Tag: umění

Články k tagu

Nicolas Roeg: mistr dezorientace

Gramofonová deska plnila v časech mého dospívání funkci, řekněme, totemu. Předmětu, jímž člověk prokazoval svou kmenovou příslušnost. Také bývala velmi výrazným módním doplňkem, grafické dílo ve formátu elpíčka se barevností a zobrazenými lidskými typy vymykalo socialistickému realismu československých ulic. Mezi moje oblíbené „totemy“ patřila deska Davida Bowieho Low, jedna z jeho vůbec nejlepších, s výrazným obalem v ohnivých barvách, dominoval mu portrét umělce v jeho nejvíc androgynní nebo spíš mimozemské poloze. Sošný muž ztracený někde v ohnivém světě, oči upřené k něčemu konkrétnímu a zároveň vůbec nikam. Na tom obalu byl záběr z filmu Muž, který spadl na Zemi britského režiséra Nicolase Roega, jednoho z formálně nejvýraznějších tvůrců přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století, jehož nejlepší filmy také dokázaly postihnout temné spodní proudy „vysmáté“ kultury té doby.

Život a dílo Rudolfa Březy, Utajené povídky a Vdovy v akci

Výstava ke 100. výročí oficiálního uznání československých legií představí život a dílo sochaře Rudolfa Březy. Jako legionář se účastnil bojů o Slovensko, vytvořil znak československých legií, pamětní medaile vojenských pluků a pomníky významných osobností. Sňal posmrtnou masku M. R. Štefánika, s nímž se osobně znal.

Fotbalistova dcera v Berdychově gangu

Člověk by musel být slepý nebo hodně nevšímavý, aby nepostřehl existenci Petry Nesvačilové. Ať už jako dokumentaristky, před kterou si vylévali srdce polepšení zločinci z Berdychova gangu (Zákona Helena), nebo jako svérázné herečky, díky jejímž rolím zásadně stoupá hormonální přitažlivost filmů, ve kterých se objeví: naposledy to platí pro film Bena Tučka Mars. Zajímavé na ní ještě je, že navštěvuje koncerty folklorní hudby a sama ji dobře zpívá.

Nové písně od „umělkyně s příběhem“

Umělcům prý prospívá utrpení, přinejmenším se tak domnívá část publika, která má ráda „umění s příběhem“, pokud možno tragickým, jenž v jejich očích dodává vnímanému dílu tu správnou „autenticitu“, váhu. V populární hudbě může být tenhle druh poptávky docela bohatě uspokojen – tragédií nebo aspoň velkých průšvihů se v životních historiích jejích osobností najde dostatek. Takovou „hudbu s příběhem“ hraje také Američanka Chan Marshallová, která vystupuje pod jménem Cat Power.

Co všechno ještě musíme

Vypadá to jako luxusní katalog nějaké cestovní kanceláře, avšak údaje o cenách hotelů, letenek, jízdenek, šerpů atd. tady nenajdeme. Co je to tedy? Soubor tipů na takzvanou zážitkovou turistiku, nazvaný 1 000 míst, která musíte vidět, než zemřete. Hlavní autorka sice všechna ta místa zatím neviděla, ale třeba má ještě dost času. „Tvůrci knihy (...) procestovali Zemi křížem krážem a na základě svých zážitků vytvořili jedinečný soubor velkých i malých dobrodružství.“ Je ta věta napsaná (či přeložená) poněkud neobratně, tušíme však, co se tu chce říct.

Slovo design dnes nikoho neohromí

S Janem Čapkem, držitelem titulu designér roku ze soutěže Czech Grand Design, o postavení designéra i o jeho environmentální zodpovědnosti. Designblok letos slaví 20. výročí. Co jste dělal v době jeho vzniku? V roce 1998 jsem byl v prvním ročníku v Ústí nad Labem na porcelánu. Vytvářel jsem tehdy takové UFO talíře, které měly dno do špičky a stály na kovových nožičkách na imbusové šrouby. Talíř tak bylo možné různě naklánět, aby se vám do něj nikdo nedíval. Zkoumal jsem hranice možností kombinování porcelánu s dalšími materiály a jednou z krásných variant je právě porcelán s leštěným hliníkem.

Jason Pierce: osamělý kosmonaut

Rokenrol má už dlouho jakési svoje "kosmické oddělení". Může to souviset s mladickým okouzlením hvězdnou oblohou, kterému nejenom rockeři určitého věku ochotně  podléhají. Taky s tím může mít co do činění záliba v halucinogenech, představa, že texty se s výskytem slova "kosmos" stanou automaticky hlubokými, zhusta legračním rokenrolovým mesianismem, jemuž nestačí pobavit pár lidí v klubu, ale cítí se hned líp, když se prohlásí za hlas hlubin vesmíru.

Co bychom byli bez Libuše?

Bylo 9. května 1980 a socialistické Československo slavilo ritualizovaným způsobem třicáté páté výročí osvobození Sovětskou armádou. Václav Havel byl už rok zavřený na Borech. Večer se mohl spolu s jinými vězni dívat na televizi, byl státní svátek. Ve 20.20 začínala na prvním programu Libuše, „televizní inscenace slavnostní opery“, jak je i napsáno v televizním programu v Rudém právu.

Otec impresionismu ve Vídni, Marx s Mayem prvně spolu, Kráska a zvíře

Když Claude Monet (1840–1926) v roce 1874 vystavil obraz Imprese, východ slunce, stal se terčem posměchu. Už ve dvacátém století však byl malíř vnímán jako klasik a žádné dějiny výtvarného umění se bez něho neobejdou. Retrospektivní výstava připravená ve spolupráci s pařížským Musée Marmottan Monet představuje umělcovo dílo od realistických počátků přes slavné impresionistické obrazy až po pozdní práce z Giverny.

Jak muži poznali, co je to pořádný šok

K nejdiskutovanějším letošním událostem na Západě patřil vznik kampaně #MeToo, která měla původně poukázat na časté sexuální obtěžování v americkém filmovém průmyslu. Dá se ale chápat i jako projev daleko širšího procesu, snahy nějak nově upravit, nebo dokonce předefinovat vztahy mezi muži a ženami, způsob komunikace mezi nimi. A dosáhnout toho prostředky fakticky mocenskými. Snaha upozornit na situaci konkrétních obětí se tak v současné atmosféře potkává s úsilím o proměnu tradičních konceptů, jako jsou presumpce neviny nebo svoboda slova, roli v tom hraje i "internetová spravedlnost" provozovaná kampaňovitě na sociálních sítích. V anglosaských médiích se zažil termín #MeToo era a ta potřebuje také díla, která by nějak vyjadřovala jejího ducha i rozpory.

Když smrt je jediná jistota

Když Bianca Bellová ještě nebyla tou známou autorkou románu Jezero, za který dostala loni Literu a Cenu EU za literaturu, vydala v roce 2009 prózu Sentimentální román. Nyní vychází v „novém, upraveném vydání“, jak stojí v tiráži: onou úpravou je patrně i grafická změna v názvu: Senti/mentální román. Na knize, která před lety prošla bez recenzentské pozornosti, jí tedy záleží, snad ze sentimentálních důvodů. Z jiných sotva.

Chráníme česká umělecká díla před vývozem do zahraničí

Mezi největší privátní sbírky českých výtvarných děl patří pojišťovna Kooperativa. Ta má veřejnosti otevřenou galerii v pražském Karlíně, kterou v říjnu ovládne výstava ke 100. výročí vzniku Československa. K vidění budou obrazy Emila Filly, Antonína Procházky, Jana Zrzavého a dalších. „Celkem bude na výstavě prezentováno 72 autorů,“ říká v rozhovoru pro Týdeník Echo kurátor sbírky, malíř Ivan Exner.

Camille Preakerová: hrdinka naší doby

I mediálním provozem omlácený filmový publicista může někdy při práci zažít stav hlubokého údivu. Třeba když věří, že kvality nějakého díla – v dobrém i špatném smyslu – jsou natolik zjevné, že snad ani nezaslouží hlubší rozbor. A pak jen s úžasem zjišťuje, že asi tak zjevné nebyly, že nemálo kolegů je vnímá naprosto opačně. Jeden se pak zamyslí, jaké jsou důvody té zásadní rozdílnosti pohledu. Koncem léta jsem ji pocítil při hodnocení minisérie Ostré předměty z produkce HBO, v krátké recenzi jsem ji po odvysílání prvních dílů smetl ze stolu. Když skončila, přečetl jsem si na více místech včetně, řekněme, prestižních, že šlo o nejlepší televizní počin přinejmenším tohoto roku. Došel jsem k názoru, že by stálo za to se k tomu dílu vrátit, rozpor v pohledu na něj je, myslím, taky generační a možná i genderový.

Holka s velkým černým koněm

Maluje velké expresivní abstraktní obrazy a někdy je na přání zákazníků pokrývá plátkovým zlatem. Říká o sobě, že přišla z lesa, ale úplný naturščik to není. Na rukou má kaligrafii a sama ji na kůžích zájemců vytváří. Bude jí tento týden třicet a na třech místech Prahy otevírá výstavu: ve Vnitroblocku v Holešovicích, v hotelu The Emerald na Staroměstském náměstí a galerii pojmenované jménem, z něhož touží udělat značku: Julia Chochola.

V hororu teď „frčí“ beznaděj

Hraný film čím dál obtížněji dokáže držet krok s dobou, dotýkat se toho, čím společnost v daném historickém okamžiku žije. Není to jednoznačně chyba filmařů, ani dějin, které by se hnaly překotněji než obvykle. Taky se cosi stalo s tou společností, její schopností udržet pozornost a pamatovat si. Problémy, jimiž žila třeba před čtyřmi roky, po uplynutí té doby působí jako pomalu pravěké, týkající se nějakých jiných lidí přebývajících v nějakém jiném světě. A vytvořit film trvá nějakou dobu. Možná „nejpružnější“ mezi filmovými žánry je horor. Většinou nestojí moc peněz a je natočený relativně rychle, proto je to taky žánr, ve kterém často získávají první zkušenosti s filmem tvůrci, kteří později dosáhnou v kinematografii velkého významu.

Sire Karle, je tu další náš krajan

Tomáš Kulka je docentem na katedře estetiky na FF UK v Praze. Jeho knihu Umění a kýč opatřil krátkou předmluvou sám Milan Kundera a studentky estetiky si v ní budou zatrhávat ještě za padesát let. Čtvrt století svého života prožil v Izraeli, dalších dvacet let ve své domovské Praze. Tam ho v polovině 90. let poznal autor rozhovoru, proto ten důvěrný tón.

Imaginace v obležení

Sporům, které ostře rozdělují veřejné mínění dnešního Západu, se za oceánem někdy říká „kulturní války“, právem, chápeme-li termín „kulturní“ v širším smyslu. V něčem to koriguje marxistickou představu ekonomiky jako základny, toho podstatného, od něhož se odvíjí kulturní nadstavba. Představu, kterou v jistém smyslu sdílejí i věrozvěsti všeléčivé síly volného trhu, která nakonec dá i odpověď na všechny otázky. Jako by se tedy v časech, často kritizovaných jako nekulturní, potvrzoval zásadní význam kultury, do boje za ni a o ni se vrhají i lidé, kteří toho o ní tak moc nevědí. Pro kulturu a především pro umění je to ale špatná zpráva, obě „válčící“ strany přicházejí s vlastními představami restrikce, které přitom z velké části vycházejí ze stejného základu – čím dál víc sílící politiky identity, která má dnes mocné stoupence nalevo i napravo, v obojím provedení je podobná, jen různě akcentovaná. Pár příkladů.

Přijďte si zařvat, Básníkova bakalářská práce, Král latino popu

Mezinárodní festival NaHlas! je oslavou hlasu a zpěvu ve všech možných formách a přístupech. Koncerty, přednášky a workshopy jsou určené profesionálům i amatérům, všem (bez ohledu na věk), kteří mají zájem o rozvoj hlasových schopností. Festival proběhne na různých místech v Praze, více na www.nahlasfestival.cz.

Písně pro přicházející podzim

Je už skoro po prázdninách, čas, kdy je namístě oživit zájem o svět a v rozumné míře projevit zvědavost o to, co je v něm nového. Třeba v hudbě. I fanoušek pamětník si totiž může připustit, že to dobré v ní neskončilo s kapelami, které uctíval v mládí. Redaktor Týdeníku Echo Ondřej Štindl vybral z nahrávek, jež se objevily v posledních týdnech, pět, které to podle jeho názoru potvrzují.

Ty vzácné maloburžoazní vlastnosti

Pěkné slovo „maloburžoazní“ už pomalu zmizelo z oběhu, takže je záslužné, když ho někdo připomene. Nedávno tak učinil známý a zasloužilý (právě dostával cenu za šíření české literatury) anglický bohemista Robert Pynsent v hojně čteném a na sítích sdíleném interview s Radimem Kopáčem pro Lidovky.cz.

Kulturní tipy

Křivoklát noir V prostorách hradu Křivoklát proběhne 6. ročník přehlídky amerických a evropských filmů noir. Promítat se budou neznámé severské tituly 40. a 50. let (sekce Nordic noir), neméně zajímavé se zdají být snímky ze sekce Vězeňský noir.    Noir Film Festival, Křivoklát, 23. –26. 8. 2018.

Robert Ford: oběť hloupých snů

Ta písnička se zpívala i u českých táboráků. Smutný příběh o Jessem Jamesovi, popsaném jako americká obdoba Robina Hooda, vzorném otci a lupiči, který „vlaky přepadával rád“. Špatně to s ním ale dopadlo, v tom songu i v životě – „Tenhle přítel hadí, ten vám Jesse zradí… Robert Ford, v nočních tmách právě připlíží se jako vrah a on vám Jesse James odpraví.“ Ten příběh je, jak se dnes říká, založený na skutečných událostech. Jesse James opravdu patřil mezi legendární figury pozdního Divokého západu, sešel ze světa rukou Roberta Forda, tehdy dvacetiletého. Legenda o něm byla zpracovaná v mnoha filmech, v prvních dvou, němých, lupiče hrál jeho syn Jesse James jr. To nejlepší filmové zpracování jeho příběhu je ale to poslední – dvouapůlhodinový snímek novozélandského režiséra Andrewa Dominika podle knihy Rona Hansena Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem.