Alena Mornštajnová, dietlovský fenomén tkacích strojů

Vyprávění začíná u ohňů a nikdy neskončilo

Alena Mornštajnová, dietlovský fenomén tkacích strojů
Vyprávění začíná u ohňů a nikdy neskončilo

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Literatura je v mnohém podobná botanice, třeba v tom, jak některé její nejzajímavější nebo nejkypivější výhonky vyraší na nečekaném místě a projeví mnohem víc životaschopnosti než výpěstky z centrálních skleníků. To je případ Aleny Mornštajnové, o které před sedmi lety vědělo jen její okolí ve Valašském Meziříčí, ale nyní je to již, jak se říká, fenomén.

Jejích čtyř knih se u nás prodalo na čtvrt milionu výtisků, čtou ji, jak se lze přesvědčit na různých čtenářských fórech, mladí i staří, ženy (ty asi víc) i muži, prostý lid i intelektuálové různého druhu. Ti se, neb to cítí jako svou povinnost, rádi ofrňují nad čímkoli, co si oblíbil obecný lid (i když čtoucí lidé jsou elitou), ale v tomto případě většinou jen do té doby, než se do těch knih skutečně začtou, třebaže zprvu tajně nebo, jak říkají, ze studijních důvodů. Většinou se pak od nich jen tak neodtrhnou, sice něco mrmlají, že je to jen takové čtivo, umně seštrikované podle známých dějových osnov, žádná drásavá zpověď, existenciální hloubka ani společenská analýza, ale taky čtou a čtou – a pak, když dočtou, hned se shánějí po jejích dalších knihách, i když třeba říkají, že ne, že jim jedna stačí, že už ji prokoukli a že se to asi bude opakovat, neboť je to psané podle modelů a schémat. Jenže ty, co naplat, jsou věčné a univerzální, také si jim dá říct kánon nebo univerzální archetyp, který se vyjadřuje plynulým tokem vyprávění o lidských osudech. A to prosím umí Alena Mornštajnová skvěle.

Z rozhovorů, které poskytla, plyne, že její cesta k psaní knih byla dlouhá, ale jaksi přirozená a nenásilná, nikam nespěchala, prostě začala psát, když to v ní uzrálo a ona na to měla čas a klid, protože už měla odrostlé děti. Narodila se v roce 1963 v lékařské rodině ve Valašském Meziříčí, otec, zubní lékař, měl doma velkou knihovnu, takže četla francouzské a ruské klasiky, ale i moderní Američany, nedá dopustit na Babičku. Před revolucí se nedostala na vysokou školu, proto absolvovala pomaturitní kurs informatiky, naučila se anglicky, což se jí po roce 1989 hodilo, nějakou dobu ji vyučovala a přitom ji vystudovala spolu s bohemistikou na pedagogické fakultě v Ostravě. Zůstala ve Valašském Meziříčí, učila a překládala, žila nejspíš obyčejný slušný život, ale evidentně s otevřenýma očima a pozorným sluchem a otevřeným srdcem. Bylo to (relativně) daleko od tzv. literárního provozu, což ji nejspíš uchránilo od sklonů přizpůsobit se tomu, co se tak píše, nechat se tím zmást a znejistit, že tak, jak píše ona, se už nepíše a že ten její střízlivý a objektivní „realismus“ je už passé a de mode. Protože její psaní je velmi přirozeným a velmi nadčasovým projevem důvěry v to, že se stále dá vyprávět o osudech tzv. obyčejných lidí; toto vyprávění je vlastně základem literatury od té doby, co se s ní začalo někde u jeskynních ohňů. A tato schopnost, zdaleka ne obyčejná, ba spíš velmi vzácná, zároveň občas i zavrhovaná nebo přezíraná, se pak setkává se stálou touhu čtenáře (u těch ohňů posluchače) vědět, „jak to bylo dál“. Tahle touha, která otáčí stránky knih a bez níž se knihy moc číst nedají, není sice tím jediným, co je na její literatuře hodné ocenění, ale je to energie, která zaručuje přitažlivost a čtenářský úspěch. A který spisovatel by si ho nepřál, to jen ti špatní říkají, že jim o něj nejde.

Valašské Meziříčí, rodiště spisovatelčino. - Foto: Shuttertsock

Nejznámější je třetí román Aleny Mornštajnové (z roku 2017) Hana, kterým, dalo by se říct, definitivně prorazila a začalo se o ní vědět jako o autorce, která píše nejen to čtivo (za něj mohly být považovány dvě první knihy), ale i závažné knihy. Také to bylo těžkým tématem, holocaustem, který je ale uchopen netradičně jako příběh s tajemstvím, jež je odkrýváno na pozadí osobních, veskrze smutných a trapných historií na malém městě. Židovská látka přitom není vybraná jako konjunkturální atrakce, ale jako historií vnucená součást spletitého příběhu. V něm hraje zásadní roli osobní zrada a neschopnost zbavit se iluzí, jež udržují hlavní postavu v mylné představě o citu, který je ve skutečnosti předstírán. Protože mu Hana důvěřuje, odmítne včas odejít ze země, čímž se spustí řetěz tragédií bez konce. Ten skutečný cit se pak obtížně nachází v rozbitém poválečném světě, v němž přitom není větší hodnoty než lidská sounáležitost, kterou lze ale najít jen v úzkém kruhu podobně otřesených obětí dějin a osudu, jako jsou postavy Hany a její neteře Miry.

Život v iluzi a v umělém světě, do kterého se postavy snaží uniknout, neboť je tíží nějaké trauma, se pak vrací v následujícím, loni vydaném románu Tiché roky; umístil se na třetím místě v anketě LN Kniha roku a opět se stal bestsellerem. V něm se děj koncentruje do potemnělé rodinné historie 70. a 80. let, jež jsou tu podána s úspornou věcností a přitom výstižně, bez retuší a zjednodušení. Příčiny té podivnosti jsou odkrývány ve dvou proti sobě směřujících liniích vyprávění. Jakási těžká kletba, která nad rodinou autoritativního otce visí, má zdánlivě kořeny v jeho nepřístupné, mlčenlivé povaze, která od sebe odhání minulost a zanechává kolem sebe neproniknutelné prázdno. Jeho dcera, která v této patologii vyrůstá, to odnese neschopností mluvit, což je u Mornštajnové opakující se motiv. Otec byl přesvědčený komunista, který zároveň toužil po společenském vzestupu, jejž mu zprostředkovala první žena, pocházející se společensky vyšších vrstev: hrála na klavír, měla dobré vychování, nesla znaky svým manželem zlikvidované třídy. V polovině 70. let došlo k události, která zcela rozbila otcovy představy o dobře vedeném životě: musel volit mezi tragédií své první dcery, jež spáchala tragický zločin a hrozilo jí vězení, a pošlapáním všeho, v co věřil. Zvolí druhou možnost, dceři umožní vyhnout se trestu, za což nese následky on i jeho blízcí. Vypravěčská konstrukce je tak napjatá, až hrozí, že se každou chvíli zřítí, ale Mornštajnová vybrala zákruty suverénně, že by rutinéři filmových thrillerů mohli závidět. Je to napínavé, jímavé, přitom vůbec ne triviální a už vůbec ne… blbé.

Po úspěchu Hany, když začaly o Mornštajnové vycházet jiné články než jen ojedinělé recenze, vyšly v reedici romány Slepá mapa (2013) a Hotýlek (2015), které nabraly desetitisíce nových čtenářů. Mezi nimi i autora tohoto článku, který si je přečetl o opět nelitoval a ocenil, že takový fabulační talent doplněný v ideální míře o disciplínu tady zřejmě nebyl od časů Jaroslava Dietla, kterého tu uvádím jako příklad profesionálního velkoepika, ovládajícího složitou osnovu mnohočetného ansámblu postav, které je nutné táhnout po několik desetiletí. Hotýlek drží centrální instituce rodinného hodinového hotelu, který se podaří v nějaké formě udržet rodině i v turbulentních časech, kdy je privátní podnikání zločin. Ale historický obraz je spíš plátnem v pozadí, tím, co vystupuje vpřed, jsou osudy, jež se splétají a rozplétají, páchají různé věci, mají své tajnosti, touhy a traumata, která zůstávají jiným skrytá a vyjeví se třeba až na poslední stránce knihy: Mornšajnová je mimo jiné mistr „timingu“, udržování napětí do poslední chvíle, jak to svedla v debutu, v románu Slepá mapa, generační kronice 20. století v osudech tří žen, které se po svém perou s tím, co jim tento časoprostor nabídl. Ve strhujícím finále tematizuje trauma vynucené spolupráce s StB a je pro ni myslím typické, že nepřipustí ani relativizaci, ani moralizování. Připustí však zázrak.

Něco snad už bylo řečeno, ale čím to je, že se Mornštajnová stala asi nejpopulárnější českou spisovatelskou současnosti, přestože je v jistém smyslu antihvězda, z malého města, sympatická, ale jaksi „normální“ vzdělaná paní? Odpověď, že jsou ty knihy čtivé a napínavé, asi nestačí, protože je hodně čtivých knih, které zdaleka takový ohlas nevyvolají a zapadnou jako stovky jiných – což se po letech může stát i knihám Mornštajnové, neboť tvrdit, že jde o knihy nadčasové, jež se budou číst za padesát let, by bylo přece jen nejspíš přehnané: jejich čtivost je totiž vykoupena jednoduchostí, jistou účelovou omezeností, která je ale toho druhu, že nic nás při čtení nezdržuje a nic nepřekáží, jede to jako po másle, oči lížou řádky jak nejrychleji to lze. Ale ani nevybízí, abychom se k přečtenému místu vrátili. Nad těmi knihami opravdu nikdy neřeknete, ach, to je tak úžasně a originálně vystiženo, naopak, je to přesně ta míra jednoduché úspornosti, které je potřebná k dosažení trvalého a stálého tempa vyprávění, jež se nikdy nezadrhne, a to ani humorem nebo ironií (opravdu nemůžeme chtít všechno), ale jede dál jako nejlepší tkací stroj.

To ale vůbec není míněno ani trochu pejorativně, naopak, česká próza je nemocná užvaněností, předvádivostí a neschopností vyjádřit se, aniž by čtenář u toho trpěl a stále se ptal, co tím chce autor říci a proč není schopen napsat normálně ani větu? V tomhle je Mornštajnová úplně jiná: je jí zcela cizí exhibicionismus a větu napsat umí: je cudná a zdrženlivá, uměřená, přitom fabulačně nápaditá, ale především zcela výstižná a přesná. Několika větami uvede postavu do děje, dá jí jasnou charakteristiku a povely, pustí ji do života – a pak už jen sledujeme, jak přirozeně a přitom zajímavě se pohybuje v řečišti děje. Všechno je podřízeno a vedeno hlavním účelem, jímž je plynulé, ale stále vpřed ubíhající vedení vyprávění. To se nepodbízí, ale není ani vyčerpané, unavené, jaksi usouženě ustarané, že přece už se nedá v našich časech vyprávět, protože všechno už prý bylo řečeno. Naopak, Mornštajnová si je jistá, že nikdy není všechno řečeno jednou provždy, ba naopak, vyprávění vždy znovu začíná.

 

13. ledna 2020