Za rozsudek hodný bývalého socialistického tábora označil kardinál Dominik Duka rozhodnutí soudu, podle nějž se brněnská divadla nemusejí omlouvat za uvedení dvou kontroverzních her.
V českém povědomí existuje dost domýšlivá představa, že modernu, ba i možná samu civilizaci, přinesli na Slovensko po roce 1918 bůhvíjak vyspělí Češi. A většina možná i docela vzdělaných lidí by se asi přela, že určitě to platí pro moderní architekturu, ve které jsme tehdy prý vedli, vždyť funkcionalismus byl vlastně český styl, jako by jinde asi pořád stavěli neogotické hrady s věžičkami.
Padl český aukční rekord v obchodu s obrazy. Dílo Oskara Kokoschky Praha – Pohled z křižovnického kláštera se v Praze vydražil za 68 250 000 Korun. Nový majitel včetně přirážky zaplatí 78 487 500 Kč. Předchozí rekord držel obraz Františka Kupky Plochy příčné II, který se na jaře prodal za 78 000 000 Kč.
Velké výstavní instituce si občas dovolí komparativní výstavu velkých spoluhráčů, kteří zároveň byli v něčem protihráči a rivalové. Třeba před několika lety v Amsterdamu Vincent van Gogh kontra Paul Gauguin nebo v Paříži opakovaně Picasso a Braque nebo Picasso a Cézanne nebo Cézanne a Matisse a samozřejmě Picasso s kýmkoli či další kombinace. Jsou to atraktivní výstavy, už z toho důvodu, že člověk za cenu jednoho jde rovnou na více velikánů. A pochopitelně se tím i kunsthistoricky demonstruje, že cesty umění jsou různé a že když dva dělají totéž, není to nikdy totéž.
Náhoda spojila do letní Prahy dva silné muže umění 20. století, přitom dva protiklady. Minulý týden jsme tady psali o fotografovi Helmutu Newtonovi a výstavě jeho nadžen a nadsamic v muzeu Kampa, nyní musí přijít řada na Alberta Giacomettiho ve Veletržním paláci Národní galerie.
Pražské metro se znovu vrací ke kořenům. Stanice plánované trasy D budou symbolicky propojena skrze výtvarná díla, která vychází z jednotícího libreta. Praha nedávno představila první vítěze výtvarné soutěže. Odvážné návrhy však mezi Pražany budí rozpaky. Ve stanici Pankrác se objeví umělecká práce Jakuba Nepraše, stanici Olbrachtova vyzdobí Vladimír Kokolia. Výtvarníci budou dále spolupracovat s architekty obou stanic. Výtvarná soutěž na další tři stanice bude pokračovat na podzim. Jednotící linií metra D bude modrá barva a také mobiliář.
Na mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách bude v hlavní soutěži i nejnovější film Nabarvené ptáče českého režiséra Václava Marhoula, oznámili zástupci festivalu, kteří představili výběr filmů pro letošní 76. ročník. Festival se koná od 28. srpna do 7. září.
„Od začátku jsem na sto procent věděla, že bych chtěla fotky k ilustracím fotit na Islandu. Příběh Malého prince je tak krásně melancholický, čistý a tajemný, stejně jako právě severský drsný ostrov plný mýtů a rozlehlých mechových polí. Vypadá to tam trochu jako na jiné planetě…,“ říká Eliška Podzimková.
Dva cizinci si včera večer vybrali jako plochu pro své graffiti pilíř gotického Karlova mostu. Vytvořili velký modročerný nápis o velikosti pětkrát dva metry na pilíři na ostrově Kampa.
Ve Šternberském paláci na Hradčanech, tam kde Národní galerie vystavuje staré mistry, je od konce května umístěna výstava Čechy–Sasko s podtitulem Jak blízko, tak daleko (So nah, so fern), což je možná narážka na film Wima Wenderse Tak daleko, tak blízko (1993), v němž se pokusil navázat na slavné Nebe nad Berlínem.
Zvuk je nenápadný prostředek, který přitom divákům zásadně určuje finální náladu filmu. Své o tom ví Jakub Jurásek, který letos společně s Janem Šulckem a Davidem Titěrou obdržel prestižní cenu Český lev za zvuk ve filmu Domestik. Jurásek má oproti jiným českým zvukařům výhodu zkušenosti studia na VŠUP, díky kterému má podle svých slov jinak nastavené filmové myšlení. Mladý filmař pravidelně spolupracuje s režisérem Tomášem Vorlem. Podílel se také na úspěšném seriálu Pěstírna.
Jana Plodková je herečka se stříbrným třpytem v očích. Je to ovšem i herečka mimořádného temperamentu a komediálního nadání, jak vědí návštěvníci Divadla Na zábradlí a pamětníci jejího účinkovaní v brněnském HaDivadle. Jako civilní žena se projevuje vtipně a neokázale, ale zároveň neústupně, na čemž má možná vliv dětství v rumcajsovském Jičíně.
Obnova Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí budí stále větší vášně. Kontroverze vyvolalo především chování strážníků během sobotní akce k obnově sloupu v centru Prahy, když strážníci na příkaz primátora Zdeňka Hřiba zaparkovali vůz přímo na místě, kde sloup stával, a blokovali tak nahlášené místo modlitby. To se ale nelíbí koaličním partnerům v Praze, kteří by si obnovu sloupu přáli. Radní proto budou o návratu sloupu nadále jednat.
Bez potyčky s městskou policií se neobešlo sobotní umístění části balustrády repliky Mariánského sloupu na pražském Staroměstském náměstí. Umístil ji sem sochař Petr Váňa, který chce repliku památky vrátit na její původní místo. Pro umístění sloupu je už přitom povolení. Dohlížející městská policie, která z pokynu magistrátu a pražského primátora Zdeňka Hřiba (Piráti) postavila svůj anton na místo, kde sloup kdysi stál a účastníky akce pacifikovala.
Čínská společnost, která působí v Česku, uspořádá od pátku do neděle výstavu tradiční čínské keramiky v Praze na Žofíně. Chtěla při té příležitosti předat dar Národnímu muzeu, jehož hodnotu vyčíslila na více než pět milionů korun. Mluvčí muzea Kristina Kvapilová ČTK řekla, že muzeum dar nepřijme a ani se nikdo akce na Žofíně nezúčastní. Pořádající agentura totiž není transparentní, existuje obava, že je placená čínským ministerstvem propagandy.
Přes 1400 francouzských kulturních osobností vyjádřilo podporu a solidaritu s takzvanými žlutými vestami, mezi nimi třeba herečky Juliette Binocheová a Emmanuelle Béartová, spisovatelé Édouard Louis či Annie Ernauxová. V článku, který vyšel v deníku Libération pod titulkem Žluté vesty: Nejsme naivní, se tvrdí, že mocenský systém se „snaží hnutí žlutých vest zdiskreditovat a potlačit, zatímco největší hrozba je ekonomická a sociální“.
Berlínská organizace hnutí Alternativa pro Německo (AfD) musí řešit problémy s uměleckým dílem. Na své nejnovější billboardy použila známou olejomalbu ‚Trh s otroky‘ francouzského malíře Jeana-Léona Gérômea, na níž jsou znázornění arabští obchodníci zkoumající otrokyni světlé pleti. Užití už klasického motivu se ovšem nezamlouvá americkému Clarkovu uměleckému institutu, který obraz vystavuje. Obraz se svým motivem je přitom veřejným statkem, který si Clarkův institut nemůže nijak nárokovat jen pro sebe.
V období studené války pracovalo pro západní služby několik sovětských špionů. Asi nejproduktivnějším z nich byl plukovník GRU Oleg Peňkovskij, narozený před sto lety, 23. dubna 1919, jehož informace sehrály klíčovou roli za Karibské krize. Špionem ve službách USA a Británie byl od roku 1960 do své smrti o tři roky později.
Odvolání Jiřího Fajta z pozice generálního ředitele Národní galerie vyvolalo údiv i v zahraničí. Několik ředitelů světoznámých výtvarných institucí se rozhodlo za Fajta postavit a podpořilo jej v dopise zaslaném českému premiérovi Andreji Babišovi. Za nyní již bývalého generálního ředitele Národní galerie se v dopise postavili mimo jiné ředitelé věhlasných světových muzeí a galerií jako newyorské Metropolitní muzeum umění, Britské muzeum či síť londýnských muzeí Tate Gallery, k níž patří i věhlasná galerie Tate Modern.
Praha nechá pro každou stanici plánované trasy metra D z Pankráce do Písnice vypracovat návrhy výtvarných řešení. Stanice má také propojit libreto architekta a herce Davida Vávry. Město se tak vrací k tradici z dob komunismu, kdy se stanice metra stavěly koncepčně. Po divokých 90. letech vysvitla naděje, že se město začne vizuální stránkou metra znovu koncepčně zabývat. Umělci se navíc oproti letům normalizace nemusejí ohlížet na žádnou ideologii.
Přilítlo jaro z daleka, / a všude plno touhy, / vše tlačilo se k slunci ven, / že snilo sen tak dlouhý.“
Možná nejslavnější knížka o Praze, která byla kdy napsaná, román-esej Magická Praha (Praga magica), vrcholí velkolepou bolestnou tirádou svého autora, Angela Maria Ripellina: „Už se tam nevrátím,“ opakuje se v několika variacích. „Už se tam nevrátím,“ zní jako refrén, do toho milovaného města, kde nechal svůj život. „Už se tam nevrátím, když tam teď znovu vládne doktrinářská arogance, policejní zvůle a tautologická nuda.“
Před Místodržitelským palácem v Brně je umělé kluziště, na jehož „ploše ledové víří / troufalí mužové čtyři“, jak zpíval nesmrtelný Jiří Bulis. Ve skutečnosti nejsou čtyři, ale je jich víc. A ne muži, nýbrž především pohlavně smíšená mládež. Za kluzištěm je Moravská galerie, jejíž stálá expozice starého umění se dlouhodobě přeskupuje, ale v přízemí je zatím otevřena výstava, kvůli níž stojí do Brna jet, protože ti, kdo jsou z Brna, na ní určitě už byli.
Graffiti známého streetartového umělce Banksyho, které se před Vánoci objevilo na stěně garáže ve městě Port Talbot ve Walesu, se prodalo za více než 100 000 liber (asi tři miliony korun). Peníze získá majitel garáže, ocelárenský dělník Ian Lewis. Mezitím propuklo „banksyovské“ pozdvižení také v japonském hlavním městě Tokiu, kde se na plechové desce jedné z protipovodňových zábran objevilo nenápadné grafitti krysy s deštníkem připomínající svým stylem i motivem Banksyho díla. Vedení města zahájilo pátrání po původu a autorovi obrázku.
Mary Poppins je zpět! Vrací se do Třešňové ulice, kde žije již dospělý Michal (chlapec z původního filmu) se svými třemi dětmi. Michalovi, kterého život nešetří, začne díky tajemné chůvě a jejím schopnostem šťastnější období… Film má mnoho svérázných postav, hvězdně obsazených – Emily Bluntová, Meryl Streepová a další.
Svět filmu je svět krásných lidí nebo spíš lidí, kteří si dávají záležet na tom, aby krásně vypadali nebo o tom aspoň byli schopni sami sebe přesvědčit. Vypadat špatně je noční můra, katastrofa, která v dnešních časech bude velmi pravděpodobně zachycena a uchována pro věčnost, opatřena peprnými komentáři. Asi i proto se často dočkají vrcholných ocenění herečky a herci, kteří jsou schopni na tohle zapomenout, nechají se kvůli práci důkladně zošklivit.
Barrandov – filmový kopec, ale také čtvrť, kde si stavěla vily smetánka tehdejší doby. Co vila, to příběh. Nezisková organizace Prázdné Domy pořádá už poněkolikáté komentovanou prohlídku tohoto charizmatického místa, účastníci nepřijdou ani o Barrandovské terasy. Zájem bývá velký, lístky jsou již k dispozici.
Je tady ticho a klid. Zatím. Zdeněk Ingr má před sebou kupičku tabáku, ze kterého si mlčky balí cigarety. Přes zaprášená okna se do jeho vetešnictví moc světla nedostane, a tak si u svého pracovního stolu celý den pomáhá rozsvícenou lampičkou. Za rok to tady už může před Vánocemi vypadat jinak. „Lidi už pomalu krásu starých věcí objevují a přicházejí jim na chuť. Zjistili, že tady mohou totiž nakoupit zajímavé dárky, které jsou vždy zaručeně originální. I kdyby to byl stejný výrobek, tak nikdy dvě věci nejsou opotřebované stejně, v tom je jejich půvab. Takže sem ke mně chodí lidi pro dárky k narozeninám a také už i k Vánocům. A přibývá jich,“ vypráví majitel krámku prosyceného vůní tabáku a kouřem z cigaret.
Díla za téměř 220 milionů korun se prodala v nedělní aukci Galerie Kodl na pražském Žofíně. Jde tak o druhou nejúspěšnější aukci v historii České republiky. Nejdražší položkou se stal obraz Josefa Čapka Dva chlapi, který se z vyvolávací ceny 7,5 milionu korun vyšplhal na 13,9 milionu. Padlo také několik autorských rekordů.
Gramofonová deska plnila v časech mého dospívání funkci, řekněme, totemu. Předmětu, jímž člověk prokazoval svou kmenovou příslušnost. Také bývala velmi výrazným módním doplňkem, grafické dílo ve formátu elpíčka se barevností a zobrazenými lidskými typy vymykalo socialistickému realismu československých ulic. Mezi moje oblíbené „totemy“ patřila deska Davida Bowieho Low, jedna z jeho vůbec nejlepších, s výrazným obalem v ohnivých barvách, dominoval mu portrét umělce v jeho nejvíc androgynní nebo spíš mimozemské poloze. Sošný muž ztracený někde v ohnivém světě, oči upřené k něčemu konkrétnímu a zároveň vůbec nikam. Na tom obalu byl záběr z filmu Muž, který spadl na Zemi britského režiséra Nicolase Roega, jednoho z formálně nejvýraznějších tvůrců přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století, jehož nejlepší filmy také dokázaly postihnout temné spodní proudy „vysmáté“ kultury té doby.
