Nemálo lidí se sociálním cítěním pobuřuje nedávný návrh ODS, aby lidé, kteří opakovaně spáchali přestupek, jakým je třeba ublížení na zdraví a krádež, ale i drobnější věci, třeba rušení nočního klidu nebo výtržnost, přišli o dávky v hmotné nouzi nebo o příspěvek na bydlení. V tom návrhu se mluví o trojím spáchání přestupku a též o dočasném (půlročním, resp. ročním) zastavení příspěvků.

Je to sice drakonické, ale nejde o okamžité a neodvolatelné sebrání dávek na věčné časy, nýbrž o sankce za něco, co se děje opakovaně, a co tedy by si měl člověk rozmyslet: zvláště v situaci, kdy bere dávky. Skutečností je, že si to takový člověk většinou nerozmyslí, což by asi neměl být argument pro to, že je tedy nepostižitelný. To, že se někdo chová krajně nezodpovědně, neznamená, že je k tomu čímsi předurčen a jinak se chovat nemůže. Snad jedině za předpokladu, že ty lidi zbavíme svéprávnosti, což by obhájci jejich práv jistě nechtěli.

Není ale divu, že kritici okamžitě spustili ostrou palbu. Je to, jak lze očekávat, samozřejmě asociální, protilidové, antihumánní, v nejhorší tradici ódéesácké zpupnosti. V podtextu pak lze číst, že je to návrh rasistický, neboť by, a to není snad tajemství, hrozil postihnout především romské komunity: jako by to nebyl strašný problém především těch komunit. Krátce: je to naplnění vrchnostenské mentality, že na chudé lidi musí být přísnost, což zní citlivé duši strašně.

Na chudé lidi (což je otázka, o koho se jedná) samozřejmě nemá být přísnost, nýbrž má k nim být přistupováno (kým ovšem?) s laskavostí, vstřícností a spravedlností.

Jenomže to je právě to, co systém nepostižitelných a nenapadnutelných sociálních dávek poskytovaných nárokově, tedy bez ohledu na chování toho, kdo a za co ony dávky dostává, popírá. Nepochybně jde o složitou a citlivou věc, ale v zásadě platí, že nárokovost čehokoli vyvolává mentalitu, v níž klesá vědomí hodnoty a smyslu onoho nároku. Když něco budu dostávat vždy a za všech okolností, přijmu to jako samozřejmost a už nebudu vědět, proč to vlastně dostávám: aby mi bylo pomoženo se z toho dostat.

Je jisté, že žádný z nás, kdo toto čte, by se nikdy nechtěl dostat do situace, kdy je jeho existence závislá na sociálních dávkách, i když k tomu mnozí, třeba jednou i autor článku, máme blízko. Vždy je to však situace v něčem nesamozřejmá, od níž by si měl člověk odpomoci. A mělo by mu být pomoženo. Jsou samozřejmě případy, kdy je pomoc nezbytná. Tedy u lidí nemocných, postižených, nějakým způsobem handicapovaných, u matek s více dětmi. V případě plošných a automatických dávek celým skupinám obyvatel to však nemůže vést k ničemu jinému než na jedné straně k destruktivnímu návyku na tyto dávky. K návyku, kdy každý, kdo by se chtěl vymanit z tohoto začarovaného kruhu, musí vyvinout obrovskou vnitřní sílu a odhodlání, při němž mu však ti, kdo mu stále syčí do ucha, na co má všechno nárok, vůbec nepomáhají.

A na straně druhé to vede k pocitu nespravedlnosti u těch, kdo dávky nedostávají, ale jen kvůli tomu, že na rozdíl od těch, kdo je pobírají, oni na ně nemají nárok. Chodí totiž do špatně placené práce a vedou docela skromný a docela namáhavý život, spočívající v ranním vstávání a večerním uléhání, do něhož může znít zpěv či jiný halas příjemců sociálních dávek.

Jinak než pracovat si život představit nedovedou, byli k tomu vedeni a bylo by pro ně těžko snesitelné cítit se jako parazité. Tato zkušenost, v mnohých oblastech naší vlasti dosti obvyklá, pak vede k tomu, že lidé volí strany, ze kterých se útlocitným lidem zvedají žaludky, ba mají názory, které je v očích správných lidí činí mnohem větším nebezpečím než oni zajisté zubožení příjemci dávek. Jejichž nárokovost je zase naopak činí v očích těch druhých bezstarostnými parazity, což je nejhorší, co se může sociální soudržnosti stát.

Jisté však je, že nejvíce ohroženy asociálním chováním svých rodičů jsou děti, takže trest za své nezodpovědné rodiče by neměl padnout na ně, ale jak to udělat, na to jsou nejspíš všechny společenské teorie, pravé či levé, krátké.