Ve Šternberském paláci na Hradčanech, tam kde Národní galerie vystavuje staré mistry, je od konce května umístěna výstava Čechy–Sasko s podtitulem Jak blízko, tak daleko (So nah, so fern), což je možná narážka na film Wima Wenderse Tak daleko, tak blízko (1993), v němž se pokusil navázat na slavné Nebe nad Berlínem.

Sasko ale není Prusko s Berlínem a není ani Bavorsko, natož třeba Porýní, které možná jsou leckomu bližší a přitažlivější. Sasko je zvláštní kus Německa i v rámci celoněmeckém. Jeho šišlavý dialekt je vnímán jako poněkud komický a exotický, asi stejně jako tady třeba laština, pro mnoho západních, tedy těch jaksi „lepších“ Němců je to navíc Zapadákov někde na východě, kde navíc lidé volí údajně xenofobní strany a scházejí se na náměstích s německými vlajkami a volají, že chtějí zůstat Němci, což v jiných Němcích vzbuzuje těžké nepochopení.

Paličatá snaha Sasů dělat si věci po svém a vidět je jinak, než jak to určuje pokrokový zbytek země, však vytváří zajímavou osobitost této historické spolkové země, která si jinak po stránce hospodářské i kulturní vůbec nevede špatně, o čemž svědčí malebný stav jejích městeček, stejně tak jako lesk opět elegantních Drážďan.

Pro Čechy je to přitom nejbližší Německo, z Prahy na hranice autem je to něco málo přes hodinu, vlakem do Drážďan dvě. Historicky je to pak ta část Německa, s níž bylo české stýkání a potýkání nepochybně nejintenzivnější, nejkonfliktnější a také asi nejplodnější. Za Saska se do Čech po vrcholu zemské hranice jakoby sklouzává rovnou do zázračného údolí Bohémie, které se otevírá labskou branou Porty Bohemiky, a tímto samospádem do Čech přicházely věci, které je spíš obohacovaly, než ochuzovaly, což neznamenalo, že nebylo dost důvodů se i bránit. Opačný pohyb do Saska pak volili ti lidé z Čech, kteří byli ve vlasti, především z náboženských důvodů, pronásledovaní nebo tam prostě cítili příležitost pro svobodnější život. To nakonec nabralo opačný směr, když sami Sasové na podzim 1989 projížděli v cestě za svobodou skrz Prahu: byl to epilog NDR, země, které dal saský Cvikov (Zwickau) její asi neslavnější symbol: trabanta. Zvláštní roli pak ve vztazích sehrála ta část Saska, kterou nazýváme Lužice a která byla přes tři sta let (1319–1635) součástí zemí Koruny české a k jejímuž slovanskému obyvatelstvu existoval v Čechách vztah, který by se dal nazvat protektorský. A bylo by též zastíráním skutečnosti, že hluboko do vnitrozemí obývali české území pracovití lidé německého jazyka a zanechali tu po sobě významné umělecké památky, připomenuté před třemi lety na velké výstavě ve Valdštejnské jízdárně Umění v Podkrušnohoří mezi gotikou a renesancí; šlo o díla, která vytvořil posléze ze země vyhnaný lid.

Výstava je rozdělaná do devíti chronologických panelů, z nichž každý nese svou materiální a uměleckou stopu. Začíná se tedy prehistorií, kamennými nástroji, hrnci a šperky z doby bronzové, kterou ve střední Evropě zastupuje kultura lužická, kterou tak pojmenoval v 19. století berlínský učenec a filantrop Rudolf Virchow, přičemž odmítl spekulovat, zda šlo o Germány, či někoho jiného: na rozdíl od některých českých archeologů (F. L. Píč), kteří doufali, že by mohlo jít o jakési Praslovany. Ti přicházejí do české kotliny ve druhé poloviny 6. století a pokračují dál na sever anebo překračují Odru a řídce osidlují území podél Labe a pod Krušnými horami, které samozřejmě své jméno Rudohory (Erzgebirge) teprve dostanou. Z těch časů je na výstavě třeba „nádoba pražského typu“, dosti primitivní hrnec (Slované neznali hrnčířský kruh…), nalezená na severu Saska u Torgau. Kmeny tzv. Polabských Slovanů, jejichž jména jako Dalemnici, Lučané, Glomiti, Sermunti nebo Sorobané nám evokují dávné pověsti či možná Tolkiena, měly tu smůlu, že se dostaly příliš do dosahu mnohem vyspělejší, organizovanější a tvrdší pospolitosti východofranských Germánů. Během několika let (928–929) je Jindřich I. Ptáčník ze saské (otonské) dynastie ovládl a jejich území připojil k Říši. Jeho další expanzi do Čech zastavil svou empatickou diplomacií kníže Václav, což ovšem nebylo zadarmo, nýbrž stálo to těch slavných 120 volů ročně – 500 hřiven stříbra. Mocný soused na severu byl však i důvodem změněné orientace duchovní, která se za Václava obrátí z jihozápadu (arcibiskupství v Řezně) na severozápad, směrem do nového centra v Míšni: po tomto obratu zůstane trvalá stopa v Chrámu sv. Víta, který je zasvěcen na věčné časy saskému světci, jehož ramenní kost obdržel český kníže od saského krále Jindřicha. Na výstavě je tato etapa zastoupena pohřebním rouchem sv. Ludmily, Václavovy babičky, jež by dle jedněch pramenů mohla pocházet z Horní Lužice, dle druhých byla od Mělníka. Zblízka je možné též pohlédnout na její relikviářovou bustu uchovávanou ve svatovítském pokladu.

Na rozdíl od temné a neprostupné Šumavy byly hory Krušné místem, kam se civilizace prodrala velmi záhy. Příčinou bylo nerostné bohatství rudných žil, které jim daly jméno. Už 12. století jsou v dosti vysokých polohách zakládána sídla kovkopů a minérů, kteří sem přicházejí z německých oblastí, a vytvářejí tak ráz sasko-rakouské hranice vlastně až do roku 1945. Do onoho fatálního odsunu byly Krušné hory vůbec nejobydlenějšími horami v Evropě, o čemž svědčí dosud hustota sídel zachovaná na německé straně. Na hřebeni hor vedoucí zemská hranice přitom patří v Evropě k nejstabilnějším a jejím průnikům, jako v únoru 1126, kdy se o to pokusil Lothar III., se Češi vždy usilovně bránili. Diplomaticky definitivní podobu hranice roku 1459 vyjednal v Chebu Jiří z Poděbrad, který dohodu stvrdil odevzdáním ruky své dcery Zdeny do tlap Albrechta III. Srdnatého z rodu Wettinů. Ti jsou pro Sasko asi něco jako naši Přemyslovci; s tím rozdílem, že nikdy nevymřeli.

Tímto rychlým exkurzem jsme přeskočili několik století na výstavě, kde je klasický středověk zastoupen řadou pozoruhodných exponátů, vzniklých na obou stranách hor. Třeba deskovým obrazem s Trůnící P. Marií a Kristem Trpitelem z doby Karla IV. uchovávaným v muzeu v Görlitzu/Zhořelci. Na první pohled padne do oka podobnost se stylem Mistra vyšebrodského cyklu a není to podobnost náhodná. Jeho současník, Mistr Michelské madony, se zase možná znal (byl jeho dílovedoucím) s autorem Zmrtvýchvstalého Krista z kláštera St. Marienthal u Ostritzu, tedy hned za českými hranicemi za Šluknovem: klášter založila královna Kunhuta Švábská, manželka českého krále Václava I. Klášter mimochodem stojí za výlet.

A pak přichází reformace: nejprve česká, pak saská. Prologem byl ovšem odchod převážně německy mluvících profesorů a studentů z Prahy po vydání Dekretu kutnohorského (1409) a jejich usazení v saském Lipsku, kde vznikla konkurence Praze. Pak již následuje upálení Jana Husa, vypuknutí husitských válek a přelévání pustošivých vln z jedné strany hranice na druhou. Dosud jsou „Husiten“ v saských a durynských městečkách synonymum pro zbojníky a loupežníky. My na oplátku neseme v historickém povědomí slavné vítězství nad výkvětem saské těžké jízdy v bitvě u Ústí nad Labem v červnu 1426, po níž jim ve „spanilých jízdách“ do Sas několik let nic nestálo v cestě. Za sto let se pak situace obrátí, náboženský zmatek bude přicházet ze Saska, které bude jeho epicentrum, Luther byl ostatně Sas, a Saskem se prožene ničivá selská válka, kterou měli Češi Gott sei Dank už za sebou. Když je v roce 1521 v Sasku úředně zavedena reformace, mají z toho něco v jistém smyslu umělecky i Čechy, protože mnohé „bezbožné“ sochy či obrazy se z vyčištěných saských kostelů dostanou lacino za hranice, jako známý oltář z Ústí nad Labem, který se v 17. století dostal ze saské Pirny do Ústí za čtyři sudy proslaveného ústeckého vína: oltář v držení NG je na výstavě.

Jenže právě začátek 16. století je období, kdy na obou stranách Krušných hor vypukne stříbrná horečka, která má za následek, že se region stane jedním z nejbohatších v Evropě: doposud to připomíná nejmocnější měna světa, americký dolar, pojmenovaný po minci, kterou začali v roce 1520 razit v Joachimsthalu čili našem Jáchymově bratři Schlikové či Šlikové. Bohatství a rozvoj nalezly odezvu v rozkvětu saského umění, které za všechny charakterizuje jedno jméno: Lucas Cranach, který sice byl původem z Horních Franků, ale na saském dvoře našel zákazníky, odbytiště i vážnost. Několik skvostných obrazů toho Mistra, kterým se loučil s uměním středověk, nemůže chybět na sasko-české výstavě. Jeho pravděpodobný žák, kterého známe jako Monogramistu IW, pak přenesl jeho styl do Čech a vytvořil tu několik nejkrásnějších obrazů středoevropského renesančního malířství.

Tím samozřejmě česko-saský příběh v umění nekončí, ale na zbytek se vypravte do Šternberského paláce.

Čechy–Sasko / Sachsen–Böhmen. Jak blízko, tak daleko. Výstavu připravila Národní galerie Praha ve spolupráci se Státním muzeem pro archeologii v Saské Kamenici. Šternberský palác 24. 5. – 15. 9. 2019.