Opava a ten pruh země, do níž je zasazena, tedy naše milé Slezsko, je nejexotičtější částí České republiky, aspoň pro mě. Nikoli tak asi pro lidi, kteří tam žijí a mohou mít naopak pocit exotismu při pohledu na nějakého blbého Pražáka, když tam náhodou přijede. Je to země, jež je fragmentem velkého Slezska, které je nyní ze čtyř pětin v Polsku, kam se dostalo až roku 1945. Do té doby to byla stará Schlesien, velmi cenný a vyspělý kus německé Říše, kam ji připojil, když ji ovšem předtím loupežným chvatem urval Marii Terezii a nám, Fridrich II. České Koruně a císařovně zůstal jen ten proužek nad Moravou s Opavou a Těšínem. Troppau byla pak centrem tzv. Rakouského Slezska, víceméně samostatné země se svým vlastním sněmem, takže když se tam v roce 1910 narodila v ulici Na Rybníčku asi nejznámější opavská rodačka Friederike Gessnerová, myslela si pak celý život, že se narodila v Rakousku, i když to začíná takových dvě stě kilometrů na jih. V pamětech Volání divočiny píše, jak její rodiče byli zaskočeni, když najednou úředníci mluvili česky, jazykem, kterým nikdo z její rodiny ani široko daleko nemluvil. Tak se sebrala a odjela do Afriky, vzala si George, pečovala o zvěř, adoptovala lvici Elsu a stala se Joy Adamsonovou. V té opavské ulici má aspoň pamětní desku.

Jiří Peňás