Literatura je v mnohém podobná botanice, třeba v tom, jak některé její nejzajímavější nebo nejkypivější výhonky vyraší na nečekaném místě a projeví mnohem víc životaschopnosti než výpěstky z centrálních skleníků. To je případ Aleny Mornštajnové, o které před sedmi lety vědělo jen její okolí ve Valašském Meziříčí, ale nyní je to již, jak se říká, fenomén.
Jindřich Vybíral je historik architektury se zaměřením na 19. století a klasickou modernu. Vyrůstal v Opavě, kde chodil do obchodního domu Breda a z pokojíku hleděl na věž kostela sv. Hedviky, díla klasika moderny Leopolda Bauera, o kterém napsal největší monografii, která kdy o něm byla a bude napsána. V Praze od konce 90. let zasvěcuje studenty Vysoké školy uměleckoprůmyslové do souvislostí hmoty a ducha, tradice architektury a stylu života. Je respektovanou osobností bez výstřelků, dobrým společníkem a citlivým vzdělancem. Od loňska je rektorem, takže jsme se sešli v rektorské místnosti na Palachově náměstí. Venku bylo mrazivo a za okny se stmívalo nad Pražským hradem.
Hospodaření je nadále socialistické. Lukrativní objekty, třeba Český Krumlov, který ročně vydělá 70 milionů korun, odvádějí všechno zpět státu, který pak prostřednictvím NPÚ přerozděluje prostředky jinam.
V saském městě Zwickau je hned u nádraží takový velmi staromódní hotel, který tam zůstal skoro v nezměněném stavu od roku 1912, kdy se otevíral. Jmenuje se Merkur, což naznačuje, že byl pro cestující obchodníky. Vím o něm asi deset let, protože jsem v něm jednou přespal, když mi ujel večerní vlak do Kraslic, které jsou hned za hranicemi a jezdí tam každé dvě hodiny vlak z toho Cvikova, prvního velkého města v téhle části Krušnohoří.
V populární, což neznamená, že triviální, knize o Íránu slavného polského reportéra Ryszarda Kapuścińského Šáhinšá jsou nezapomenutelné pasáže, v nichž se snaží pojmenovat něco, co tam viděl a zažil na vlastní oči. Protože to psal začátkem 80. let, kdy se politická korektnost nenosila (on by ji asi nerespektoval), píše otevřeně o kultu násilí, které je podle něj hluboce zakořeněno v íránské společnosti.
Každá nová čmáranice na fasádě, zdi či výkladu mu způsobuje téměř fyzickou bolest, neurózu, ba i reálnou depresi, byť samozřejmě hospitalizovat se kvůli tomu zatím nechystá.
Západočeská galerie v Plzni pokračuje v řadě zajímavých exkurzů do 19. století, které sice náš věk podceňuje, ale po kterém zde zbylo nejvíc hodnotných věcí duchovních i hmotných. Aktuální výstava je věnována rodákovi z Ticina, té italsky mluvící části Švýcarska, která od baroka zásobovala Evropu vynikajícími architekty a stavebníky. Jmenuje se Pietro Nobile v Čechách: Neoklasicismus mezi technikou a krásou.
Nelze říct, že bych neměl odvážnější touhy, ale dlouho jsem si přál zajet se podívat do rodiště svého oblíbeného spisovatele, kterého jsem četl v dětství a k němuž se chci pomalu zase vracet.
Jestli je v tomto civilizačním prostoru nějaká jistota, pak je to to, že střevíc bude nazut na správnou nohu a led s těmi dvěma babiznami se v pravou chvíli prolomí (někdy, přiznám se, je mi té dcery líto.)
A dodnes myslím na světici, / na její ústa šeptající, / ne ústa, ale spíše květ. Jaroslav Seifert, jak jistě každý poznal, autor těchto veršů, byl velký ctitel gotických madon. Báseň Prsten Třeboňské madoně napsal v roce 1946, když mu bylo pětačtyřicet, což je takový věk, kdy si snad může muž začít dovolit být lehce sentimentální.
Představuju si někdy, co by asi člověk dělal, kdyby znal budoucnost. Ale ne teď, nýbrž kdyby ji znal v minulosti. Třeba kdyby za mnou tak na jaře 1990, kdy mně bylo dvacet čtyři, byl jsem nadšený ze svobody a vše se jevilo tak krásně a nadějně, přišel nějaký kouzelník a ukázal mi v kouli (nebo asi spíš na displeji smartphonu, neboť by byl z budoucnosti) Českou republiku našich dní.
Do Českého Krumlova trochu rozumný člověk může přijet jenom v listopadu nebo v únoru. Ve zbytku roku se stane svědkem a obětí nejhorší masové turistické industrie, globálního procesu přemísťování lidstva. Ten nacpe zakřivené uličky toho krásného města jako jitrnice lidským prejtem, zašpuntuje je a zahltí, že se v nich nedá pohnout. Kdo je jen trochu normální, do nich proto nikdy nevleze, smíří se s tím, že prostě Krumlov nepozná, mine se s ním, nechá si ho ujít. Pokud je starší, zachová si ho ve vzpomínkách, kdy to bylo zpustlé a ošuntělé, Romy obydlené, ale přece jenom průchozí město, rozpadající se klenot, se kterým si novoosídlenci nevěděli rady. Prostě vymaže Krumlov ze svých tužeb, přenechá ho těm dobyvatelům se smartphony, ať si ho sežerou a roznesou na značkových kopytech, stejně už je to město jen kulisou, prázdnou formou, normální lidé tam dávno nežijí, domy patří Rusům nebo nějakým mafiánům, všude trdelníky, cingrlátka a jiný šunt a lapače pro blbé turisty, kteří jako kobylky ničí všechnu krásu světa.
Nekonečné peripetie s umístěním Slovanské epopeje Alfonse Muchy mají také svou osobní rovinu. Je to též souboj a pře různých přístupů a postojů k rodinnému odkazu. Zvlášť silný důvod hlásit se k dílu velkého Alfonse má jeho vnučka Jarmila Mucha Plocková, která se o tom, že je dcera Muchova syna Jiřího, dozvěděla ve dvaceti letech.
Těm, kteří nepřejí Borisi Johnsonovi a konzervativcům jejich vítězství, slouží jako útěcha fakt, že uspěli skotští nacionalisté.
Čech má svou představu o Slovensku, která záleží na tom, jak je starý, zda má slovenské známé a jestli byl někde jinde než v Blavě či v Tatrách na lyžích. Řekněme, že trochu lepší představu má Moravan, který si často myslí, že se Slováky by si rozuměl lépe než s Čížky. Zajímavější je, jakou představu má o Slovensku sám Slovák, pokud má znalost Slovenska v popisu práce, jež je mu zároveň posedlostí i jistým prokletím.
Kromě Dalibora Balšínka, který vlastně úplně Opavan není, znám ještě dva, kteří jimi zcela jsou. Tomáše Němečka a Jindřicha Vybírala. To jsou muži, na které může být jejich rodné město hrdé a v jeho zájmu by mělo být přilákat je z pražského vandru zpět.
Nemálo lidí se sociálním cítěním pobuřuje nedávný návrh ODS, aby lidé, kteří opakovaně spáchali přestupek, přišli o dávky v hmotné nouzi nebo o příspěvek na bydlení.
Teď je právě se svým souborem ve Francii, kde hrají skoro víc než u sebe doma, v Divadle Archa na Poříčí. Inscenace Obyčejní lidé je typická režie této energické ženy. Vypráví opravdu o obyčejných lidech, přitom neobyčejnou formou. Divadlo tady rozpouští své hranice a stává se setkáváním člověka s člověkem, herce s publikem, jedné kultury s druhou. Jana Svobodová je takovou ženou a umělkyní mimo hranice, do kterých se odmítá zařadit. Je koneckonců Svobodová…
Počínaje novelou Snaživky (2009) stojí za to sledovat brněnského prozaika Jiřího Šimáčka (1967), dříve televizního dramaturga a spolu s loni zesnulým Zdeňkem Plachým vůdčího ducha Střeženého Parnasu, což byla taková brněnská intelektuální zajímavost, kterou plně chápali nejspíš jen oni dva. Jeho romány se vyznačovaly dobře zvládnutým vypravěčstvím, ostře podanými lidskými typy, mezi nimiž vynikaly zvláště ty odporné, a pevným zasazením do sociálního prostředí, ve všech případech do současného Brna.
Když v našem malém sídlištním městě chodil večer Mikuláš, podobalo se to trochu válce gangů. Mikulášských part bylo víc a vedl se mezi nimi tvrdý boj o to, kdo ovládne větší prostor.
Motorový vlak projížděl listopadovou krajinou, která se z podmáčené měnila v podhorskou. Vyjel z Českých Budějovic v jedenáct a za necelou hodinu, když jsem vystupoval ve Zlaté Koruně, se už pomalu stmívalo. Před pěkným nádražím stál chlapík, na hlavě čepici, pevně mi stiskl ruku a řekl, vítám vás ve Zlaté Koruně, pane redaktore. Já mu chtěl říct, ať mi neříká pane redaktore, ale k tomu jsem se dostal až večer, když už byla úplná tma a my seděli v hospodě v Českém Krumlově.
Jsem rozhodný odpůrce trestu smrti, léta jsem přispíval stokorunou měsíčně Amnesty International (a taky Greenpeace), vždy jsem byl pro humanizaci vězeňství a hájil smysl ombudsmana. Není mi vzdálené učení Gándhího a Tolstého a rozumím snad i tomu, jak to myslel Ježíš s tou druhou tváří, a vůbec mám o sobě zbytkovou představu jako humanisty a mírného člověka.
Prvním předmětem, na který divák narazí na brněnské výstavě finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého, jsou blikající krabice, ze kterých vede po stěně a stropu spleť kabelů. Ty jsou napojeny na několik solárních panelů, jež jsou rozmístěny na staveništní ploše budoucího Janáčkova centra. Zvídavý divák si pak přečte, že výstava představuje „fotovoltaický ostrov zelené energie“, který se vydělil z moře závislého na fosilních palivech.
Žijeme v ojedinělé a vzácné době, kdy je možné přijet před velvyslanectví jaderné mocnosti v multikáře, vystoupit z ní a za účasti fotografů vhodit do kastlíku té mocnosti dopis, při jehož psaní se jeho autor musel docela smát, asi podobně jako ti záporožští kozáci, když psali svůj slavně urážlivý dopis tureckému sultánovi. Mocností je tentokrát Ruská federace, sultánem by mohl být Putin a tím záporožským kozákem starosta Řeporyjí Pavel Novotný. Když se člověk podívá na Rjepinův obraz, skoro ho tam vidí.
Opava a ten pruh země, do níž je zasazena, tedy naše milé Slezsko, je nejexotičtější částí České republiky, aspoň pro mě. Nikoli tak asi pro lidi, kteří tam žijí a mohou mít naopak pocit exotismu při pohledu na nějakého blbého Pražáka, když tam náhodou přijede. Je to země, jež je fragmentem velkého Slezska, které je nyní ze čtyř pětin v Polsku, kam se dostalo až roku 1945.
Z hlediska literárních thrillerů jsou ty dvě knihy dokonalé. Jsou tam vraždy, je tam zločinec, oběti, pátrání, spousta věcí kolem toho. Obě mají přes pět set stran, tedy dost na to, aby se o případu, jeho genezi, průběhu a zakončení dalo napsat téměř všechno.
V Jablonci nad Nisou, v tom městě, které se kdysi proslavilo bižuterií, jeden takový klenot bijou právě rozežraly sbíječky a rozjezdily buldozery. Jedna z několika nejzajímavějších a nejcennějších staveb města, bývalý zámeček Schlaraffia, byl s heroickým barbarstvím srovnán se zemí. Majitel pozemku se tolik snažil, aby ho zachránil, že léta usiloval o jeho demolici, až se mu to podařilo.
Je mokvavo a podzimně šero, chlad proniká ke kostem, spadané listí vylučuje jakousi látku způsobující melancholii a tesknotu. Nad zemí se převalují chuchvalce mlhy, staleté kmeny obrostlé choroši vydechují vůni zániku, jež uvolňuje hlen v nose poutníka. Ten vytahuje kapesník a počne do něj usilovně smrkat.
