Západočeská galerie v Plzni pokračuje v řadě zajímavých exkurzů do 19. století, které sice náš věk podceňuje, ale po kterém zde zbylo nejvíc hodnotných věcí duchovních i hmotných. Aktuální výstava je věnována rodákovi z Ticina, té italsky mluvící části Švýcarska, která od baroka zásobovala Evropu vynikajícími architekty a stavebníky. Jmenuje se Pietro Nobile v Čechách: Neoklasicismus mezi technikou a krásou.

Pokud v Čechách mimo odborníky někomu něco jméno Pietro Nobile řekne, tak nejspíš díky tušení, že měl v 19. století něco společného s dostavbou severního křídla pražské Staroměstské radnice. O ní se jaksi ví, že nebyla příliš oblíbená, takže třeba Řivnáčův Průvodce po Praze a okolí (1885) o ní píše jako o stavbě „nevalně vkusně slohem gotickým provedené“, v modernějších příručkách (Pražská architektura, 1990) se popisuje jako „velkorysá, romantická, ale ve svém výsledku neuspokojivá přístavba“. My to však již neposoudíme, neboť vyhořela za Květnového povstání 1945, čímž následovala osud i druhé pražské Nobileho stavby, empírové Koňské brány, jež musela v roce 1875 ustoupit stavbě Národního muzea. Nejzachovalejší a asi nejucelenější stavbou navrženou Nobilem na „našem“ uzení je proto zámek Kynžvart (mezi Chebem a Mariánskými Lázněmi), pro který si Nobileho najal kníže Klement von Metternich – a který tak obdivoval Ladislav Fuks, jenž tam pracoval v 50. letech jako kustod. Stavba zámku (od roku 1827, financovala ho půjčka od Rothschildů, čímž tehdy započal jejich vzestup), který se měl stát reprezentativním sídlem nejmocnějšího muže ve státě, byla i Nobileho mistrovským dílem a nejspíš i syntézou jeho estetických a technických představ a ideálů. Ty jsou na výstavě zastoupeny dobovými architektonickými plány, nákresy, zobrazeními i sádrovými modely. Je to ideál krásy, jež se inspiruje v tradici antické (kánonem je řecký chrám, především v té době „objevený“ chrám v Agrigentu na Sicílii), ale používá k tomu dosažitelnou techniku, která právě v té době vede k bouřlivé industrializaci. Zajímavým spojením obojího je projekt železáren v Plasech u Plzně, bývalém cisterciáckém klášteře, který Metternich zakoupil a kde měl v úmyslu vyrábět ve velkém kovové komponenty, jež se měly masově uplatnit ve stavebnictví. Protože tehdy i továrna byla pojímána jako svého druhu umělecký objekt, přizve k plánům Nobileho, jenž navrhne industriálně-klasicistní komplex, jehož zbytky jsou v Plasích patrné dodnes. Výrobky odsud, litinové a zinkové hlavice a jiné industriální předměty, jsou pak použity jako díly vytvářené podle klasických předloh. Antický mramor nahradila moderní litina, ale i ta má sloužit vznešeným účelům a má býti krásná. Á propos, přece jen se v Praze možná něco z „Nobileho“ zachovalo, a sice sloupy ve dvoraně Masarykova nádraží, jehož stavba je sice připisována Antonu Jünglingovi, ale leccos svědčí o inspirativním vlivu Nobileho.

Pietro Nobile (taky Peter von Nobile) byl totiž svého času největší autoritou ve věcech stavebního vkusu v habsburské monarchii: dvacet let stál v čele Dvorní stavební rady (Hofbaurat) a od roku 1820 byl ředitelem Akademie výtvarných umění ve Vídni. Tím časem se myslí období po napoleonských válkách až do začátku 40. let, kdy se pomalu začalo schylovat k revoluci 1848. Jsou to časy, na které je možné dívat se dvojím způsobem. Buď jako na období mrtvolného ticha, podivného klidu a reakčního dozoru, nebo jako na časy, kdy si Evropané mohli vydechnout, věnovat se rodině (biedermeier), svému prospěchu a zvelebování světa. Starosti o politiku se měly přenechat knížeti Metternichovi, který nejlépe věděl, jak docílit blaha a rovnováhy. Byl to zajisté koncept velmi reakční a z perspektivy neklidného lidského charakteru nemohl dlouho vydržet, ale na nějakou dobu se přece jen ujal. I u nás po něm zůstalo několik památek, před kterými se i modernímu člověku chce říct, jaká to musela být krásná doba. Taková klidná a přitom vznešená.

Pietro Nobile v Čechách: Neoklasicismus mezi technikou a krásou. Západočeská galerie v Plzni. Autorka Taťána Petrasová. Do 9. 2. 2020.