S rektorem UMPRUM Jindřichem Vybíralem nejen o kráse

Udělejte něco s tím nábytkem

S rektorem UMPRUM Jindřichem Vybíralem nejen o kráse
Udělejte něco s tím nábytkem

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Jindřich Vybíral je historik architektury se zaměřením na 19. století a klasickou modernu. Vyrůstal v Opavě, kde chodil do obchodního domu Breda a z pokojíku hleděl na věž kostela sv. Hedviky, díla klasika moderny Leopolda Bauera, o kterém napsal největší monografii, která kdy o něm byla a bude napsána. V Praze od konce 90. let zasvěcuje studenty Vysoké školy uměleckoprůmyslové do souvislostí hmoty a ducha, tradice architektury a stylu života. Je respektovanou osobností bez výstřelků, dobrým společníkem a citlivým vzdělancem. Od loňska je rektorem, takže jsme se sešli v rektorské místnosti na Palachově náměstí. Venku bylo mrazivo a za okny se stmívalo nad Pražským hradem.

Prosím vás, sedíme v pracovně rektora na UMPRUM, nebo na VŠUP?

Prosím, na UMPRUM. Je to lepší zkratka než ordinární všupka, ale má tu nevýhodu, že si nás pletou s Uměleckoprůmyslovým museem, které je vedle, ale to je UPM. My jsme si před šesti lety řekli, že budeme používat zkratku UMPRUM, tak jsme UMPRUM.

Budova tu stojí už sto čtyřicet let, je taková solidně rakouská. Je to ostatně rakouský vynález, ty uměleckoprůmyslové školy, že?

Původně to byl anglický nebo spíš britský objev. Vzešel ze snahy o zvýšení konkurenceschopnosti ekonomiky, ale souvisel taky s atmosférou úcty k řemeslu. Tady u nás ve střední Evropě, tedy v habsburské monarchii, tenhle vynález našel úrodnou půdu. Podobné školy vznikly v 80. letech 19. století ve všech centrálních městech staré monarchie. Ideálně se tam spojil ten rakouský sklon k administrativnímu prosazování pokroku, tedy průmyslu a techniky, s anglickou tendencí zlepšovat vkus a zkrášlovat svět.

On ještě chce nějaký umělec zkrášlovat svět? Já bych někdy řekl, že už je to pro ně passé.

Myslím, že se o to občas někdo snaží. My dva, tedy padesátníci, jsme dorostli do šťastné doby, že se už zase můžete s umělci, a dokonce i s architekty bavit, že je něco krásné a že krása není sprosté slovo. To ještě přednedávnem bylo. A zadruhé pozoruju, že stále víc studentů si uvědomuje, že umělec má taky nějakou sociální zodpovědnost. Jasně je to vidět v designu. Designéři dneska hodně přemýšlejí o zlepšení sociálního života.

Není to spíš tím, že tady máme opět politicky vyhraněnou mládež?

To jistě taky, ale společenská odpovědnost je pro mne největší přínos jejich angažovanosti. Myšlenka, že umělec nebo talentovaný člověk tady není jen pro nějakou svou osobní exhibici, ale proto, aby společnosti něco kloudného přinesl, není přece špatná. A to bez ohledu na to, jestli je pravicová, nebo levicová.

A jak jste na tom, pane rektore, s politickou orientací vy?

Mě štvou úplně stejně pravičáci jako levičáci. Já jsem tady na škole zvyklý spíš na levičáky, kteří mně někdy svými úlety lezou na nervy, ale když se pak člověk dostane mezi mladé pravičáky, tak bych hned nejraděj zmizel. Jak oni dovedou být chytří! To by jeden vyskočil z kůže. Já jsem v podstatě založením konzervativec, ale nikdy bych nikomu neradil, co má nebo nemá dělat a jak má být šťastný. To oni tedy dovedou s ohromnou vehemencí a umějí být pěkně intolerantní a nepřátelští…

Stávkovali jste tady také za klima?

Ano, i když stávka asi není úplně přesné slovo, což asi nebude to podstatné. Důležité je, že se opravdu mění myšlení. To, že se změny klimatu mladých lidí dotýkají, je jenom dobře. Mně je sympatické, když si naši designéři uvědomují, že nemohou pořád přeplňovat svět věcmi. Design, který dělají, slouží třeba úspoře energie nebo materiálu. Zpochybňují zavedenou logiku výroby a spotřeby. Promýšlejí parametry udržitelné budoucnosti.

Ještě k té kráse mezi mladými: kdo sleduje přehlídky finále Ceny Jindřicha Chalupeckého, tak vidí, že tam se moc krásy nenalézá.

Myslím, že mladí umělci jsou v mnohem horší situaci než designéři. Mají podat zprávu o světě, o kterém toho ještě moc nevědí – až na to, že není krásný. Musí být originální a přitom naplnit očekávání kurátorů. Za to je v lepším případě čeká uznání malé umělecké scény, protože veřejnost jejich práci nerozumí. Kdo tohle všechno udýchá, má můj obdiv.

Tak snad ano. Ale když jsme zmínili to spojení umění a průmyslu, ve které tak věřilo 19. století, a spíš ho zavrhlo umění následující…

To ani ne… Jen tu představu krásy posunulo víc k účelnosti a k dost triviální víře, že když je věc funkční, tak je krásná jaksi automaticky.

A nezažíváme my dnes, že mizí poslední zbytky řemeslné krásy právě ve vašem oboru, tedy v historické architektuře?

Co máte na mysli?

Třeba jak se likvidují ozdobné fasády domů z přelomu století tím, že se oblepí těmi zateplovacími deskami, a z hezkých domů se udělá karikatura.

Zateplování dopadá opravdu leckdy zoufale. To souhlasím. Na druhé straně si všímám, jak se znovu lidem začíná líbit, když je něco provedeno fortelně, hezky a z pořádného materiálu. Chápu, o čem mluvíte, ale nejsem takový pesimista. Myslím, že zažíváme i návrat řemesel. Rukodělnou práci čím dál víc lidí umí ocenit a taky ji vyžaduje.

Já bohužel v některých oblastech vidím opak. Ale ještě je v paměti i případ zateplení obecné školy v Novém Strašecí.

To se stalo v Kamenných Žehrovicích… Tam si tehdy utrhli pěknou ostudu a celá republika z toho měla legraci. Jenže ono to není na malých městech vůbec snadné, pečovat o architekturu, která má už něco za sebou. Vím, že znáte Kraslice v Krušných horách a víte o budově staré radnice z konce 19. století. Projektoval ji moc zajímavý architekt Otto Ehlen, berlínský rodák, který jako první v Čechách navrhoval betonové klenby a experimentoval i s železnými konstrukcemi. Od něj je mimo jiné Karlínské divadlo. A ten barák v Kraslicích, jak vám známo, už roky pustne a město je v bezvýchodné situaci, protože na opravu a využití nemá peníze, ale demolovat se jim to taky nechce. Zbořte si bývalou radnici uprostřed města! Co s tím, nikdo neví. To je jeden případ za všechny. Bohužel zachránit nelze všechno.

Co říkáte na to, že jedno z nejlepších děl „vašeho“ architekta Leopolda Bauera, obchodní dům Breda v Opavě, je už patnáct let prázdné a nikdo asi neví, co s ním?

Breda je mamut v okresním městě. Když si v Opavě vymysleli v sousedství výstavbu „Nové Bredy“, obřího shopping centra, staré Bredě podtrhli nohy. V relativně malém městě není kupní síla na dva obchoďáky v centru. Já jen věřím, že Bauerova betonová konstrukce Bredy je kvalitní a přečká do dalších, nadějnějších let. Pořád nějak věřím, že přijdou.

Já si bohužel myslím, že zažíváme skutečně masivní likvidaci architektonického dědictví. A nejohroženější jsou ty obyčejné domy staré tak sto, sto padesát let, které přitom byly postaveny kvalitně, a hlavně určovaly tvářnost našich měst. A ta rapidně mizí.

Souhlasím, ale nejsem takový pesimista a vidím i opačné sklony našich bližních – právě snahu zachovat historickou paměť, starat se o to, co zbylo. Mám chalupu blízko Libavé, na kraji vojenského prostoru, a tam dojatě sleduju, jak se lidi dávají dohromady a svépomocí čistí opuštěné sudetské hřbitovy. Teď o Vánocích jsem byl aspoň v duchu s panem Machalou, který není žádný mladík, a přesto rozsvěcuje po těch pětadvaceti hřbitovech betlémské světlo. Naopak tuhle citlivost často postrádám u elit, třeba u architektů, kteří myslí jen na své ego a furt by někde stavěli ohavné, zbytečné škatule. Jenže zrovna jedna naše studentka architektury udělala loni skvělou diplomku právě o Libavé. Došla v ní k sympatickému závěru, že v tomto kraji je lepší nic nestavět a jen opatrně narovnávat pokažený vztah člověka a krajiny. Tím chci říct, že lidstvo má před sebou budoucnost a dobrých příkladů přibývá.

Znovu se vracím k otázce, jakou mají vaši studenti představu o tom, co budou dělat?

Chtějí dělat to, čím tráví čas už na škole. Proto u nás studují. Mají o své budoucnosti poměrně jasnou představu a možná jsou v tom ohledu pragmatičtější, než byli jejich předchůdci. Umějí ocenit přednosti akademického prostředí, které jim umožňuje hru a experiment, zatímco v praxi většinou převládá rutina. Váží si prostředí, jaké nabízí UMPRUM, o které si myslím, že je v téhle zemi úplně unikátní institucí.

Je hezké to slyšet od jejího pana ředitele!

Rektor není totéž co ředitel. Je první mezi rovnými. Ale vážně! Lidé jsou tady spokojení, vědí, že jejich práce má smysl. Nikdo jim nehází klacky pod nohy, úspěch každého jednotlivce nebo týmu je úspěchem celé školy. Pedagogové se vzájemně snášejí a hlavně máme skvělé studenty, které si pečlivě vybíráme. Bereme zhruba jednoho z deseti přihlášených.

To není moc demokratické a inkluzivní. To vám ti zdejší levičáci nevyčítají?

Nemůžeme se chovat jinak. Škola praská ve švech a z ministerstva máme numerus clausus. Studium umění je drahé a tahle společnost si zatím nemůže dovolit, aby k němu měl přístup každý. Kromě toho si trochu staromódně myslíme, že ke studiu umění je třeba talent. Snažíme se vytvořit všestranně inspirativní prostředí a požadujeme od studentů také disciplínu, ale ti bez nadání by u nás jen trpěli.

Takže vaše škola se od Akademie výtvarných umění hlavně liší tím, že tady jsou talentovaní lidé…

Lišíme se hlavně zaměřením. Na akádě převládají volné umělecké obory, my jsme primárně škola designu.

A kde má člověk víc šancí uspět, když umí kreslit?

Kresba si zachovává svůj význam na obou školách, ale v současném umění, architektuře i designu roste úloha intelektuálních kompetencí. V jistém smyslu to mají užité obory jednodušší, protože měřítka technického mistrovství jsou jasněji definována. Drží se v nich podle mě zdravá představa, že umění souvisí se slovesem uměti.

Na to ale může progresivní kunsthistorik odvětit, že to není pravda, neboť slovo umění je od slova umělý.

To je vtipný postřeh a polarita těch dvou významů hodně říká o situaci současného umění. Samozřejmě, status umění se mění a umělecké školství už dávno nestojí na modelu vševědoucího učitele a poslušných žáčků. Studenti, aspoň ti chytřejší, dnes ve škole hledají něco, co ve stávajícím uměleckém systému chybí. Neupínají se jen k výslednému produktu, ale zajímá je samotný proces tvorby. Při práci na projektech se učí metodu. Tak si představuji umělecký výzkum, který přináší nové poznatky a překonává propast mezi myšlením a děláním.

Mně často to, čemu se říká „umělecký výzkum“, připadá jako šarlatánství.

Ano, umění má taky svoje „mastičkáře“, ale umělecký výzkum není podvod. Vědu vždycky pěstujeme v rámci nějakého paradigmatu, které určuje přípustné otázky a metody. V „normální vědě“ se některé argumenty nepoužívají a některé problémy neotevírají, jinak vám komise neschválí grant a disertaci neobhájíte. Takhle třeba Steve Wozniak a Steve Jobs museli svoje osobní počítače vymýšlet mimo běžné akademické nebo obchodní prostředí. V uměleckém výzkumu panuje mnohem větší svoboda, můžete používat i velmi neortodoxní a provokativní přístupy. Umění tak funguje jako nezávislá zóna výzkumu. Jako příklad mě napadá výstava Ars Electronica, která ukazuje kulturní význam nových technologií.

Laptop vymysleli umělci? Ale chápu, co myslíte. Jen si nejsem jistý, jestli to spoustě těch uměleckých výzkumníků, kteří nikdy žádný laptop nevymyslí, neslouží jako alibi.

Mířím spíš k tomu, že vědecký a technologický výzkum není až tak „objektivní“, jak se běžně soudí, a že umělec se už dávno nechová jako nějaký romantický náměsíčník. Kategorické oddělování obou přístupů považuji za nesmysl a naopak mě velmi přitahuje možnost jejich spolupráce, nebo dokonce integrace.

Není to zvláštní, že takový historický optimismus vyslovuje historik architektury se specializací na 19. století?

Typ vzdělaného umělce existoval už v antice, byl to „poeta doctus“ nebo v mém oboru „architectus ingenio“. Až avantgarda dvacátého století tuto možnost odmítla. Walter Gropius prý zakazoval svým americkým studentům, aby chodili do knihovny. Jsem rád, že jsem se dožil doby, kdy intelektuální přístup k tvorbě mladé lidi zase zajímá.

A jaký je tedy váš osobní vkus?

Nemám rád uniformitu ani jalový exhibicionismus. Zajímají mě nadčasové tvary, ale jak jsem bral rozum v 80. letech, začala mě bavit i postmoderní hybridita a dvojznačnost. Perverzní zálibu mám v nejrůznějších starých a bizarních monstrech.

Předpokládám, že vám je bližší opera než hip hop nebo rap.

To ano, operu miluju a jezdím za ní po celé Evropě. Můj oblíbený skladatel je Hector Berlioz, ale chodím i na rockové koncerty. Když řídím, poslouchám nejraději Zrní.

Co počítačové hry?

Nevím, kdy bych na ně vzal čas. Snad jen v letadle. Nikomu tuhle zálibu nerozmlouvám, jako nezavrhuju mnoho jiných věcí.

Nosil jste motýlka už v Opavě?

Ne, to ne. Když jsem přišel do Prahy, nosil jsem spíš věci, které vypadaly, že jsou z doby těsně před mým narozením. Myslím, že jsem na řadu lidí působil jako podivín, jako exot z Opavy.

To byl vliv rodiny?

Mě vychovávala sama maminka, učitelka, takže jsme si nemohli moc vyskakovat. Ale já jsem věci jako oblečení vůbec neřešil a nechával to na ní. Bylo mi k smíchu, jak kolegyně na mém prvním pracovišti řešily svůj umělecký outfit a navlékaly se do různých pytlů.

A kde se ve vás projevily ty zájmy estétské?

Ty ve mně byly vždycky, částečně asi z té nouze, i z té normalizační šedi, kterou jsem si chtěl vykompenzovat. To ale neříkám ze sebelítosti. Myslím, že lidé, kteří vyšli ze skromných poměrů, to mohou mít v životě snazší než jejich saturovaní vrstevníci. Obzvláště ti z periferie jsou často cílevědomější a mají větší tah na bránu.

Ano, to je efekt Juliana Sorela… outsider touží dobýt Paříž.

Takhle jsem se necítil, chtěl jsem jen čestně obstát. Pravda ale je, že když jsem přišel z venkova do Prahy, byl jsem překvapen, kolik času se tady prokecá. Na UMPRUM se cítím dobře i proto, že se tu neplýtvá časem. Pak je ho dost i na příjemné povídání.

Máte teď jako rektor čas na psaní?

Minimum, ale je to moje vlastní rozhodnutí. Musím jenom dokončit knížku o architektuře a politice v 19. století, protože na to téma máme velký grant. Chci v ní trochu narušit zavedené představy o tom, jak se politické programy promítaly do konkrétních staveb. Ukazuji, že běžné interpretační modely obsahují strašně moc různých klišé. V lednu mi vyjde nová knížka o Španělském sále na Pražském hradě. Tam je mým hlavním tématem souvislost interiérové architektury a dvorského ceremoniálu Habsburků.

Aha. A proč se vlastně ten sál jmenuje Španělský?

Přesně to nikdo neví. Starší historikové si mysleli, že název souvisí se stájemi pro španělské koně, které byly o patro níž. Dneska si spíš myslíme, že šlo označení prostoru k vystavení uměleckých sbírek.

Když jsme u toho Hradu… Za Husáka ho vybavili dost příšerným nábytkem…

To bylo dílo Ladislava Vrátníka, prvního polistopadového rektora téhle školy. On to vůbec nebyl špatný design, jen prostě nesl stopy té doby. Říká se, že když na Hrad přišel Václav Havel a jeho poradci, volali sem na UMPRUM, aby s tím nábytkem něco udělali. A mluvili právě s Vrátníkem, který jim říkal, víte, to jsem navrhoval já…

Je možné, že teď by se to mohlo hipsterům líbit.

To určitě, a nejen jim. Své kvality to mělo.

 

 

 

 

12. ledna 2020