Čech má svou představu o Slovensku, která záleží na tom, jak je starý, zda má slovenské známé a jestli byl někde jinde než v Blavě či v Tatrách na lyžích. Řekněme, že trochu lepší představu má Moravan, který si často myslí, že se Slováky by si rozuměl lépe než s Čížky. Zajímavější je, jakou představu má o Slovensku sám Slovák, pokud má znalost Slovenska v popisu práce, jež je mu zároveň posedlostí i jistým prokletím. Reportážní kniha Slon na Zemplíně novináře a fotografa Andreje Bána je příkladem vášnivého zájmu o Slovensko, který lze popsat kafkovským slovem Hassliebe, jež se trochu nepřesně překládá jako „nenávistná láska“.

Jeho kniha je souborem črt a reportáží ze Slovenska, ovšem ze Slovenska nikoli turistického, malebného, tatranského, progresivního a europoidního. Bán píše o Slovensku druhém, třetím i čtvrtém, které existuje paralelně s tím úspěšným a moderním, jejž najdeme v Bratislavě, možná v centru Košic a v několika větších městech, ale zásadně se liší od Slovenska maloměstského a venkovského, natož od Slovenska cikánských osad, které, jak píše, jsou „srovnatelné s tím nejhorším, co se dá vidět v zemích třetího světa“. A vzápětí se ptá: „Jak je to možné?“ Když Slovensko přece tak prosperuje. Otevřenou odpověď v textu nenajdeme, tedy aspoň ne takovou, kterou by asi šlo uveřejnit a zůstat liberálním novinářem. Ale jeho kniha není sociologickou studií, nýbrž sledem obrazů z cest křížem krážem po zemi, která má mnoho tváří. A většina z nich není úplně do žurnálů.

Bán putuje od východu, od Čierné nad Tisou, kde se na konci července 1968 sešel Dubček s Brežněvem a kde je dosud, jak píše, cítit ve vzduchu sovětský pach. Vezme to přes Michalovce a Humenné, staví se na Dukle, zajede na Spiš, kterou miluje, ale kde kroutí hlavou nad tím kontrastem minulosti, která vydala plody gotických chrámů a veledíla Pavola z Levoče, a totálního zmaru romských osad, jež tam jsou koncentrované. Pro Čecha jsou objevné portréty biskupa Jána Vojtaššáka (1877–1965), filantropa, antisemity a mučedníka komunismu, nebo Jána Pješčaka (1925–2015), komunistického aparátčíka, náměstka ministra vnitra, komunistického zločince – a přitom oblíbence prostého lidu Zamaguří, odkud pocházel. Do přehlídky slovenských typů pak zapadá i připomenutí Jury Jánošíka, bytosti mnohem víc vybájené než reálné, která přesto (právě proto) má ve slovenském panteonu přední místo. Tím důvodem je Jánošík jako symbol „nastolování spravedlnosti“ poněkud nestandardními prostředky.

Nad zaostalostí poměrů moralizuje Bán předvídatelně, ale docela snesitelně, tzv. populisty pochopitelně nešetří, ale nezjednodušuje nad kavárenskou míru. Vymetá zapadlé kouty a pomezí s nejistou etnickou skladbou, úplné konce civilizovaného světa, které bývají ovšem nejepičtější. Třeba právě ten Zemplín, nejvýchodnější část země, kde žijí bizarní typy Mikuláše Varehy, pologangsterského vládce krajiny s „mohutnými vousisky a copem, který evokuje obrazem zemplínského šlechtice“. To on si objednal na Zemplín toho slona z názvu, neboť co by to bylo za impérium bez exotické zvěře. Podobní noví vládcové, jež často vytáhlo vzhůru podsvětí, nejsou výjimkou a naznačují něco důležitého o charakteru a mentalitě obyvatelstva. To, jak Bán tvrdí, inklinuje k představě vlády tvrdé nebo tvrdší ruky. Je jedno, jestli je to diktatura komunistická, nebo fašistická, ale volání po „pořádku“ je silné, přičemž spíš než nějaká touha po disciplíně či „ordnungu“ k tomu Slováky vede alibismus, neschopnost iniciativy a jakási fatalita, která se raději vydá silnějšímu, než by riskovala riziko vlastní odpovědnosti. Nebo to je prostě reakce obyvatelstva, jež se obává věcí, pro které mají elity z Bratislavy jen pohrdání, takže ti dole pak volí ty své, kteří mluví jazykem jim srozumitelným a jasným. I když nepěkným.

Celkově je Slovensko v Bánově podání zemí rozmanitou, pitoreskní a skutečně plnou zajímavých příběhů. Člověk už se těší, že se tam v létě vydá.

Andrej Bán: Slon na Zemplíně. Příběhy ze Slovenska. Přeložil Miroslav Zelinský. Vydal Absynt, 238 str.