Romantický den ve městě, kde se vyráběl trabant

Mandle, rozinky a mák ve Zwickau

Romantický den ve městě, kde se vyráběl trabant
Mandle, rozinky a mák ve Zwickau

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

V saském městě Zwickau je hned u nádraží takový velmi staromódní hotel, který tam zůstal skoro v nezměněném stavu od roku 1912, kdy se otevíral. Jmenuje se Merkur, což naznačuje, že byl pro cestující obchodníky. Vím o něm asi deset let, protože jsem v něm jednou přespal, když mi ujel večerní vlak do Kraslic, které jsou hned za hranicemi a jezdí tam každé dvě hodiny vlak z toho Cvikova, prvního velkého města v téhle části Krušnohoří.

Tehdy jsem zazvonil na historický zvonek nad smaltovou cedulkou s nápisem Hotelglocke, prosklené dveře cvakly a já po vrzavých parketách vešel do potemnělé haly s dřevěným obložením, na jejímž konci byl masivní pult recepce. Za ním se vztyčil tělnatý recepční, pod jehož mohutným lalokem se skoro ztrácel pečlivě uvázaný motýlek. Okamžitě jsem si hotel i jeho oblíbil, takže když jsem teď po těch deseti letech do něj zase přišel a celé se to přesně opakovalo, měl jsem pocit, že se známe a on už na mě čeká. I ten motýlek měl stejný, jako ho měl asi za výmarské republiky, pak i za nacistů, během války, kdy Cvikov byl hluboko v zázemí, takže se vyhnul většímu bombardování, potom po celou dobu NDR, kdy se ve městě vyráběl asi nejtypičtější produkt toho státu, lidový vůz Trabant, a motýlek zůstal na svém místě i za Svobodného státu Sasko, v jehož západní části Zwickau, město asi s devadesáti tisíci obyvateli, leží.

Mám to tam rád, protože jsem tam jezdil už jako dítě v 70. letech doprovázet svou mámu na předvánoční nákupy, neboť se jimi kompenzovalo nedostatkové hospodářství, takže se za hranice jezdily nakupovat mandle, kokos, rozinky a mák – věci, které ve východním Německu, kde existovaly malé soukromé obchody, k dostání (v omezené míře) spíš byly. Vzpomínám si, že žádané byly také kozačky, kterým ty naše ženy říkaly v obchodech snaživě Ziegenschuhe, tedy kozí boty, což vyvolávalo u Sasů nejspíš trochu posměch, a možná i trochu xenofobní pocity, že jim to Češi vykoupí: Češi zase říkali, že jim Němci jezdí „vyžírat“ hospody. Na tyto vykupovací nájezdy se ovšem jezdilo autobusy, ráno tam a večer zpátky, na hranicích byly kontroly a Němci hlídali, jestli se těch „kozích bot“ nevyváží příliš. Pamatuju si, že jsem také míval takové německé boty z nějaké umělé usně, tu možná vynalezli už za třetí říše, která obzvlášť silně toužila přírodní materiály nahradit umělou hmotou (Kunststoff), což nějak souvisí s faustovskou německou duší. On i ten trabant byl přece takovým umělým autem z bakelitu a jiného plastu, takový homunkulus zrozený z touhy popřít zákony hmoty a společensko-ekonomického vývoje. To je v německé duši věčné, někdy ku prospěchu, někdy k zhoubě.

Zwickau je ale docela, vlastně dost pěkné město, což jsem si ráno zase ověřil. V jeho středu je usazen cvikovský dóm Panny Marie, krásný pozdně gotický chrám s nádherným oltářem snad od Veita Stosse, toho mistra německé renesance, kterého za svého považují i Poláci, neboť vyřezal velkolepý oltář v mariánské katedrále v Krakově. Nad tím menším, cvikovským, se vznáší ukřižované a zmučené tělo Krista, poseté boláky, jehož hlava je pro větší dramatičnost opatřena parukou z koňských žíní: také začátek 16. století. Na vnějším obvodu chrámu postávají sochy, které tam umístili až konec 19. století, přičemž čestné místo patří Martinu Lutherovi: kostel je samozřejmě luteránský. Saský Cvikov byl totiž jedním z prvních měst německé reformace, Luther tady nějakou dobu pobýval, ale především je to město spojené s buřičským působením Thomase Müntzera, toho radikála reformace, který byl od dubna 1520 do května 1521 kazatelem jednak v tomto kostele a pak asi kilometr dál v kostele sv. Kateřiny. Z Cvikova také Müntzer odjel do Prahy, kde se pokoušel získat pro své utopistické vize (společné vlastnictví, respektive bezuhlíková stopa, vegetariánství, multikulturalismus, prostě ráj na zemi) české příznivce, neboť si o nich myslel, že jsou k tomu nahlodáni Janem Husem. Jenže oni právě tím, co měli za sebou, byli spíš imunizováni, takže Müntzer se neúspěšně vrátil do Německa, kde aspoň rozpoutal selskou válku. Nakonec byl v květnu 1525 popraven, čímž se stal hrdinou Německé demokratické republiky, předchůdcem Rosy Luxemburgové, Karla Liebknechta a Ernsta Thälmanna. Trochu mi ten případ připomíná pokus studentského vůdce Rudiho Dutschkeho z jara 1968 získat pro svou představu revolty studenty v Praze, kam přijel a oni mu vůbec nerozuměli, protože toužili právě po těch svobodách, kterými Dutschke opovrhoval jako svobodami buržoazními, tedy vlastně kontrarevolučními. Třeba svoboda nazývat věci pravými jmény, svoboda psát a číst, co člověk chce, svoboda cestovat nebo svoboda vést si svůj život po svém.

Nebo poslouchat třeba Roberta Schumanna… Ten nejromantičtější z německých romantiků se roku 1810 narodil tady ve Zwickau v domě na Hlavním náměstí (Haupt Markt), kde měl jeho otec knihkupectví. Od poloviny 50. let je tam pěkné muzeum, kde jsou posmrtné masky Roberta a posmrtná ruka jeho drahé Clary, do které se zamiloval jako správný romantik, když jí bylo devět, jemu dvacet, a poprvé ji slyšel hrát v domě jejího tyranského otce, profesora hudby Friedricha Viecka, největší klavírní autority tehdejšího Německa. Ještě si pamatuju, když Clara Schumannová byla na (západo)německé stomarkovce (DM): byla to taková solidní namodralá bankovka solidního státu, shlížela z ní inteligentní štíhlá tvář oduševnělé ženy, kterou si Robert musel doslova vyvzdorovat, nejdřív čekal na její plnoletost a pak si vymohl sňatek na otci soudní cestou. Takové byly ty romantické vzedmuté city, které jsou slyšet v těch nádherně vznešených symfoniích, třeba v tom mohutném akordu, jímž začíná a pak se v příbojích valí ta třetí, Rýnská, nebo naopak v té úžasné citové vroucnosti, která se line z klavírních etud Für meine Clara, které psal pro prsty své milované virtuosky. Robert teď sedí v bronzové podobě kousek dál naproti domu s bohatým štítem, původně Gewandhaus, tedy domu se suknem, dnes je tam divadlo: a právě se štít opravuje. Sedí tam na sesli, podpíraje si velkou hlavu s bujnou kšticí, přesně jako na známé daguerrotypii z roku 1850, čtyři roky předtím, než se v záchvatu šílenství (asi syfilitického původu) vrhl v Düsseldorfu – do Rýna! Zachránili ho, avšak nešťastný génius pak již jen dožíval dva roky v psychiatrickém ústavu. Clara zemřela až v roce 1896.

V muzeálním obchodě jsem si koupil CD se skladbami jak Roberta, tak Clary, zvony bily právě poledne, pomalu se otevíraly stánky na vánočním trhu, který se pořád jmenuje Weihnachtsmarkt a je rozložen skoro po celém Starém Městě. Dal jsem si bratwurst a odjel za Karlem Mayem do Ernstthalu, jak jsem o tom psal v minulém čísle (Týdeník Echo č. 51/2019 – pozn. red.). Vrátil jsem se večer, a to byl vánoční trh právě nejkrásnější, neboť nabízel orgie jak světelné, tak čichové a pak samozřejmě chuťové, dokud toho nemáte dost. Protože taková kombinace durynské klobásky, štoly a svařeného vína udělá své. Ale to se musí Němcům, a zvlášť tedy Sasům, nechat, že jsou mistři v navozování atmosféry prostřednictvím olfaktorických vjemů a jejich schopnost skloubit vůni marcipánu, mandlí, rozinek, svařáku, hřebíčku a bratwurstu a dalších pochutin s vánoční magií je… obdivuhodná. Tady v saském Krušnohoří (Erzgebirge, což znamená Rudohoří) mají vánoční trhy ještě tu zvláštnost, že jsou spojeny s hornickou minulostí, která nenásilně vplývá do biblického příběhu, takže se v různých výjevech kolem dítěte v kolébce shromažďují vousatí pánové v hornických uniformách s kahany a kladivy a jiným havířským nářadím, upomínajícím na arme Christi, zbraně Kristovy, jimiž byl pak na Golgotě umučen. S tím souvisí, že krušnohorští horníci se po vytěžení rud dali od 19. století na výrobu vánočních ozdob, různých těch baněk, koulí, vyřezávaných postaviček světelných oblouků (Schwibbogen) a světelných pyramid ve formě stromku, jehož větve se otáčejí teplým prouděním plamene. Trochu omámen a trochu zblblý tím vším jsem se pozdě večer vracel do hotelu, kde tělnatý muž s motýlkem podřimoval, ale jakmile mě viděl, vyskočil, stejně jako to udělá zase za deset let. Aspoň doufám.

http://www.jiripenas.cz/fotoblog/

8. ledna 2020