Počínaje novelou Snaživky (2009) stojí za to sledovat brněnského prozaika Jiřího Šimáčka (1967), dříve televizního dramaturga a spolu s loni zesnulým Zdeňkem Plachým vůdčího ducha Střeženého Parnasu, což byla taková brněnská intelektuální zajímavost, kterou plně chápali nejspíš jen oni dva. Jeho romány se vyznačovaly dobře zvládnutým vypravěčstvím, ostře podanými lidskými typy, mezi nimiž vynikaly zvláště ty odporné, a pevným zasazením do sociálního prostředí, ve všech případech do současného Brna. Jmenovaly se Charakter (2012), Malá noční žranice (2014) a nyní k nim přibyl román se svižným názvem Prvotřídní hajzl.

Čtenáře tedy bude hned zajímat, kdo tím prvotřídním hajzlem je. Jsou dva, otec a syn, přičemž syn nemá o existenci onoho svého biologického otce tušení. Ale oba jsou nepochybně hajzlové, jestli prvotřídní, je poněkud otázka, neboť během vyprávění zjistíme, že jejich hajzlovství je takové usoplené, nepovedené, snaživé, i když dlouhou dobu z něho lze dobře vegetovat. Existence dvou – na sobě nezávislých, ale geneticky spojených hajzlů – je v románu řešena dvěma vypravěčskými liniemi. Tou první je monolog Náčelníka, policejního důstojníka, lidského prasete zarytého do koryta korupce a požitkářství, skutečně odpudivé existence, která se ukájí svou mocí. Účastní se podvodů s kradenými luxusními auty, které pomáhá pašovat na východ, přičemž vykazuje jakousi policejní činnost, takže jakoby honí zloděje, kterým se ovšem podaří vinou patlalského chování jeho podřízených uprchnout. Prostředí policie je v autorově podání hrůzyplnou přehlídkou lemplů, zbabělců a idiotů, což snad není autorova přímá zkušenost s danou institucí. Náčelník má dvě dominantní vášně: miluje luxusní věci, konkrétně drahé koňaky a drahé hodinky, k nimž se dostal onou korupcí. Druhou posedlostí se Náčelníkovi stane přítelkyně hledaného zloděje, která ho obsedantně vzrušuje a kterou počne sexuálně vydírat. Z takového osobnostního profilu vychází dost odpudivé stvoření, jehož temný a kořistnický pohled je čtenáři monotónně zprostředkován, bohužel až do značného znechucení. Je to postava, o které po pár řádcích víme skoro všechno a zvědavi jsme na to, jestli snad přijde nějaká změna. Nepřijde.

Bohužel ani portrét druhého hajzla není o nic méně monotónní. Je jím komunistický funkcionář starého bolševického ražení, který vstoupí do strany před válkou, ovšem spíš z lenosti než z ideálu, protože funkce se rozdávaly už tehdy. Přežije jaksi okupaci, dokonce je chvíli vězněn a pak se dá zcela do služeb nastupujícího režimu. Stane se vyšetřovatelem v káznici a mučitelem politických vězňů: postava je možná modelována podle starého soudruha Grebeníčka, čemuž nasvědčuje indicie, že ta věznice se nalézá v Hradišti. Přečká pak nějak mírnou destalinizaci a najde tiché a klidné místo v aparátu, spokojeně pak odejde do důchodu. Tato postava je v ději přítomna v zastoupení, neboť si o ní v Jižní Africe čte jeho dcera, která o něm dosud rovněž nic netušila. Dlouhý dopis s životopisem jejího hajzlovského otce jí odkázala zemřelá matka, jež se s ním kdysi spustila. Dopis napsal, jak vyplyne, dědeček „hajzla“ Náčelníka, který se tím chtěl pomstít na przniteli své dcery aspoň tím, že zanechá svědectví a nějakým záhadným způsobem ho předá ženě, kterou potkalo to samé co jeho dceru.

Vzhledem k tomu, že „hajzlova“ dcera odmala vyrůstala v Jižní Africe, má jen matnou představu o tom, oč tehdy v Československu šlo. Vzbudí to v ní však o zemi předků zájem a rozhodne se ji navštívit. Přijede tedy do Brna, kde ji čeká, jak čtenář doufá, rozuzlení. Aniž bychom ho prozrazovali, nelze říci, že by v něm Jiří Šimáček potvrdil schopnost prokázanou v předchozích knihách, tedy schopnost nečekaného rozuzlení. Tady se to spíš na posledních chvíli zamotá a pak už nerozplete. Jaksi překombinované, nelogické a přitom monotónní je to bohužel už od začátku. O tom, že hajzlů není v literatuře nikdy dost, nepochybujeme, ale prvotřídní vypadají trochu jinak.

Jiří Šimáček: Prvotřídní hajzl. Vydalo Druhé město. Brno 2019. 326 stran.