Tag: umění

Články k tagu

Filla skončil schovaný za skříní. Příběh obrazu za miliony

Na internetových stránkách východoslovenské aukční společnosti Darte se na konci roku 2010 objevila atraktivní nabídka: obraz Emila Filly Zápas býka se lvem. Vyvolávací cena: 300 tisíc eur, tedy přibližně 7,5 milionu korun. Na opačném konci světa, v kanadském městečku Campbell River na ostrově Vancouver Island, si zprávy všimla Zdeňka Hásková. Ve svých 104 letech si stále udržovala přehled o všem, co se děje v zemi, ze které pochází. Tedy pro ni v Československu. „To je náš obraz! Ten, co jsme ho měli nad pianem a skončil schovaný za skříní!“ zavolala na svou dceru.

Můj jelen je opravdu jelen

Jednou z mála pražských galerií, které nepostihla koronavirové opatření, je Avoid Gallery na vltavské náplavce. A to díky tomu, že je celá ponořená do prostoru, do nějž lze nahlížet velkým vypouklým oknem. V ní je od září vystavena zvláštní, dalo by se říct magická sešlost tajených soch: jelen, rohaté ženy, jacísi tajemní ptáci, v pozadí barokní krucifix… Výstava se jmenuje Par Force a jsou to díla sochařky Pauliny Skavové, která má zálibu v amatérském boxu, což je na jejích sochách znát.

První a dysfunkční rodina

Mnoho diváků po celém světě minulý týden pro jednou ocenilo koronavirové restrikce – bylo díky nim snazší najít si prací nerušených deset hodin na sledování čtvrté sezony britského seriálu Koruna. Nejdražšího britského televizního projektu v dějinách, který postupně zachycuje vládu královny Alžběty II. od jejího nástupu do časů blízkých současnosti (děj závěrečné šesté sezony má končit někdy na začátku tohoto století).

Vlčí máky s drápy Josefa Mánesa

Jsou dvě základní otázky českého malířství soustředěné v jednom obraze. Kdo byla Mánesova Josefina a kam jí zmizela bradavka. Měla by být na levém ňadru, které je prostě jen takovým krásným růžovým oválem, ale není tam. Pravé je anatomicky v pořádku, je z profilu a věc se tam jasně rýsuje. Levé prso je však jako tvář bez oka. Nebo bez úst. Argument, že je ňadro na onom místě zakryto draperií, neobstojí, neboť je z větší části odkryté, a tedy by mělo být kompletní. Ale není. Jen se na ten obraz podívejte. Proč to tam Mánes nenamaloval? Měl k tomu nějaký důvod. Znamená to něco?

Svatý Mikuláš v trní

Dlouhá léta mi nad stolem visel plakát Medkova abstraktního obrazu Svatý voják: krvavý hrob nebo snad ohnivé okno ve zlatém plechu, v němž planuly jakési ohnivé šifry. Asi bych nebyl schopen říct, co vlastně znamená, ale hleděl jsem na něj v úctě, že ho dělal Medek, svatý Mikuláš, malíř s pověstí prokletého martyra z jedné z těch rodin, které se do komunismu vůbec nehodily. Medek byl, i díky svému legionářskému otci a bratrovi v Hlasu Ameriky, i mnoho let po své smrti „nejzakázanější moderní klasik“, jméno obestřené nimbem tajemna a mimořádnosti. Když se koncem osmdesátých let konala v Roudnici nad Labem jeho velká výstava, jako by praskla železná obruč.

Černý podzim pro kulturu a sport. Zakázaný zpěv a utkání bez diváků budou decimující

Českou kulturu a sport čekají perné časy, jelikož se hromadné akce, na nichž jsou umělci i sportovci životně závislí, stávají obětním beránkem boje proti koronaviru. Stále další hudební kluby informují, že jsou nuceni ukončit svojí činnost, umělci i technici si zase musí hledat práci v jiných odvětvích, protože další vlna opatření je pro ně decimující. Zatímco většina hudebníků vzdala podzimní sezonu již v minulých týdnech, nová nařízení povedou k poškození divadel, především těch muzikálových. Podobně složitou situaci musí řešit také sportovní kluby, které se znovu budou muset obejít bez příjmů ze vstupenek.

Pod maskou rudé smrti

To najdete podle krákorání, pořád to tam krákorá, maj tam takovýho havrana na zdi… Poradila mi bledá kustodka, když jsem zadýchaný vystoupal do čtvrtého patra (zásadně nejezdím výtahem, neboť mi kabiny připomínají rakve) Veletržního paláce, toho podivuhodného stavení v ponurém a v ty dny vylidněném městě Praha, které jako by čekalo na svůj ortel. Mým cílem byla návštěva výtvarných výtvorů, jež měly čerpat z díla a představivosti mého drahého přítele, geniálního alkoholika a amorálního narkomana, umělce a vagabunda, nejprohnanějšího pisálka a nejnápaditějšího sedmilháře, literárního hochštaplera a nejnadanějšího básníka, lumpa i anděla, dlužníka a marnotratníka, nejvtipnějšího chlapíka a zároveň nejnešťastnějšího ztroskotance z východního pobřeží, no prostě nesmrtelného Edgara Allana Poea…

Rytec Tomáš Lesser ze sklárny Moser obdržel francouzský rytířský řád

Rytec Tomáš Lesser ze světově proslulé sklárny Moser obdržel za svou práci vysoké francouzské státní vyznamenání a stal se tak rytířem Řádu umění a literatury. Ocenění si přebíral spolu s dalšími devíti umělci z rukou francouzského ministra kultury. Zařadil se tak po bok například režiséra Jiřího Menzela, fotografa Jana Saudka či malíře Adolfa Borna.

Goethe v Německu bez alternativy

Durynsko je malá a malebná spolková země, která se dostává do celoněmeckého, natož evropského zorného pole spíš výjimečně. Člověk tedy rád využije tamější politické krize, jaká ji zastihla minulý týden, aby napsal o jejím nejslavnějším obyvateli, což má v úmyslu delší dobu. Je jím samozřejmě Johann Wolfgang Goethe, který navždy spojil Výmar a Durynsko se světovou kulturou.

Padesát hodin s Janem Werichem

Ten, kdo chce poslouchat zpěv a řeč Jana Wericha po dobu víc než padesáti hodin jen se čtyřmi docela kratičkými přestávkami nutnými k výměně CD v přehrávači, může tak učinit docela snadno. Vyšla totiž kolekce pěti desek ve formátu MP3 zachycující „scény, předscény, rozmluvy, úvahy, zpěvy a pohádky“ v podání druhé poloviny značky V + W, proslulé už krátce po svém vzniku v roce 1927 a dodnes snad rozluštitelné většinou dospělé české populace.

Devětsil aneb Revoluce, která se smála

Revoluce se před sto lety odložila na neurčito. Aspoň tedy v Československu, které se z válečného kolapsu vzpamatovalo ve střední Evropě nejdřív a už začátkem 20. let startuje k hospodářské prosperitě. Ta není sice úplně pro všechny, ale rozhodující většina lidí ji přece jen pocítí, což je vždy nejdůležitější. Dobré časy skončí těžkou krizí v roce 1931, ale těch deset let bude docela příznivých a veselých: byla to, řečeno parafrází Teigeho knihy o klaunech a groteskách, „republika, která se směje“.

Udělejte něco s tím nábytkem

Jindřich Vybíral je historik architektury se zaměřením na 19. století a klasickou modernu. Vyrůstal v Opavě, kde chodil do obchodního domu Breda a z pokojíku hleděl na věž kostela sv. Hedviky, díla klasika moderny Leopolda Bauera, o kterém napsal největší monografii, která kdy o něm byla a bude napsána. V Praze od konce 90. let zasvěcuje studenty Vysoké školy uměleckoprůmyslové do souvislostí hmoty a ducha, tradice architektury a stylu života. Je respektovanou osobností bez výstřelků, dobrým společníkem a citlivým vzdělancem. Od loňska je rektorem, takže jsme se sešli v rektorské místnosti na Palachově náměstí. Venku bylo mrazivo a za okny se stmívalo nad Pražským hradem.

Když chlapům šplouchá na maják

Filmem Maják amerického režiséra Roberta Eggerse divák nemusí být během projekce vysloveně stržen, v paměti se ale k němu bude vracet déle, než je obvyklé. Tento měsíc ho uvádí několik pražských kin, člověk, kterého zajímá kinematografie jako umělecká disciplína, by si na něj měl najít čas (případně se k němu dostat nějak jinak). V Eggersovi totiž přichází tvůrce velice osobitý, nezvykle důkladný a nezatížený tolik dobově podmíněnými představami, jak má vypadat filmové umění. Maják je jeho druhý film, v kariéře umělce to představuje ošidný okamžik, kdy se má ukázat, jestli úspěch debutu nebyla jenom náhoda, jestli v něm autor nevystřílel všechen prach. I publikum ta druhá díla vnímá jinak, debutant může příjemně překvapit, také proto, že se toho od něho moc nečeká, autoři úspěšných debutů naopak musejí dostát očekáváním až nepřiměřeným, rychle se naučit zvládat tlak, který do té doby třeba ani nepoznali. Eggers v tom ohledu zjevně obstál. Maják je film, v němž režisér dokázal potvrdit svou originalitu a zároveň dál propracovat svůj styl, aniž by se opakoval. Součástmi toho stylu jsou specifické spojení důsledně realistické rekonstrukce místa a dobového jazyka s nadpřirozenem, halucinací, jakási soustředěná pomalost, erudice a také důkladnost – tenhle režisér asi nikdy nebude chrlit filmy jeden za druhým.

Spor o hodnotu českých obrazů. Národní galerie nakonec nezískala žádný

Stojí středověké umělecké dílo skutečně za desítky až stovky milionů korun? Měla Národní galerie investovat takové částky, aby vzácná díla české provenience získala? Takové otázky vyvolala víkendová dražba obrazu „Trůnící Panna Marie“ z dílny Mistra vyšebrodského oltáře, který nakonec získalo Metropolitní muzeum v New Yorku za přibližně 158 milionů korun. České ministerstvo kultury přitom o dílu rovněž uvažovalo, ale chtělo za obraz dát pouze 15 milionů korun.

Okno Friedricha Weinwurma

V českém povědomí existuje dost domýšlivá představa, že modernu, ba i možná samu civilizaci, přinesli na Slovensko po roce 1918 bůhvíjak vyspělí Češi. A většina možná i docela vzdělaných lidí by se asi přela, že určitě to platí pro moderní architekturu, ve které jsme tehdy prý vedli, vždyť funkcionalismus byl vlastně český styl, jako by jinde asi pořád stavěli neogotické hrady s věžičkami.

Kubisté a fillatelisté v Plzni

Velké výstavní instituce si občas dovolí komparativní výstavu velkých spoluhráčů, kteří zároveň byli v něčem protihráči a rivalové. Třeba před několika lety v Amsterdamu Vincent van Gogh kontra Paul Gauguin nebo v Paříži opakovaně Picasso a Braque nebo Picasso a Cézanne nebo Cézanne a Matisse a samozřejmě Picasso s kýmkoli či další kombinace. Jsou to atraktivní výstavy, už z toho důvodu, že člověk za cenu jednoho jde rovnou na více velikánů. A pochopitelně se tím i kunsthistoricky demonstruje, že cesty umění jsou různé a že když dva dělají totéž, není to nikdy totéž.

Sochy v nejistém prostoru

Náhoda spojila do letní Prahy dva silné muže umění 20. století, přitom dva protiklady. Minulý týden jsme tady psali o fotografovi Helmutu Newtonovi a výstavě jeho nadžen a nadsamic v muzeu Kampa, nyní musí přijít řada na Alberta Giacomettiho ve Veletržním paláci Národní galerie.

Odvážné výtvarné pojetí. Praha představila první vítězné návrhy metra D

Pražské metro se znovu vrací ke kořenům. Stanice plánované trasy D budou symbolicky propojena skrze výtvarná díla, která vychází z jednotícího libreta. Praha nedávno představila první vítěze výtvarné soutěže. Odvážné návrhy však mezi Pražany budí rozpaky. Ve stanici Pankrác se objeví umělecká práce Jakuba Nepraše, stanici Olbrachtova vyzdobí Vladimír Kokolia. Výtvarníci budou dále spolupracovat s architekty obou stanic. Výtvarná soutěž na další tři stanice bude pokračovat na podzim. Jednotící linií metra D bude modrá barva a také mobiliář.