Nekonečné peripetie s umístěním Slovanské epopeje Alfonse Muchy mají také svou osobní rovinu. Je to též souboj a pře různých přístupů a postojů k rodinnému odkazu. Zvlášť silný důvod hlásit se k dílu velkého Alfonse má jeho vnučka Jarmila Mucha Plocková, která se o tom, že je dcera Muchova syna Jiřího, dozvěděla ve dvaceti letech.

Kdy jste viděla Slovanskou epopej poprvé?

Poprvé? Poprvé jsem ji viděla asi tak před třiceti lety v Moravském Krumlově. Já jsem předtím žila mnoho let ve Španělsku.

To už jste věděla, že jste vnučkou Alfonse Muchy, dcerou Jiřího?

Já jsem to věděla asi od svých dvaceti let. Teprve ale v devadesátých letech se řešila moje příbuznost soudně. Ale předtím jsme s Jiřím o Epopeji hodně mluvili, to bylo Jiřího velké, skoro bych řekla posvátné téma.

Jiří Mucha si opravdu myslel, že jednou bude Epopej trvale vystavena v Praze?

Já myslím, že o tom byl zcela přesvědčen. To, že je v Moravském Krumlově, bral jako provizorium, které se určitě jednou napraví. Pracoval na umístění pláten dlouhá léta, konzultoval ho mezi jinými s paní doktorkou Orlíkovou (Jana Orlíková, kunsthistorička, znalkyně díla Alfonse Muchy a Jiřího dlouholetá spolupracovnice), hledal místa, kam by se Epopej mohla v Praze umístit. To je jedna věc. A druhá, že nikdy nepochyboval, že součástí stálé expozice budou všechny doplňující předměty, které Alfons Mucha v souvislosti s prací na Epopeji shromáždil.

To bylo co za předměty?

To byly například lidové kroje, které Mucha sbíral a které využíval pro svoji práci. Když na Epopeji na zámku ve Zbirohu pracoval, tak do nich oblékal místní vesničany a sedláky, kteří mu sloužili jako modely. A také tam patří všechny možné skici a přípravné práce, fotografie, korespondence a podobně. To byla všechno součást dědictví po Alfonsovi.

Kde ty předměty jsou teď?

Někam to asi zmizelo. Nebo se to rozprodalo, nevím. V devadesátých letech byla taková představa, že něco z toho by se umístilo do památníku Alfonse Muchy v Ivančicích. Já jsem byla společně s architektem Fuxem autorkou architektonického řešení takzvaného Rodného domu Alfose Muchy, mělo to být něco jako dům Augusta Rodina v Paříži. Soutěž jsme s tímto projektem vyhráli, ale ve finále, z nejasných důvodů, se náš návrh nerealizoval. Ale ještě předtím jsem požádala, to už byl Jiří po smrti, oficiálně Muchovu rodinu, zda by neposkytla Ivančicím moravské kroje a některé předměty, které se k Ivančicích a Moravě vážou, aby mohly být součástí expozice. Tenkrát jsem dostala odpověď, že kroje již rodina nemá, že je kamsi darovala. Připadalo mi to nepravděpodobné.

Rodinu myslíte Geraldinu a Johna, Jiřího manželku a oficiálního syna. A kde myslíte, že ty kroje a předměty jsou?

Ano, myslím tím Johna a Geraldinu (Geraldina Mucha zemřela roku 2012 – pozn. red.). Já samozřejmě nevím, kam konkrétně kroje zmizely, jenom se mohu domnívat, že byly převedeny společně s veškerou Muchovou pozůstalostí do Lichtenštejnska, kde sídlí Johnova Mucha Foundation.

Proč v Lichtenštejnsku?

Nepatří Lichtenštejnsko mezi daňové ráje?

Hm, ještě aby v tom měla prsty knížecí rodina…

Víte, co mě někdy napadá? Moravský Krumlov patřil od 17. století Lichtenštejnům, je známo, že za jejich pobytu v Moravském Krumlově to bylo nejvíce kvetoucí období existence města. Co když to souvisí? Je to trochu bláznivá hypotéza, ale co když na ní něco je?

Abychom to vysvětlili: John Mucha je zastáncem umístění Epopeje na zámku v Moravském Krumlově… Má k tomu nějaký hlubší důvod?

Já vlastně nevím… Kdoví, jak to je. Já totiž nevidím jediný důvod, proč by měla Epopej být právě v Krumlově. Vždyť to opravdu nemá logiku. Zámek je sice krásný, ale v havarijním stavu, úplně nevhodný pro umístění tak cenného a unikátního díla. Představa, kdy a jak dlouho se bude zámek rekonstruovat, je pořád velmi mlhavá. Za celou tu dobu, co se o Epopeji mluví, se vlastně neudálo vůbec nic. Jen se to téma pořád odkládá a mlží.

Ale to je přece i věc Prahy. Ta jako vlastník Epopeje přece měla plno příležitostí s tím něco udělat.

No samozřejmě. Já třeba nechápu, proč Praha nevyužila možnosti, která se nabízí v zámku na Zbraslavi. Ten bude příští rok uvolněný od sbírek Národního muzea a je dokonale připravený Epopej vystavit. Nemluvě o historické dohodě mezi Muchou a majiteli zámku, právě týkající se dočasného umístění cyklu. To by bylo přece úplně ideální místo. Před časem jsme spolu s odborníky a kunsthistoriky založili spolek pro uchování Epopeje v Praze. Kromě jiného jsme také propočítali, jaké výnosy by Epopej Praze přinesla. Došli jsme k sumě téměř osmi milionů ročního zisku. Nejde samozřejmě jen o peníze, ale o tuto nemalou částku ročně Praha odsunem Epopeje do Krumlova přijde.

No ano, ale nebylo by to od Prahy takové hezké solidární gesto, poskytnout Moravskému Krumlovu čili Moravě takový pěkný dar? Vždyť Praha, ta má věcí…

S tím já nemůžu souhlasit. Jednak Mucha vytvořil Epopej výhradně pro Prahu. A pak, vždyť Epopej již v Krumlově byla víc jak padesát let a všichni víme, v jakých naprosto nevyhovujících podmínkách. Mimochodem, četla jsem zápisy ze zasedání městské rady v Krumlově a oni opravdu sami nevědí, co si počnou, z čeho opravy zafinancují. Jediné, co jim je jasné, je, že Epopej prostě chtějí. Je to úplně zbytečně vyšponovaný spor, který pak dostává podobu rivality mezi Prahou a Moravou.

No, Alfons Mucha byl taky Moravák… Oni asi mají pocit, že když ho Praha odvrhla, tak se ho ujali.

Já vím, to je smutný příběh. Vždyť komunisti Muchu úplně zavrhli. Když jsem studovala dějiny umění, tak o Muchovi byla skromná zmínka. Byl to eklektik, odrodilec, úpadkový umělec. Na Moravu se Epopej dostala hlavně z ideologických důvodů.

Pak ale v 80. letech jeho sláva začala zase stoupat. Měl velkou výstavu v Paříži, začal ho sbírat Ivan Lendl. Ostatně, konzultoval to s Jiřím Muchou?

Já vím o tom, že se Ivan Lendl s otcem znal, a že když začal Muchovy plakáty sbírat, tak mu radil. Lendl s ním konzultoval, zda má plakát koupit, zda je dobrá cena, kvalita a podobně. Je fakt, že Lendl má unikátní kolekci. Údajně mu otec pomáhal i při prvních krocích v emigraci.

Dalo by se říct, že Jiří Mucha byl finančně nezávislý?

To asi ano, ale zároveň byl velmi šetřivý a vlastně skromný. Až mně to někdy vadilo. On si třeba na sebe skoro nic nekoupil. Stačilo mu pár košil, do kterých zastrčil šátek, jeden svetr, kalhoty: pozor, ale vše výborné kvality… On byl zvláště háklivý na cokoli, co se týkalo jeho rodiny. To on schraňoval každou dečku, každou utěrku po mamince. A hrozně trpěl, když měl cokoli po otci prodat. To dělal jen v největší nouzi. Bylo pro něho velmi těžké se vzdát čehokoli z otcovy pozůstalosti.

Měl auto?

To ano. Na dobrá auta si potrpěl. Takže měl vždycky saaba. On se dobře znal se Zdeňkem Treybalem. To byl automobilový závodník, který v Československu zastupoval firmu Saab. Treybal byl shodou okolností první láska mé matky a pak i přítel naší rodiny. Tehdy měli v Praze saaby, pokud je mi známo, čtyři lidi: Treybal, Jirka Mucha, můj otec a Theodor Pištěk.

Když jste teď řekla můj otec, tak jste nemyslela Jiřího Muchu, že?

Ne, to jsem myslela Alexandra Plocka, tedy mého tátu, se kterým jsem vyrůstala a který mě vychovával. Já jsem nikdy neřekla Jirkovi Muchovi „táto“ nebo „otče“. Já jsem o něm jako o otci začala mluvit spíš z nutnosti, až když mi začalo být v devadesátých letech odpíráno jeho otcovství. Anebo o něm jako o otci mluvím v souvislosti se svou prací a Alfonsem Muchou. Ovšem zcela výjimečně. Vždycky to byl spíš můj dobrý starší kamarád.

A oni oba otcové měli stejnou značku auta?

Jo, měli.

To byla náhoda?

Ne, to nebyla náhoda. Vždyť to byla stejná parta.

A ty věci s vaším původem věděli?

Jiří Mucha to věděl určitě, že. A pokud jde o mého otce, tedy Alexandra Plocka (houslový virtuos, koncertní mistr České filharmonie, 1914–1982), tak to nevím jistě. Přede mnou nikdy nedal nic znát a vždy mě bral až do smrti jako svoji dceru. Teprve později jsem si uvědomila, jak byl velkorysý.

Ale na vaší tváři přece muselo být vidět, jak se podobáte Jiřímu Muchovi.

Samozřejmě že mu to muselo dojít a že o tom asi věděl. Ale on to byl kultivovaný, vzdělaný člověk, noblesní chlap a gentleman. Nezapomeňte, že to byl vynikající houslista, a předpokládám, že ve velké rodině umělců nemanželské dítě nebylo žádným velkým skandálem. Prostě to můj otec Plocek v sobě asi potlačil. Ale je pravda, že se dvakrát s mou matkou chtěl rozvést a vždy to bylo kvůli Jiřímu. Pro něj byl vztah matky s Jirkou asi velmi traumatizující.

Takže to nebyla tichá dohoda, že váš otec prostě akceptoval, že vaše matka má vztah s Jiřím Muchou?

Ne, vůbec ne! Pro něj to naopak muselo být velmi bolestivé. Ale to se bavíme o několika letech po válce. Moje máma se s Jiřím seznámila v roce 1945. Byla to okamžitá vášnivá láska, ale oba už byli ženatí: Jiří s Geraldinou, která s ním přijela z Anglie, matka s Alexandrem Plockem. Vztah mé matky s Jiřím trval i přes zatčení Jiřího v roce 1950. Do toho se osamostatnila Geraldina, která již měla v té době vztah s režisérem Vladimírem Čechem. Ten se na veřejnosti netajil tím, že John je jeho synem. Mnoho lidí se mě na to nyní ptá. Je to velice citlivé téma. Přestože Jiří zanechal prohlášení, že není biologickým otcem Johna, rozhodnout může pouze genetický test. Fakt je, že tady byly dvě děti a dva rozpadlé vztahy. Jiří se nechtěl rozvést a s mou matkou se dohodli, že mi pravdu nikdy neřeknou. A že budu vychovávána jako dcera Alexandra Plocka.

John se o tom nikdy nedozvěděl…?

Samozřejmě se to k němu jistě mnohokrát dostalo. Dokonce i psalo. Chápu ale, že to ignoruje.

Může v tom hrát nějakou roli strach o dědictví?

To myslím, že ne. Z mé strany nic nehrozí. Když po šestnácti letech soud uznal, že jsem Jiřího dcera, tak už dávno bylo stejně veškeré dědictví po Jiřím bleskově převedeno do Lichtenštejnska.

Proč jste potřebovala soudní uznání?

Pro mě byl výsledek soudu, který se opřel o genetický test, velmi důležitý. Kromě jiného i pro moje děti a jejich potomky. Jde o rodovou genetickou kontinuitu. Genetická stopa Muchů je stará jistě stovky let a byla by škoda, kdyby byla přerušena. Nemluvě o důsledcích, které dnešní medicína z genetiky dokáže odvodit. Pro moje holky je důležité, aby věděly, kde mají své geny. Je třeba pozoruhodné, jak se moje dcera podobá Jiřího sestře Jarmile...

Čili vaší tetě… Jaký ta měla osud?

Jarča zůstala bez dětí. Byla velmi talentovaná, na rozdíl od Jiřího, který byl na kreslení naprosto bez talentu. Zdědila po otci velké výtvarné nadání: Jiří na ni značně žárlil. Alfons ji naprosto miloval, byla jeho miláček. Byla moc hezká a Alfons ji často používal jako svůj model. Skončila dost smutně, protože začala trpět obsesí, že ji někdo chce otrávit. Zemřela koncem osmdesátých let. Jiří se pak stal univerzálním dědicem.

Říkala jste, že jste se o pravém otci dozvěděla ve dvaceti letech. Bylo to traumatické?

To bych tak neřekla. Traumatické nebylo, že jsem se v dospělosti dozvěděla, že je Jiří můj otec, protože já jsem ho znala odmala a měla jsme ho ráda. Těžké přece jen pro mě bylo to, když jsem se pak měla o svá dceřiná práva přihlásit. To opravdu nebylo nic příjemného. Ale popřít jsem to nemohla. Do té doby, co žil můj matriční otec Alexandr Plocek, jsem měla od matky zakázáno před ním o Jiřím mluvit. Přitom já Jirku dobře znala. Od dětství jsem ho vídala, bral mě na procházky, povídal si se mnou, bylo jasné, že pro něj nejsem cizí dítě. Občas se mě zeptal, jak mi to jde ve škole. Říkala jsem si v duchu, že se mi příliš plete do života. Brala jsem ho jako součást rodiny, jen jsem o něm nesměla doma mluvit. Po otcově smrti to tabu padlo. Ale najednou jsem se nedokázala k Jiřímu jako ke svému otci veřejně přihlásit. Pořádala jsem výstavy svých prací, které zprvu vycházely z tvorby Alfonse Muchy, a já jsem byla nucena při nich pohovořit o svém vztahu k „dědečkovi“. A věřte mi, já jsem o tom nebyla schopná veřejně mluvit. Klepal se mi hlas, zajíkala jsem se a doslova jsem u toho trpěla. Napsat o tom, to mi ještě jakžtakž šlo, ale mluvit o otci a dědečkovi na veřejnosti, to byla pro mě noční můra.

Od Jiřího jste dostala úředně ověřená práva na tvorbu šperků a jiných uměleckých předmětů ve stylu Alfonse Muchy. To byl jeho nápad?

Ano, to byl naprosto jeho nápad. Já bych si o to nikdy neřekla, ani bych o to nestála. Vždyť já jsem studovala architekturu a mým oblíbeným stylem byl funkcionalismus, jednoduchost, čisté linie. Teď se najednou mám věnovat secesi, se všemi ornamenty, kudrlinkami? Když jsem přišla k Jiřímu do bytu na Hradčanech, zdálo se mi, že je plný zbytečností, umělých květin, vycpaných zvířat, těžkých závěsů a koberců. Nebylo to úplně moje gusto, působilo to na mě přeplácaně. No ale, jak šel čas, začala jsem svůj postoj měnit. Jednou, to už jsem žila v zahraničí, jsem byla s malou dcerou u Jiřího na chalupě na Šumavě. Přišel za mnou Jirka a říká, že má takovou zakázku od Mosera, chtějí navrhnout sklenice s nějakým motivem od Alfonse. Ty dobře kreslíš, nechceš to zkusit? Tak jsem udělala pár návrhů a Jiřímu se líbily. Další prací bylo budoucí Muchovo muzeum v Japonsku. Měla jsem navrhnout budovu muzea včetně nábytku a vybavení. Jiří mi ukázal některé návrhy, jak si své vlastní muzeum představoval Alfons, a já se pustila do práce. Jirka seděl vedle mě, pozoroval, jak kreslím, skicuji, a najednou říká: Člověče, ty kreslíš jako můj otec… No, a tady se můj osud vlastně přehodil na jinou kolej. Ne že bych měla nadání jako Mucha, ale asi rukopis a kresebná linka, tam by se nějaká podobnost našla. Dodatečně jsem si všimla, že i některá písmena v mém rukopise jsou takřka shodná s těmi Alfonsovými. Inu, asi na té DNA něco bude. Takže Jirka přišel s nápadem, abychom vytvořili tým a společně pokračovali na dalších muchovských zakázkách. Měla jsem být i takovým policajtem a hlídat tam i onde, aby se různé trojrozměrné reprodukce Muchy nezvrtly v kýč. Protože ten, co si budeme povídat, v Muchově případě hrozí. Vše se potvrdilo u notáře a bylo rozhodnuto. Takže takhle to vzniklo.

Vlastně vám navzdory ve vás objevil dodatečně geny.

Ano, dalo by se to tak říct… Jirka si do mě vlastně částečně chtěl asi inkarnovat Alfonse. On třeba chtěl, abych bydlela v Alfonsově pařížském ateliéru. Toužil po tom, abych se přestěhovala do Paříže, zapsala se na Beaux Arts, žila mezi vším tím nábytkem a vybavením z Muchova ateliéru a pokud možno pokračovala v díle velkého Alfonse. Takový méně talentovaný Mucha v sukních. To jsem ale odmítla, z čehož následovala mezi mnou a Jiřím roztržka. Postupně jsem ale začala práci s Muchovými motivy přicházet na chuť. Především mě na tom začala přitahovat možnost tvořit rukama, modelovat. Modelování mě bavilo vždycky. Vlastně mě bavila všechna řemesla. Hodně věcí jsem si dělala sama, včetně nábytku. Ve Španělsku, kde jsem žila dvanáct let, jsem si nosila z blešáku různé krámy, všelijak jsem je kombinovala a přetvářela. Vlastně jsem našla v práci s Muchovým dílem radost skrz řemeslo, přes možnost modelace šperků a ozdobných předmětů. Zároveň jsem pronikala hlouběji do díla Alfonse Muchy i jeho osobnosti. Vyptávala jsem se, listovala knihami, katalogy, studovala originály. A objevila jsem Alfonse i jinak, než jsem ho znala. Znáte film V kůži Johna Malkoviche? Někdy jsem si připadala, jako bych byla v kůži Alfonse Muchy. Zdálo se mi, že chápu mnohé z jeho pohnutek. Pochopila jsem jeho vnitřní souboje, porozuměla jsem jeho někdy až nechuti k plakátové tvorbě, jeho umanuté touze vytvořit cyklus Slovanská epopej. Dovedu si vysvětlit i jeho šílenou pracovitost, uměleckou individualitu a osobní i tvůrčí disciplínu.

Opravdu myslíte, že Muchovým vrcholem je Epopej?

To ne, já mluvím o tom, že si to myslel sám Alfons Mucha. Pro něho to bylo vyvrcholení jeho tvorby. Já mám nejraději období jeho až expresivních pastelů. To bylo krátké období pařížského pobytu, někdy okolo roku 1904. Tehdy se projevilo asi to, co bylo v Muchovi ukryto a co v sobě záměrně potlačoval. Vytrysklo to náhle, ale jako kdyby se Mucha sám sebe zalekl, tuto cestu po krátké době opustil. Mucha byl nesmírně disciplinovaný, pečlivý až asketický člověk. Nebyl to žádný bohém, i když se stýkal s Gauguinem a jinými flamendry… Mucha byl jiný. Stále jen myslel na svou práci, na své závazky a také, ať se to bude zdát dneska směšným, na svoji vzdálenou vlast, národ. On opravdu byl idealista, který věřil, že národ se má skrz umění pozvednout, že umělec má sloužit národu a že je mu odpovědný.

Není div, že modernisté z něho měli legraci. Pro ně byla Epopej anachronismus.

To sice ano, a u nich to lze pochopit. V době revolučních uměleckých směrů bylo logické, že nenašli pro Epopej pochopení. Ale že jejich dobové odsudky přebírají automaticky i současní kritici, tomu se přece jen trochu divím.