Nedaleko obce Ždánice na Kolínsku je takový zvláštní pomník složený z pylonů, k němuž vedou dlouhé schody. Pomalu se to rozpadá, ale kdysi to mohlo působit monumentálním dojmem. Kdyby něco mělo symbolizovat, co se stalo se selským stavem v téhle zemi, mohlo by to být tohle. Pomník, který měl do daleka hlásat jeho nevykořenitelnost a nezničitelnost, se rozpadá a nikdo už dávno neví, proč ho tam postavili a k čemu měl sloužit.

Byl to totiž pomník Antonínu Švehlovi, vůdci selského lidu, monumentální postavě české a pak i československé politiky, několikanásobnému předsedovi vlády a ministru vnitra, spolutvůrci první ústavy a tak dále. A kromě toho hostivařskému statkáři s rozlohou polností, že když se o něčem chtělo říct, že je to velké, řeklo se „jako Švehlovy pozemky“.

Mohyla se slavně otevírala v roce 1935, šest let po Švehlově smrti. Měla tu stát desítky, třeba i stovky let a měla hlásat krajině a zemi, co se tehdy zdálo ještě jisté. Že selský stav je základem státu a zdrojem prosperity a že zvlášť v českém národě to bez něho nejde, protože národ vzešel z těch selských chalup. A jeho vůdcové ze selských gruntů, jako právě Švehla, jsou a budou sedláci! Protože sedlák, to je svobodný pán, s tím jen tak někdo nezamete!

To měl pomník do celého kraje hlásat. Na šesti pylonech byla zvěčněna na kovových deskách jména Švehlových spolupracovníků, jména, která dnes něco řeknou jen specialistům na dějiny agrárního hnutí: otec a syn Prokůpkové, Srdínko, Kubr… a uprostřed tedy pylon s předsedou Švehlou. Na oblouku nápis, jehož silueta se tam ještě trochu rýsuje, ale přečíst už nelze. Bylo tam: „Těm, kdo se zasloužili za hospodářskou a politickou svobodu zemědělského lidu.“

Lze si představit, že venkovský lid se tu párkrát i sešel, československé prapory vlály, řečníci mluvili o národu, vlasti a půdě. A pak se to stalo: republika to nevydržela. Přišel Mnichov, pak březen 1939, Švehla jako symbol té zničené republiky byl odstraněn poprvé, nejprve to odnesla busta, po válce i celá agrární strana, po únoru 1948 i ti sedláci. Pylony sice zůstaly, ale smysl byl nejdřív „překódován“ na pomník obětem nacismu z Kolínska se jmény zabitých. Jenomže tam převažovala židovská, tedy německy znějící jména, takže se po roce 1948 odstranila a na pylon s chybějící Švehlovou hlavou se vyryl nápis „Obětem nacismu a padlým bojovníkům za svobodu 1938–1945.“ Pak se na to radši zapomnělo.

Co se stalo se sedláky, se podobalo tomu, jak dopadl Švehla. Byli zlikvidováni jako stav, jako sociální třída. Ti, kteří vzdorovali, to těžce odnesli, lidé pracující na polích a ve stájích zhrubli a zproletarizovali se do jézéďáků. Po roce 1989 krátká naděje na nějaké obnovení rychle vzala za své a brzy se vytratila ze společnosti i představa, že něco takového, jako jsou sedláci a selský stav, existuje a je ho vůbec potřeba. Sedlákům se začalo říkat farmáři a stali se trpěnými možná tak jako rarita pro farmářské trhy. Mezi moderním obyvatelstvem měst zavládla představa, že potraviny budou růst či pučet jako aplikace na chytrých telefonech. Lid z venkova se přizpůsobí progresivním trendům a zanikne v zájmu ochrany klimatu. Potraviny nahradí surogáty z Číny a subsaharské Afriky, genetika vyšlechtí nekonečně bující kotlety a maso bude růst v laboratořích. Poslední Češi po tisíci letech opustí definitivně zemědělství a přiřadí se k pokrokovému lidstvu, které se obětuje pro to zaostalejší, které u zemědělství zůstane. Památník na nějakého prehistorického politika, který věřil v nezničitelnost sedláků, zaroste křovinami. Stejně jako skoro celá země.