, tak paní v cukrárně, pokrčila rameny a řekla, že nie wie, to tylko imię, prostě jméno.

Do roku 1945 se ty lázně jmenovaly poněkud banálně, ale srozumitelně Bad Salzbrunn, slaná kašna či slaná studna, protože opravdu ta minerálka, která se pije v pavilonku, na kterém je nápis Pijalnia wod mineralnych, je docela slaná, jako byste pili skoro vodu mořskou, takže to pak musíte něčím zapít, čímž nevylučuju, že taková voda má nějaké (psycho)terapeutické účinky. Pavilonek je součástí historické kolonády, elegantní stavby z černě namořeného dřeva a keramikou obložených stěn ve stylu secesně lázeňském. K pití slané vody se dostanete po zaplacení šesti zlotých plus osmdesáti grošů za papírový kelímek, pokud nemáte vlastní pítko. Pijáctvo je cedulkou upozorněno, že v objektu nejsou toalety, což je rozumné, neboť by toho člověk vypil příliš a seděl tam třeba půl dne. Dal jsem si tři kelímky z různých kohoutků a šel hledat toaletu a čím to zapít.

Szczawno je velmi pěkné místo. Je tu park, kolonáda, krásné vily. Za tu krásu vděčí dobám, kdy se jmenovalo Salzbrunn a patřilo k nejluxusnějším lázeňským místům svého druhu v Evropě, aspoň tedy té střední. Zatímco obyvatelstvo a jazyk se po roce 1945 zcela změnily a vyměnily, místo zůstalo stejné a budovy víceméně také, ne že by všechny byly vyparáděné, ale v rámci možností a polského přístupu k věcem je to tady pěkné a udržované. Kdybych měl někomu doporučit, kam se jet v Polsku podívat relativně kousek za hranice, řeknu mu, ať jede třeba sem, do toho Šťovíkova, lázní, které jsou vlastně jednou z čtvrtí města Wałbrzychu, kterému můžeme česky říkat Valbřich, což obojí pochází z německého jména Waldenburg, lesní hrad.

Ovšem je to zvláštní region, jejž je potřeba nejdřív trochu prozkoumat; pak ho oceníte. První dojem může být totiž docela strašný. To by můj případ, když jsem tam před pár lety vystoupil z vlaku od Jelení Hory a měl pocit, že jsem v nějaké hrozivé aglomeraci poskládané z hald, barabizen, smetišť, plotů a vrakovišť. Hned jsem chtěl zmizet, ale to jsem naštěstí neudělal, v naději, že něco tam přece může být jinak. A bylo. Díky tomu jsem se seznámil s docela zajímavým městem, které nese hornickou pečeť a je na něm poznat uhelná prosperita. Ta trvala od poloviny 19. století až do let devadesátých bez ohledu na to, jaký režim vládl a jaký lid město obýval. Valbřich je, tedy vlastně byl, centrem dolnoslezského hnědouhelného revíru, kolem města, kde se najdou i architektonické skvosty z gründerské doby, se do země zavrtaly šachty čili kopalnie, z nichž čněly důlní věže, které se dosud pěkně vyjímají v kopcovité krajině sudetsko-krkonošských pohoří, jež tady mají podobu takových hrbolatých kopečků, které kousek severně již mizí a krajina přechází do slezských rovin.

V tom na první pohled nepřehledném či chaotickém regionu jsou přinejmenším dva skvosty: o jednom z nich, o hradu či zámku Książ, kterému jeho majitelé říkali Fürstenstein, jsem psal v č. 48/2022, ale tím druhým klenotem jsou právě ty lázně Szczawno. Zámek a lázně tvoří s centrem Valbřichu trojúhelník, který je vyplněný industriálním chaosem, hornickými sídlišti a dálničními nadjezdy a výjezdy, březovými náletovými lesíky, brownfieldy a smetišti, obchodními centry a satelitními výsadky. Tady se setkává dystopie s utopií, ostrůvky bývalé krásy se sociálně-industriální depresí.

Základem všeho bylo uhlí, a to geologicky, neboť kde je uhlí, tam bývají minerální prameny, a také ekonomicky, protože, kde je uhlí, tam jsou peníze. Jde jen o to, na co se použijí. Hospodářský vzestup kraje je spojen se šlechtickou rodinou Hochbergů von Pless, což byli takoví zdejší Rothschildové, ovšem Hochbergové byli historická slezská šlechta, které Książ (Fürstenstein) patřil od 15. století. Zásobovali pruský stát generály a diplomaty, a když se dali v 19. století na podnikání a dolování, tak jim v Prusku nebylo, pokud jde o bohatství, rovno. Mohli si tedy dovolit velkolepě a pohádkově přestavět zámek Fürstenstein a z malých lázní Salzbrunn udělat lázně velkolepé, takže mohly splňovat nároky nejelitnějších vrstev evropské aristokracie, jež tu mohla před první světovou válkou zažívat svůj historický konec ve vší parádě a luxusu.

Z té zřejmě nejkrásnější doby evropského soumraku, přelomu 19. a 20. století, také pocházejí nejhonosnější zdejší stavby, především opravdu majestátní hotel, který se původně jmenoval Grand, pak Schlesischer Hof a po roce 1945 Dom Zdrojowy, prostě lázeňský dům: to dopadl lépe než jeho karlovarský kolega Pupp, který byl přejmenován na Moskvu. Grand měl první sezonu v roce 1910, to pomalu končila doba obřích lázeňských hotelů, které představovaly vlastně samostatnou civilizační jednotku: takový velkohotel byl dokonalý organismus, kde mělo být všechno, co vysoké nároky hostů žádaly. Nad estetickou dokonalostí patronovala kněžna Marie Terezie Hochberg von Pless, jež byla celebritou své doby známou pod jménem Daisy, Princess of Pless.

Byla to sofistikovaná lady edvardiánské high society, v jejichž žilách kolotala krev anglických králů a která si tykala s Churchillem, jehož byla nevlastní sestřenicí: Churchill je zde samozřejmě na seznamu hostů, ještě když měl s Německem dobré vztahy. Tato Daisy byla manželkou posledního slezského magnáta, Hanse Heinricha XV. Hochberga von Pless – zemřel v roce 1938, k Hitlerovi měl rezervovaný poměr, ale také nebyl nadšený z postupující polonizace Slezska, což se tedy týkalo spíš toho Horního, kde měl rodové sídlo, ono Pless se dnes jmenuje Pszczyna, taky dobrý spřežkostroj… Koncem osmdesátých let o něm natočil epický film režisér Filip Bajon, jmenuje se Magnát a je považován z jeden nejlepších polských velkofilmů.

Teď jsem před tím hotelem stál, poněkud sešel, také už není obklopen krásnou zahradou, ta je už jen na pohlednicích, ale svým polským životem žije. To se mi zdálo při cestách po polských lázních příznačné, že naprosto převládající klientelu tvoří obyčejní Poláci, takové ty paní s barety na skromně upravené hlavě, říkalo se jim kdysi „kobiety moherowe“ a nemělo je moc rádo Polsko A, to „moderní“, neboť to byly paní dosti konzervativní, ba zbožné. Tak ty jsou tady v těch lázních. A nejsou tu žádné nápisy v azbuce, což má své logické zdůvodnění, které ale neplatí pro naše Karlovy Vary nebo třeba Teplice. Prostě polské lázně jsou pro Poláky…

Vstoupil jsem tedy do polského hotelu světové minulosti, což mi umožnila i skutečnost, že kosmopolitní aristokracie již tam nepobývá. Bez větších problémů se mi podařilo splynout s polskými hosty, kteří tam chodili na procedury a ve velkém sále spořádaně pojídali baršč a pierogy. Sál, kde před sto lety nejspíš chrastily drahé šperky a občas se zableskl diamant, sedělo panstwo polského lidového typu a štěbetalo svým veselým jazykem. Personál roznášel kompoty. V hlavní hale, na níž byly patrné velkorysé plány paní Daisy, se prodávala polská kosmetika pro lidovou pleť.

Hochbergové v třicátých letech pomalu krachovali, pak lázně převzal pruský stát, prý si to tady oblíbil Hermann Göring, zajel sem několikrát i Hitler, ten ale asi na seznamu čestných hostů není. Existovaly prý plány, že pod nedalekým Fürstensteinem se vybuduje celé podzemní město, kam se měl na konci války uchýlit Vůdce a vést tam armagedon až do soumraku bohů. V létě 1945 to převzali Sověti, zřídili tady lazaret pro své raněné vojáky, na což jistě měli právo, v padesátých letech to odevzdali Polákům. Lze si asi představit, že z představ kněžny Daisy toho moc v interiéru nezůstalo. Ale pěkné to tam je, oczywiście.

fotoblog (jiripenas.cz)