Ve filmu jde především o oči, říká herečka Jana Plodková

Doufám, že nejste úplně slepí

Ve filmu jde především o oči, říká herečka Jana Plodková
Doufám, že nejste úplně slepí

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Jana Plodková je herečka se stříbrným třpytem v očích. Je to ovšem i herečka mimořádného temperamentu a komediálního nadání, jak vědí návštěvníci Divadla Na zábradlí a pamětníci jejího účinkovaní v brněnském HaDivadle. Jako civilní žena se projevuje vtipně a neokázale, ale zároveň neústupně, na čemž má možná vliv dětství v rumcajsovském Jičíně.

Vaše první velká filmová role byla v Protektorovi. A dneska je 18. června a já jsem zrovna před chvílí šel Resslovou ulicí, kde se kladly věnce na místě posledního boje parašutistů. Takže se představitelky postavy z filmu o heydrichiádě zeptám, jestli se její rodiny nějak dotkly dějiny.

Naší rodiny, pokud vím, přímo ne. I když vlastně také: babičce, respektive tedy prababičce sebrali komunisté statek a hospodu. Ale já už jsem prababičku nezažila. Pocházím z Jičína, to je malé město, a co tak sleduju, tak v takovým městech plyne čas docela poklidně, tedy pokud se tam nestane něco dramatického. U nás o ničem nevím. U nás doma se o politice nemluvilo. Listopad 1989 jsem sledovala jako malá, zajímalo mě, proč nosí v televizi ve Vlaštovce paní Augustová znak Občanského fóra, pamatuju si na lidi zvonící klíčema…

V Jičíně?

Ne, v televizi…

Čím se, prosím, živili rodiče?

Taťka tehdy pracoval ve Valdicích. A mamka byla tehdy doma, byla nemocná, měla silné astma.

Ve Valdicích je přece věznice…

Pracoval tam v kanceláři. Přímo v kontaktu s vězni nebyl, ale uniformu v práci nosil.

Takové trochu nepopulární zaměstnání.

Možná, ale ve straně nebyl. Tuším, kam směřujete, ale tohle nebyl případ nějaké kolaborace s režimem. Obecně mám dojem, že lidé by měli být opatrní ve svých soudech o lidech, kteří třeba byli v úplně jiné situaci, než jsme my. Já bych rodiče nesoudila. Mám tedy tu výhodu, že k tomu nemám důvod... Jiná věc pak je individuální vina. A to si myslím, že člověk, který třeba vstoupil do KSČ a podílel se na různých zvěrstvech, má nést ve svém svědomí za to zodpovědnost. A není to něco, nad čím může jen tak mávnout rukou a ve svém svědomí to popřít. Udělal něco problematického a musí nést následky. Ale soudit by je neměli druzí, ale každý by si to měl vykonat sám na sobě. Nejhorší jsou ti, kteří si pořád lžou, že vlastně o nic nešlo a že to bylo v pořádku.

Obecně mám dojem, že lidé by měli být opatrní ve svých soudech o lidech, kteří třeba byli v úplně jiné situaci, než jsme my. - Foto: Jan Zatorsky

To je ten spor, jestli je horší, když tomu věřili (a byli blbí), nebo tam byli z vypočítavosti (a byli amorální).

Hm, nedávno jsme se s Filipem, mým partnerem, zase dívali na Pelíšky a při té scéně, jak dostane pan Dušek od pana Kodeta holí, jsme si říkali, kdyby to šlo tak jednoduše vyřešit: prásk holí a bylo by to!

Když tu scénu vidím, tak si vždycky říkám, jak to bylo dál. Jestli ten Dušek Kodeta udal, nebo to nechal být… Ale jaké to bylo, vyrůstat v pohádkovém městě Jičíně? Já, kdybych si mohl v dětství vybrat, žil bych asi v Jičíně. Víte proč?

Kvůli Rumcajsovi? No jasně! Já jsem byla nadšená tím, že můžu žít v tak výjimečném městě. A nejen kvůli Rumcajsovi. Ale je tam krásná architektura. To hlavně kvůli Valdštejnovi. Úplně miluju, když se člověk postaví na konec lipové aleje a vidí jičínskou městskou bránu. A jít do lesa a věřit, že tam třeba potkáte Rumcajse, to bylo k nezaplacení.

To chápu. A co Manka?

Manka mě nezajímala. Mě zajímal Rumcajs. Muž činu, to se mi líbilo.

Lumbersexuál…

Prosím?

Lumbersexuál, to je takový dřevorubecký typ, hipster, který si nechá narůst plnovous a dělá, že jde do lesa.

Aha, už chápu, já vám špatně rozuměla. Mně se na Rumcajsovi líbilo, že měl ve vousech včely.

Teď si při pohledu na vás uvědomuju, že Manka byla blondýna. Jičín je asi v zóně většího výskytu blondýn.

To si nejsem úplně jistá. Spíš se to panu Pilařovi líp kreslilo.

Pojďme k vážným věcem. Kde se u vás objevily umělecké sklony? V rodině jste nějakého umělce měli?

Jediné, co bylo, že mamka zpívala a jezdila s kapelou, tak dejme tomu odtud může vanout umělecký vítr. Ale jinak v rodině žádná tradice nebyla. Já jsem byla taková holka, co to zkoušela v různých kroužcích, dělala jsem leccos, ale nikde jsem nevydržela, až se u nás v Jičíně otevřel K-klub, kde byl taky dramatický kroužek. Ten vedl Martin Zajíček, vyzkoušel si mě a asi poznal, že by to šlo, tak mě přijal. A mě to začalo strašně bavit.

Jana Plodková a Jakub Žáček v inscenaci Divadla Na zábradlí Mýcení (podle románu Thomase Bernharda). - Foto: Divadlo na Zábradlí

A už tehdy jste chtěla být herečka?

To snad ani ne. Ale Martin Zajíček mi poradil, ať se přihlásím do Prahy na konzervatoř, kam jsem postoupila do druhého kola, ale protože mi bylo teprve třináct, tak jsme to odložili a já šla na gymnázium do Jičína, že se uvidí. A pořád jsem chodila do dramaťáku, učila se na kytaru a tak. No a před maturitou jsem dala přihlášku do Prahy na DAMU a do Brna na JAMU. A vyšlo Brno. Tak jsem šla do Brna. A jsem vlastně ráda, že to bylo Brno. Přece jenom, jsem z malého města a Brno pro začátek samostatnosti bylo ideální.

Do jaké atmosféry jste tam přišla? Znala jste brněnská divadla, Provázek, HaDivadlo? Brněnskó bohému?

Ne, vůbec jsem to neznala, přišla jsem v roce 1999 do prváku a postupně jsem začala brněnskou bohému objevovat. Hodně jsme chodili do HaDivadla, tam tehdy hrál Marek Daniel, Pavel Liška, Tomáš Matonoha… To byly naše modly. Samozřejmě na Provázek. Nebo do Divadla v 7 a půl, které tehdy vzniklo, kde byl hlavní hvězda Luboš Veselý… Mělo to velkou atmosféru, všechno bylo na jednom místě, všichni se trochu znali, každou chvíli člověk někoho potkal. Bylo to dobré.

Ale nezůstala jste tam.

To ne, ale nějakou dobu jsem si Brna užila. Čtyři roky škola, pět let v HaDivadle. Pak jsem dostala nabídku do filmu Protektor, a to jsem si řekla, že je správná chvíle Brno opustit a jít do Prahy. Ještě nějakou dobu jsem v Brně dohrávala, ale už jsem žila v Praze. Tím, že jsem točila, tak jsem ani neměla potřebu do nějakého divadla nastoupit. Samozřejmě jsem toužila po Dejvicích, ale byl to takový tajný sen.

Teď už by vás možná vzali…

To nevím, v Dejvickém divadle jsou tak nějak hezky semknutí…

Třeba si to tam teď přečtou.

Tak jo, haló, Martine Myšičko!

A co na to řeknou doma na Zábradlí?

To by šlo jen o hostovačku…

Jak to tedy bylo dál v Praze, když jste do ní přišla? Měli bychom poznamenat, že jste dostala Lva za roli v Protektorovi.

To je pravda. A je fakt, že to člověku pomůže. Hrála jsem pak v seriálu Zázraky života, což mi pomohlo se nějak zajistit a díky tomu se odhodlat vyrazit do světa. Tak jsem odletěla do New Yorku, kde jsem žila dva měsíce, a pak ještě půl roku v Londýně.

Jak se dá takhle odletět do New Yorku?

To se koupí letenka, domluvíte si s někým ubytování a letí se. Samozřejmě že to není levná záležitost, ale zvládnout se to dá, když s někým šérujete byt a neutrácíte za blbiny.

Jana Plodková ve filmu Protektor. - Foto: ČT

Bylo vám to ku prospěchu?

Samozřejmě. Jednak jsem byla poprvé v životě sama, v cizím prostředí, odkázaná na sebe, to je pro život velmi užitečná věc. A chodila jsem tam na angličtinu.

Zkoušela jste se tam někde uchytit?

To ne, nemělo to cenu. Musela bych složitě vyřizovat pracovní povolení, i kdybych si jen chtěla přivydělat v kavárně, a vložit do toho veškeré své úspory. A tak jsem se jen učila americkou angličtinu, chodila po městě, to se dá donekonečna objevovat… A pak se ozvala kamarádka z Londýna, že se jí uvolnil pokoj. Tak jsem odletěla tam. Londýn jsem si zamilovala. A hlavně to je, teda byla, Evropská unie, tak to bylo jednodušší.

Byla jste v Hollywoodu?

Tam jsem byla, když jsme s Protektorem jeli na festival do Palm Springs. A místo pod nápisem Hollywood jsme nemohli vynechat, to je jasné. Krásné místo. L. A. už tak malebné není, ale krásný výlet to byl. Ale jestli se ptáte, jestli bych to šla zkusit do Hollywoodu, tak to si představit nedokážu. Nejsem povahou lovec, nemám sklony obcházet konkurzy a někam se nabízet. Věci buď přijdou, nebo nepřijdou.

Vraťme se ještě do Brna. Jaké to tehdy bylo v mém oblíbeném HaDivadle?

To bylo fajn… a napínavé. Já jsem tam vlastně přišla v době velkého rozkolu. Tehdy odcházel režisér Jiří Pokorný, a to dost dramaticky, prostě napsal, že už tam nikdy nepřijde. Tak se rychle shánělo vedení, tehdy se tam vrátil pan Josef Kovalčuk, to byl zlatý člověk, jenže si tam vzal režisérku Oxanu Meleshkinu a to nebyla právě šťastná volba: hodně herců odešlo, mezi nimi Marek Daniel a další, prostě se to celé zhroutilo, jak se to občas v divadle stává. Měla jsem s ní zkoušet, ona si vzala do představení celý svůj první ročník z JAMU. Zkoušení bylo náročné, až jsem došla do bodu, kdy jsem odmítla v tom pokračovat. Což způsobilo to, že jsem dostala ultimátum, bud to dozkouším, nebo budu odejita. Tehdy se za mě postavil celý soubor a dopadlo to tak, že Oxana musela ustoupit, a nakonec z divadla odešla ona. Pak tam přišel jako umělecký šéf Luboš Balák, pod kterým jsem tam byla pět let. Ráda na to vzpomínám a myslím, že některé inscenace byly skvělé.

Třeba když jste hrála novinářku Renatu Kalenskou ve hře Renata Kalenská, Lidové noviny… To bylo zvláštní představení. A zajímavé je, že Kalenská je přece z Valdic!

No přesně! Ona dokonce chodila s mou sestrou do školy. S Renatou se dobře známe.

A oba tatínkové pracovali ve věznici… To jsou paradoxy! Ale cítila jste se tehdy jako brněnská herečka?

Ne, ani teď se necítím jako pražská herečka. Možná česká, jo, jsem česká herečka.

Jak jste se dostala k partě lidí, kteří nyní vedou Divadlo Na zábradlí? Oni jsou přece taky z Brna.

Ano, s dramaturgyní Divadla Na zábradlí Dorou Viceníkovou se znám ze studií. A uměleckého šéfa Jana Mikuláška jsem také znala, on byl ve stejném ročníku, i když jsem s ním do té doby nikdy nespolupracovala. Na jeho inscenace jsme se jezdili dívat do Ostravy. Takže určitá souvislost tady je. Ale hlavně, když jsem se vrátila z Londýna, tak jsem nějakou dobu byla bez angažmá, a pak jsem potkala kamaráda, scénografa Marka Cpina, a ten mi říkal, že Brňáci jdou do Prahy, na Zábradlí. No a už jsem na Zábradlí skoro pátým rokem.

Jste raději divadelní, nebo filmová herečka?

Obojí. Ale je to jiné. Vyžaduje to jinou přípravu, je to jiné v daném okamžiku, je to i jiný druh hraní. Na divadle si toho dovoluju víc, hraju víc tělem, gesty, hlasem, vším. Ve filmu jde především o oči. V nich má být vše. Do nich je třeba dát všechno. Filmování je mnohem niternější práce, je tam nutné všechno dát na jednu klapku. Předpokládá to velkou důvěru v režiséra, který přesně ví, co tam chce a co vyžaduje. Je to intenzivní umění okamžiku. To na divadle je to jiné, tam dva měsíce společně čteme texty, diskutujeme, hledáme a pilujeme tvar, který ale nikdy úplně neuvidíme, jenom to poznáme podle reakcí publika. A právě ten kontakt s publikem je na tom to, co nejvíc miluju. To ve filmu není. Obojí je stejně krásné. A já jsem šťastná, že to můžu dělat.

Když jste to teď o těch očích říkala, tak jsem se do nich podíval a musím uznat, že z nich musí být kamera hypnotizovaná. Možná by si toho mohli režiséři ještě víc všímat.

Těžko říct. Teď mám takové klidnější období, ale nestěžuju si. Máme před premiérou filmové pohádky Jitky Rudolfové Hodinářův učeň. A teď se chystám na natáčení Bábovek, to je podle knížky Radky Třeštíkové, točit to bude Rudolf Havlík. Těším se na to.

Měl jsem pocit, že ve filmech vám hrozí trochu klišé takových senzibilních až lehce unylých melancholiček. Zatímco na divadle jsme vás viděl v rolích velmi divokých a komediálních.

Ve filmu jsme nehrála jenom melancholičky. Nevím, jestli jste viděl Single Lady, internetový seriál, kde hraju takovou zhýralou šéfredaktorku ženských časopisů. To je dost antityp. Nebo v seriálu Svět pod hlavou jsem hrála normalizační zpěvačku: taky myslím žádná melancholička. A je pravda, že v divadle mám role nejrůznějšího druhu. A v Hodinářově učni mám úplně nečekanou roli. Řekla bych, že mám štěstí na různé role.

Večer hrajete na Zábradlí v Personách podle scénářů Ingmara Bergmana. Trochu mě to překvapilo, protože jsem myslel, že jste to museli stáhnout po zásahu právníků. Jak to, že to znovu hrajete?

Vyřešilo se to a získali jsme práva. Pokud vím, tak tam byly spory s agenturou zastupující Bergmanovy dědice, zda je možné použít koláž několika scénářů. Představení je složeno z několika scénářů jeho filmů a u pár z nich jsem promíchali texty. Ale už je vše v pořádku a my můžeme hrát. Té by byla velká škoda, kdybychom o ni přišli. Honza Mikulášek předvedl neskutečnou režii.

A před pár týdny se psalo o tom, že jste skrečovali zkoušení textu Pavla Klusáka Na slovíčko, děvčátka.

Ano, bohužel se nám nepodařilo najít způsob, jak tomu dát tvar a přidanou hodnotu. Ačkoli na začátku vše vypadalo nadějně. První čtené zkoušky probíhaly báječně, text nás bavil, ale postupem času se začalo ukazovat, že to nestačí. Tak se to zrušilo. To se občas v divadle stane.

Přitom takový atraktivní námět: sexuální výchova v dějinách.

Jo, to určitě. Bylo to velmi zajímavé. MUDr. Josef Hynie a jeho nezapomenutelné poučky o tom, jak se správně omývat. Výborný byl citát: Když muž poprvé spatří ženský genitál, je zklamán.

Hm… Jaký je váš divadelní šéf Jan Mikulášek? Projevuje se na něm nějak, že je to vnuk básníka Oldřicha Mikuláška?

Jistě. Nebo aspoň to tak vnímám. Jeho inscenace jsou poetické, realismus v nich příliš místo nemá. Je tam stylizace, která nepopírá text, nýbrž ho podporuje a vykládá. Herec má přitom velkou svobodu k vlastní tvorbě. Velmi ho respektuju a obdivuju.

Znáte nějaký jeho protiklad?

To nevím, jestli se to dá takhle říct. Ale dejme tomu, že velmi civilní je přístup Jiřího Havelky, ten především vychází z textu, vše má podložené a vymyšlené, je racionální a přesný. Dělali jsme spolu v HaDivadle Indiána v ohrožení a byla to výborná práce.

Zůstalo na Zábradlí něco z ducha Petra Lébla?

Petr Lébl odešel ze života v roce 1999, to já jsem začínala studovat v Brně, takže těžko můžu o něčem mluvit. Ale samozřejmě že cosi tady zůstalo. Každé divadlo jednou skončí, dříve nebo později, a zůstanou po něm jen nějaké stíny, jakýsi duch. A na to je pro nově příchozí těžké navázat. Každý si musí hledat svou cestu. Udržet dvacet třicet let neměnnou tradici je obtížné a myslím, že i zbytečné. Prostě je to pryč. Což neznamená, že zmizela i paměť, naopak. Období Petra Lébla patří k Divadlu Na zábradlí.

Zůstalo tam pořád pár léblovských herců.

Ano, Magdalena Sidonová, Leoš Noha, Petr Čtvrtníček… Ale stálice je Majda. To je paměť divadla. A vlastně národa.

Asi tam máte dobré vztahy, že? Přitom se ti Brňáci do něj nabourali…

Samozřejmě že když přijde někam nové vedení, tak to je pro soubor stres. Nikdo nejdřív neví, co bude dál, jestli se bude s ním počítat, jestli má odejít, nebo zůstat, pak se to krystalizuje, někdo odejde, někomu je navrženo, aby odešel, někdo zůstane. Na Zábradlí to bylo tak půl na půl. Ale už se to usadilo a vykrystalizovalo. Máme dobré vztahy. A hlavně nám to spolu dobře hraje.

Závidí si herci navzájem? Přece jenom jsou v divadle hvězdy a pak ti, kteří moc rolí jinde nedostávají, lidé je na ulici nepoznávají…

Záleží na ambicích každého herce. Někomu stačí být v angažmá a užívat si malé role a někdo naopak touží po velkých rolích, slávě, po tom být viděn. Malér je, když slávu a peníze chcete, a nedostává se vám ani jednoho. Každý z nás nějak tuší, na co stačí, na co ne, taky je to o štěstí, o tom, koho potkáte. Můžu říct, že frustrace a negace nikdy nikomu štěstí nepřinesla. Někdo hraje v seriálech, jiný ne, někdo má víc nabídek, někdo méně, ale možná i proto, že se do toho netlačí. Například zrovna seriály můžou herci něco vzít, ale taky mu něco dát.

Třeba takový Most!, ten, myslím, těm hercům velmi pomohl.

To každopádně!

Vy byste se tam možná úplně nehodila…

Asi úplně ne. Ale zahrála bych to. To snad víte.

Vy byste zahrála všechno, že. Zahrála byste třeba ženu v rozkladu?

Ano.

Nebo údernici?

Údernici? Co si mám pod tím představit?

To je takové slovo z dávných dob. Rekordmanka v dojení krav.

Haha, proč ne. Klidně bych zahrála ženu z lidu. Jenom by mě do toho asi nikdo neobsadil.

Co je pro vás zásadní?

Normální život. Radost z toho, co dělám, ať už v práci, nebo mimo ni.

Je něco, co vás štve?

Česká politika. Nechci se ráno probouzet se staženým žaludkem, ale stává se mi to. A nejde jen čistě o politiku. Jde o ztrátu lidskosti, o ztrátu normálního myšlení. Například teď začali na Vinohradech na Smetance kácet javory. Krásné, šedesát let staré stromy, navíc v době hnízdění. Prostě v pátek večer přijela firma a začala je kácet. Naštěstí je nepokáceli všechny, protože se lidi ozvali. Lidi se musí ozývat, když se něco takového děje! Lidi by neměli být slepí a nevšímaví. Doufám, že nejste slepý a nevšímavý.

4. července 2019