Dva příběhy z bývalého ráje

Vraždy proti multikulturalismu

Dva příběhy z bývalého ráje
Vraždy proti multikulturalismu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Z hlediska literárních thrillerů jsou ty dvě knihy dokonalé. Jsou tam vraždy, je tam zločinec, oběti, pátrání, spousta věcí kolem toho. Obě mají přes pět set stran, tedy dost na to, aby se o případu, jeho genezi, průběhu a zakončení dalo napsat téměř všechno. Podání je suverénní, ba brilantní, čtenář čte a ani nedutá, přestože ví, jak „to dopadne“, neboť jde o literaturu faktu a o případy, které vstoupily do dějin, byť ten první je u nás málo známý, o tom druhém ale slyšel něco každý; v každém případě oba patří mezi ty případy, o nichž si můžete během chvíle vygooglit doslova vše. Nikdy však ne všechno. Ostatně všechno se nevejde ani do těch tlustých knih.

Tu starší napsal švédský novinář Gellert Tamas. Líčí kompletní historii pětatřicetiletého muže, lupiče a hochštaplera, který si jednoho dne opatřil zbraň s laserovým zaměřovačem a vydal se do stockholmského prosincového soumraku roku 1991 vyhlédnout první oběť. Věděl napevno, že to bude přistěhovalec, tedy člověk s tmavší pletí. Když jednoho takového potkal, chvíli ho sledoval, pak na něj namířil červený bod a vystřelil. Takových lidí-terčů bylo v několika měsících na přelomu let 1991 až 1992 jedenáct, byli mezi nimi Eritrejec, Kurd, Řek, Iráčan, Somálec… Deset z nich, přestože byli zasaženi často do hlavy, zvláštním zázrakem (a díky švédské záchranné službě) přežilo, byť se zmrzačením: přišlo se na to, že vrahova zbraň měla konstrukční vadu, přesto jeden člověk zemřel. Muž byl dopaden v červnu 1992 po mohutné pátrací akci, srovnatelné jedině s nasazením po atentátu na premiéra Olofa Palmeho v roce 1986. Sériovému vrahovi, který se narodil ve Švédsku německé matce a švýcarskému otci, se od druhého případu říkalo Laserový muž (Lasermann), jak se také jmenuje kniha: Laserový muž: Příběh o Švédsku. Jmenoval se John Ausonius, což ovšem bylo jméno, ke kterému dospěl po několika úředních přejmenováních: původně se jmenoval Wolfgang Zaug, ale to mu nepřišlo dost vznešené a švédské. To Ausonius si vybral podle římského antického právníka.

Zločinecká kariéra druhého muže trvala vlastně jenom jeden den, což stačilo k tomu, aby se stala nejmasovější vraždou moderní norské historie: sedmdesát sedm mrtvých, šedesát devět zastřelených, osm předtím zabitých výbuchem bomby. Jde samozřejmě o Anderse Breivika a asi nejpodrobnější a nejpreciznější zprávu, co kdy bude napsána, o něm začala brzy po tragédii psát norská reportérská hvězda Asne Seierstad: její knížka se jmenuje Jeden z nás. Příběh o Norsku. Před dvěma lety jsme tu psali o její knize Dvě sestry, která na případě norských děvčat somálského původu, která odešla v roce 2015 „bojovat“ do Islámského státu, popisuje iluze a selhání integrace odlišných kultur do norské společnosti. Případ Breivik „dvěma sestrám“ předcházel, odehrál se 21. července 2011. Ten den je tu popsán se všemi podrobnostmi na dvou stech stranách, doslova minutu po minutě. Zasáhl norskou společnost zcela nepřipravenou na obzvlášť citlivém místě: většina obětí byli mladí lidé, skoro děti. Breivik chtěl totiž pozabíjet právě je.

Masový vrah Anders Behring Breivik (40) se od roku 2017 jmenuje Fjotolf Hansen. - Foto: Reuters

Nebyl to intuitivní vrah a nesplňoval ani model sériového vraha, jímž byl jeho švédský předchůdce Ausonius. Cesta k vraždění byla v jeho případě jaksi ideovější, intelektuálnější, lze-li to tak říct, a promyšlenější. Zatímco Ausonius nenáviděl přistěhovalce, Breivik hořel ideovější nenávistí a nenáviděl samo přistěhovalectví, a to především ty, kteří ho umožňují a podporují. Ti si podle něho zaslouží trest mnohem víc než sami migranti. Proto také zvolil tábor sociálnědemokratické mládeže, kde se scházeli nejoddanější propagátoři multikulturního Norska: u soudu je přirovnal k Hitlerjugend… Autorka popisuje podrobně cestu, po které se Breivik vydal, až došel k pevné představě, že právě tohle musí udělat. Pak ho už nešlo zadržet. Na svůj „den“ se připravoval dlouhé měsíce, byla to dokonale, teoreticky i prakticky přepravená akce, která měla dovršit jeho život, o němž věděl, že tím de facto skončí. O sobě uvažoval jako o spasiteli a vykupiteli, který se musí obětovat, aby probudil ostatní. Byl příkladem tichého racionálního fanatika, což je protimluv jen zdánlivý: byl to džihádista ve službách bílé rasy, jejíž zkažená krev musí být prolita, aby se obrodila. Od islámských sebevražedných teroristů se však lišil tím, že nechtěl zemřít, protože chtěl být souzen a chtěl soud proměnit v propagandistické divadlo. Doufal, že nebude při akci zastřelen, a sám se vydal policii. Byl si vědom, že norská „humanistická“ justice je proti jeho úmyslům bezmocná, že si s ní bude moci dělat, co se mu zamane, nebo aspoň se o to pokusí. Jediné, na čem mu v této věci záleželo, aby ho neprohlásili za nesvéprávného, protože on chtěl být brán vážně. Na tom mu záleželo ze všeho nejvíc. Breivik by obětoval celý svět, aby byl brán vážně. Jeho extrémní plán se rodil právě v posedlosti ideou, které obětuje všechno. Interpretace, že byl posedlý ničením a apokalypsou, proto úplně neobstojí. Breivik na sebe hleděl dojatě jako na zachránce před apokalypsou, jako na Světlonoše, který přinese pochodeň nápravy. Lidi, které zavraždil, byli pro něj jen prostředek, který musí být použit, aby ho konečně někdo vyslechl. K jeho údivu na takovou manifestaci nebyl nikdo zvědavý. Byl souzen za vraždy, nikoli za názory. Podle všeho to nikdy nepochopil.

Ausonius nebyl ideový vrah, nýbrž prostě nenáviděl přistěhovalce, ti měli být výlučně jeho cílem a jeho oběťmi, neboť měl pocit, že jich je prostě moc, přitom na začátku 90. let masová migrace teprve začínala. Vraždil z touhy zabíjet právě je, přičemž tuto vražednou mánii neměl potřebu nějak reflektovat. Nebyl to sice primitiv a podobně jako Breivik měl docela vysoké IQ, ale jeho vraždy (či pokusy o ně) byly excesivními činy, které nevydávaly žádné jiné poselství než to, že se po Stockholmu pohybuje někdo, kdo nenávidí přistěhovalce natolik, že si nemají být jisti svým životem. Účelem jeho vraždění, připustíme-li, že nějaký mělo, bylo rozsévat mezi migranty strach. Měli se začít bát vycházet z domu, objevit se večer na ulici, jít osamoceni přes park. To vše se nějakou dobu na přelomu let 91/92 skutečně dělo a Švédsko tím po atentátu na Olafa Palmeho zažívalo podruhé trauma, že sen o pohodové zemi, kde všichni žijí v harmonii a téměř lásce, se hroutí. Dlouhá neschopnost přijít vrahovi na stopu přiváděla část společnosti k názoru, že za útoky je celá zločinecká organizace, která se spikla s policií a s některými nacionalistickými politiky. Vyžadovala se deklarativní vyjadřování odsudků a solidarity, což se pak stalo rituálem správného chování s pevně dodržovaným schématem. Lasermann de facto nastolil model, kdy na jedné straně stál ohrožovaný uprchlík/migrant, který je vždy a za všech okolností potenciální obětí temného a zákeřného útočníka. Hrozba přichází od anonymní, ale stále někde přítomné xenofobní části společnosti, kterou přitom někteří využívají a zneužívají ke svému prospěchu: tehdy se právě etabluje „ultrapravicová“ strana Švédští demokraté, svorně pohrdaná všemi odleva doprava a novináři a elitami vůbec označovaná za patrona a duchovního inspirátora vraždícího Lasermanna. S tímto schématem se ztotožňuje v podstatě i autor knihy Gellert Tamas.

Oba vrazi v nějaké zvrácené logice dospěli k přesvědčení, že mají na vraždění právo, že tím chrání a brání cosi, co považují za ohrožené. Tou ohroženou hodnotou je, řekněme, etnická jednolitost a soudržnost společnosti, která se v případě jejich zemí rychle mění, což těžko lze popřít. Nárůst lidí jiné etnicity se stává jejich obsesí, čímž se ovšem neliší od mnoha dalších svých spoluobčanů, kteří si o tom jen špitají, případně k údivu „slušných“ lidí volí trochu xenofobní strany. Ausonius a Breivik na rozdíl od těch tichých přistupují k činu, tedy k vraždění.

Norský ostrov Utøya, kde Breivik 22. července 2011 připravil o život 77 lidí. - Foto: Reuters

Jsou to knihy, které by se daly nazvat anatomií nenávistné sebeobrany, jejich slabou stránkou ovšem je, že o příčině vzniku této nenávisti raději nechtějí moc vědět. Omezí se na vždy odsouzeníhodný rasismus, xenofobii, která musí být jednou překonána, aby nastal ráj. Ten ovšem už ve Skandinávii kdysi byl. Předtím, než se začala tak radikálně společnost měnit. Je samozřejmě absurdní, že lidé by mohli vrahovi vyjádřit „pochopení“, vrah zůstane vrahem, ale těžko se zbavit úvah, do jaké míry jsou ty strašné činy symptomem změn ve společnosti, kterou nutně bude vždy nějaká její část odmítat. A v této části se najde nějaký jedinec, jenž začne jednat. Tady vraždit. Neboť šlo o vraždy proti multikulturalismu.

 

Gellert Tamas: Laserový muž. Příběh o Švédsku. Přeložila Anežka Chrudimová. Absynt, 2019, 540 str.

Asne Seierstad: Jeden z nás. Příběh o Norsku. Přeložila Eva Dohnálková. Absynt, 2019. 580 str.

 

24. listopadu 2019