Pietro Nobile ve službách knížete Metternicha

Vznešený architekt reakční doby

Pietro Nobile ve službách knížete Metternicha
Vznešený architekt reakční doby

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Západočeská galerie v Plzni pokračuje v řadě zajímavých exkurzů do 19. století, které sice náš věk podceňuje, ale po kterém zde zbylo nejvíc hodnotných věcí duchovních i hmotných. Aktuální výstava je věnována rodákovi z Ticina, té italsky mluvící části Švýcarska, která od baroka zásobovala Evropu vynikajícími architekty a stavebníky. Jmenuje se Pietro Nobile v Čechách: Neoklasicismus mezi technikou a krásou.

Pokud v Čechách mimo odborníky někomu něco jméno Pietro Nobile řekne, tak nejspíš díky tušení, že měl v 19. století něco společného s dostavbou severního křídla pražské Staroměstské radnice. O ní se jaksi ví, že nebyla příliš oblíbená, takže třeba Řivnáčův Průvodce po Praze a okolí (1885) o ní píše jako o stavbě „nevalně vkusně slohem gotickým provedené“, v modernějších příručkách (Pražská architektura, 1990) se popisuje jako „velkorysá, romantická, ale ve svém výsledku neuspokojivá přístavba“. My to však již neposoudíme, neboť vyhořela za Květnového povstání 1945, čímž následovala osud i druhé pražské Nobileho stavby, empírové Koňské brány, jež musela v roce 1875 ustoupit stavbě Národního muzea. Nejzachovalejší a asi nejucelenější stavbou navrženou Nobilem na „našem“ uzení je proto zámek Kynžvart (mezi Chebem a Mariánskými Lázněmi), pro který si Nobileho najal kníže Klement von Metternich – a který tak obdivoval Ladislav Fuks, jenž tam pracoval v 50. letech jako kustod. Stavba zámku (od roku 1827, financovala ho půjčka od Rothschildů, čímž tehdy započal jejich vzestup), který se měl stát reprezentativním sídlem nejmocnějšího muže ve státě, byla i Nobileho mistrovským dílem a nejspíš i syntézou jeho estetických a technických představ a ideálů. Ty jsou na výstavě zastoupeny dobovými architektonickými plány, nákresy, zobrazeními i sádrovými modely. Je to ideál krásy, jež se inspiruje v tradici antické (kánonem je řecký chrám, především v té době „objevený“ chrám v Agrigentu na Sicílii), ale používá k tomu dosažitelnou techniku, která právě v té době vede k bouřlivé industrializaci. Zajímavým spojením obojího je projekt železáren v Plasech u Plzně, bývalém cisterciáckém klášteře, který Metternich zakoupil a kde měl v úmyslu vyrábět ve velkém kovové komponenty, jež se měly masově uplatnit ve stavebnictví. Protože tehdy i továrna byla pojímána jako svého druhu umělecký objekt, přizve k plánům Nobileho, jenž navrhne industriálně-klasicistní komplex, jehož zbytky jsou v Plasích patrné dodnes. Výrobky odsud, litinové a zinkové hlavice a jiné industriální předměty, jsou pak použity jako díly vytvářené podle klasických předloh. Antický mramor nahradila moderní litina, ale i ta má sloužit vznešeným účelům a má býti krásná. Á propos, přece jen se v Praze možná něco z „Nobileho“ zachovalo, a sice sloupy ve dvoraně Masarykova nádraží, jehož stavba je sice připisována Antonu Jünglingovi, ale leccos svědčí o inspirativním vlivu Nobileho.

Pietro Nobile (taky Peter von Nobile) byl totiž svého času největší autoritou ve věcech stavebního vkusu v habsburské monarchii: dvacet let stál v čele Dvorní stavební rady (Hofbaurat) a od roku 1820 byl ředitelem Akademie výtvarných umění ve Vídni. Tím časem se myslí období po napoleonských válkách až do začátku 40. let, kdy se pomalu začalo schylovat k revoluci 1848. Jsou to časy, na které je možné dívat se dvojím způsobem. Buď jako na období mrtvolného ticha, podivného klidu a reakčního dozoru, nebo jako na časy, kdy si Evropané mohli vydechnout, věnovat se rodině (biedermeier), svému prospěchu a zvelebování světa. Starosti o politiku se měly přenechat knížeti Metternichovi, který nejlépe věděl, jak docílit blaha a rovnováhy. Byl to zajisté koncept velmi reakční a z perspektivy neklidného lidského charakteru nemohl dlouho vydržet, ale na nějakou dobu se přece jen ujal. I u nás po něm zůstalo několik památek, před kterými se i modernímu člověku chce říct, jaká to musela být krásná doba. Taková klidná a přitom vznešená.

Pietro Nobile v Čechách: Neoklasicismus mezi technikou a krásou. Západočeská galerie v Plzni. Autorka Taťána Petrasová. Do 9. 2. 2020.

2. ledna 2020