V Zákupech na Českolipsku se stalo to, co se dalo předpokládat: zřítila se část hospodářského statku. To ale nebyl jen nějaký takový statek, byl to statek barokní, jenž je součástí zámeckého areálu, státního zámku Zákupy, úředně vyhlášené národní kulturní památky. Takže by se o něj měl stát, který ho „zdědil“ po Habsburcích, starat.

Stát se však nestará, přesněji stará se způsobem, že klidně zase může spadnout něco o kus dál. Celý rozsáhlý areál, který byl v 19. století nejoblíbenější rezidencí Habsburků v Čechách, čemuž odpovídal jeho vynikající stav a třeba i skutečnost, že se zde roku 1900 „skandálně“ oženil František Ferdinad d‘Este s Žofií Chotkovou, by se dal nyní popsat jako „nahoře huj, dole fuj“. Samotný zámek je jakž takž použitelný, probíhají tam prohlídky, svatby a takové věci, okolí je však zchátralé, zpustlé – jako by čekalo na ránu z milosti.

Typické je, že o tom, že se něco takového brzy stane, se vědělo delší dobu. Autor článku loni v létě mluvil s pracovníkem památkové péče, který mu vypočítal objekty, jež jsou v havarijním stavu. Podle abecedy: Bítov, Bučovice, Buchlovice, klášter Doksany, Duchcov… až po Veveří a právě Zákupy, které byly obzvláště ohroženy. S penězi, které Národní památkový ústav dostává od státu, není přes všechnu snahu schopen zajistit na předních hradech a zámcích země péči řádného hospodáře, vzdychl ten muž. Pane redaktore, řekl, nedojde-li rychle k radikální změně, bude to padat. A bude se to spíš zhoršovat.

V České republice je čtyřicet tisíc hmotných kulturních památek. Jejich stav je různý, většinou nijak dobrý, majitelé a správci nejrůznějšího typu, naprosto převládají soukromí vlastníci. Nad nimi má stát jen minimální pravomoc, často nemůže ani zajistit, aby památku zcela nezničili a nezbořili. Pak je tu ale několik nejcennějších státních památek, těch charakteru Zvíkova, Křivoklátu, Hluboké, Sychrova… a právě těch Zákup. Většina z nich padla státu do klína po roce 1918, respektive 1945, většinou v dokonalém stavu: válka se nás netýkala a šlechta se většinou o své majetky starala vzorně.

Čtyřicet procent z nich je nyní ve stavu havarijním, významné části některých známých hradů či zámků jsou desítky a desítky let neopravovány, části z nich se rozpadají a pomalu se mění v ruiny. Na těch jsou zapotřebí investice v řádu desítek až stovek milionů korun. Takový je na nich dluh, který je zčásti historický, nahromaděný ještě od komunistického režimu, ale pak neléčený, ba prohloubený za posledních třicet let. Ano, nemálo se opravilo (v posledních letech třeba Kuks), ale k civilizovanému stavu, jaký je normální v Bavorsku, Rakousku, Sasku, ale třeba i ve Skotsku, je pořád daleko.

Když o tom mluvíte s někým, kdo tomu rozumí, jako ten můj známý, řekne vám, že to není snad ani tak chudobou tohohle státu, ale špatným a nefunkčním rozdělováním prostředků. Řekne vám, že za třicet let se prakticky nezměnil způsob sestavování každoročních prostředků. Ty vycházejí nikoli z potřeb svěřených památek, nýbrž z čísel z předchozího roku, tedy z toho, kolik bylo zvykem do objektu nalít.

Hospodaření je nadále socialistické. Lukrativní objekty, třeba Český Krumlov, který ročně vydělá 70 milionů korun, odvádějí všechno zpět státu, který pak prostřednictvím NPÚ přerozděluje prostředky jinam. Přitom na krumlovském zámku jsou desítky závad, které by měly být co nejrychleji opraveny. Jenže kastelán sám nemůže vybranými penězi disponovat, tak se čeká, až se závady stanou kritickými, to znamená, že spolykají mnohem víc prostředků, než by to stálo, kdyby se odstranily hned. To je jen příklad.

NPÚ hospodaří v rámci kalendářního roku s částkou kolem 1,5 miliardy korun: podle střízlivého názoru odborníků je to sotva polovina toho, co by bylo nutné, aby se došlo ke stavu, jenž by byl patřičný. Muselo by se ovšem počítat s tím, že každá oprava památky vyžaduje další péči, a tudíž zvýšení nákladů: ruina je laciná, ta nic vlastně nestojí. S tím ostatně počítal socialistický stát: spadne-li to, bude o starost méně.