Dva zakladatelé moderního umění v jednom českém rybníku

Kubisté a fillatelisté v Plzni

Dva zakladatelé moderního umění v jednom českém rybníku
Kubisté a fillatelisté v Plzni

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Velké výstavní instituce si občas dovolí komparativní výstavu velkých spoluhráčů, kteří zároveň byli v něčem protihráči a rivalové. Třeba před několika lety v Amsterdamu Vincent van Gogh kontra Paul Gauguin nebo v Paříži opakovaně Picasso a Braque nebo Picasso a Cézanne nebo Cézanne a Matisse a samozřejmě Picasso s kýmkoli či další kombinace. Jsou to atraktivní výstavy, už z toho důvodu, že člověk za cenu jednoho jde rovnou na více velikánů. A pochopitelně se tím i kunsthistoricky demonstruje, že cesty umění jsou různé a že když dva dělají totéž, není to nikdy totéž.

Nejvíce to pravděpodobně platilo v éře klasické moderny, která byla na jedné straně velmi direktivní, jak se má umění dělat a co už je naopak passé a dělat se nesmí – a zároveň v ní právě příkaz „dělej to nově“ způsoboval, že se stále, doslova měsíc od měsíce, vyvíjela a stále se překonávala, což nutilo její protagonisty odlišovat se jeden od druhého. Tahle „permanentní umělecká revoluce“ se navíc děla v době, která byla pořád ještě založena na osobním styku, takže umělci tvořili pevné kolektivy, znali se osobně, sedávali po kavárnách, ba i spolu bydleli, psali si dopisy – a hlavně se spolu sdružovali a vystavovali spolu, věc dnes spíš výjimečná. A pochopitelně mezi nimi byly složité vztahy, jak už to mezi lidmi, tím spíše výjimečnými, bývá.

Bohumil Kubišta: Promenáda ve florentském parku, 1907. - Foto: ZČG

Na této velmi lidské a velmi přitažlivé skutečnosti je založena podobně tak lidská a přitažlivá výstava Kubišta–Filla v plzeňské Západočeské galerii (ZČG). Nejde sice o Picassa nebo Braqua, ale role těch dvou je pro náš prostor podobně zakladatelská a klíčová. Kunsthistorička Marie Rakušanová, autorka objevných výstav, Josefa Váchala u Kamenného zvonu nebo Bytostí odjinud v Městské knihovně, postavila vedle sebe dva mladé souputníky, kteří každý po svém a v jistých fázích společně „dovezli“ do Čech aktuální modernu, které se ujali a svým způsobem ji rozvinuli. Konfrontovala je v jejich zárodečném a dalo by se říct i vrcholném období, tedy především v letech 1907 až 1911, kdy se dá mluvit o jejich těsném vztahu, dokonce přátelství. Jejich díla, většinou ze sbírek ZGP, ale i jiných galerií a muzeí, z nichž některá jsou zakladatelská pro českou modernu, rozvinula o další kontext, takže na výstavě jsou též obrazy Václava Špály, Vincence Beneše, Antonína Procházky, Alfréda Justitze, Josefa Čapka či Jana Zrzavého. Je to tedy kolektivní obraz české malířské moderny ve stavu zrodu, v podobě, jak ji vytvářeli většinou mladí muži kolem třicítky, kteří se někdy i velmi ostře rozcházeli s generací předchozí, s těmi jemnými impresionisty a snivými symbolisty, protože oni to chtěli dělat po svém, i když tak, jak to viděli v Parisu, kam jezdili povinně na výzvědy, protože kdo, třeba o hladu, nebyl pár měsíců v Paříži, ten jako by nebyl.

Důležité je, že společně s výstavou vyšla Marii Rakušanové kniha Kubišta–Filla. Zakladatelé moderního českého umění v poli kulturní produkce, která je víc než běžný katalog. Je to svým způsobem literatura faktu či životopisný román, byť je odborně zarámován intelektuálním konceptem francouzského filozofa a sociologa Pierra Bourdieua (1930–2002). Jeho teorie „kulturního pole“, v němž se umělec pohybuje na základě svého „habitu“, který je určován podle toho, jaký má symbolický a ekonomický kapitál, je zajisté důmyslná, ale vlastně komplikovaným způsobem říká, že pohnutky jednotlivce jsou složité, a přitom nějakým způsobem popsatelné. Takže konkrétně Bohumil Kubišta, jako nadané nemanželské dítě z chudých venkovských poměrů (narodil se roku 1884 ve Vlčkovicích u Hradce Králové), bude postupovat ve svých „strategiích“ trochu jinak než přece jen lépe situovaný chlapec z rodiny železničáře Emil Filla (narodil se roku 1882 v Chropyni), který na své dětství bude vzpomínat v dobrém, i když se dostane do konfliktu se svým otcem, který si bude přát, aby se věnoval něčemu solidnějšímu než malování. Psychologie se tu bude kombinovat se sociálním původem a s možnostmi se z něj nějak vymanit, což bylo a je v Čechách vždy trochu jiné než třeba v Paříži: přinejmenším Čechům chyběly vyšší vrstvy, jak umělecké, tak mecenášské, takže právě generace Filly a Kubišty poprvé vstupovala do aliancí s německými a židovskými umělci, což bylo v nacionalistických Čechách riskantní a neobvyklé: ve skupině Osma (1905), prvním skutečně modernistickém sdružení v Čechách, byli vedle pěti Čechů (Filla, Kubišta, Kubín, Pitterman-Longen, Procházka) tři „Nečeši“: dva Židé (Feigl, Horn) a jeden Němec (Willy Nowak), což mělo svůj důvod, protože bez mezinárodního přesahu se moderna dělat nedá.

Rakušanová výstižně rekonstruuje jak osobní, tak uměleckou situaci prvního desetiletí 20. století, ve kterém se míchaly karty pro příští věk. Hlavními hráči v prostředí českém byli ti dva, Filla a o dva roky mladší Kubišta, jejichž vztah Rakušanová popisuje jako konfliktní partnerství. Oba přišli do Prahy na Akademii, na které však nevydrželi, umění studovali, nebo se o to pokoušeli, pak v Paříži a Florencii, všude přitom jejich představy narážely na bariéry konvence. Moderní umění se v jejich představách muselo definitivně zbavit služebnosti, což neznamená, že by nechtěli mít kupce a sponzory a nehledali příležitosti k vystavování. Byl to čas, kdy Picasso dokončuje Avignonské slečny (1907) a Braque první obrazy rozložené do geometrického pole dle metody, které se začne říkat kubismus. Jeho proroky se v Čechách stanou ti dva, Kubišta a Filla.

Většina vystavených děl pochází ze sbírek Západočeské galerie v Plzni, jejíž kolekce kubistického umění patří k významným v České republice. - Foto: ZČG

Kubišta, jehož jméno obdivoval Apollinaire, když říkal, že jenom Češi mají malíře „kubistu“, byl z těch dvou zarputilejší a sevřenější. Byl to člověk, který se urputně snažil zanořit se do zkoumaného problému, teoreticky ho vyřešit a pak podle toho postupovat u obrazu. Stále hromadil hory odborných knih, za které dal většinu peněz, takže byl stále zadlužený. Věřil, že tvorbu lze ideově a intelektuálně ovládnout a účinek umění analyticky osvětlit, ba matematicky vypočítat: Rakušanová uvádí historku, jak někdy v roce 1911 svěřil Jan Preislerovi tajemství, že malířství se bude ubírat geometrickými pravidly dělení plochy, že dobrák Preisler pak seděl v kavárně Royal celý zhroucený, že tedy jeho dílo šlo špatným směrem. O Kubištovi se říkalo, že na výpočty svých obrazů si koupil logaritmické pravítko a že experimentoval s barvami pomocí elektrického motorku, takže otáčel barevnými papírky. Studoval Schopenhauerovu teorii barev, zajímal se i o okultismus (to zvláště v době, kdy se přátelil se Zrzavým), horečně především zjišťoval, co se děje v Paříži, co maluje jejich vrstevník Picasso, ale snad ještě více André Derain, který byl v té době považován za většího avantgardistu než Picasso. Jejich obrazy viděl Kubišta v Paříži a shromažďoval jejich časopisecké reprodukce, které podrobně analyzoval. Kubišta byl povahou mnohem víc prorok či ideový hlasatel, přesvědčený, že je nutné jít bezohledně za pravdou, kterou lze poznat. Měl polemický temperament, který osvědčoval v ostrých kritikách, často i velmi osobních, jako v případě tzv. Boronaliho aféry (1911), která skončila až před soudem, když neskončila soubojem. Šlo o vystavení obrazu namalovaného oslím ocasem, který parodoval modernisty, což se popudlivého Kubišty dotklo a napsal, že malíři impresionisté jako Kalvoda a Ullmann nemalují lépe, za což ho krajinář Ullmann zmrskal v kavárně… Inu, pěkné časy.

Filla byl duch mnohem těkavější a intuitivnější, zato v něčem jaksi obdarovanější, malířsky fortelnější, a tím pádem asi i vyrovnanější a klidnější. Na rozdíl od zarputile hledačského Kubišty to byl geniální eklektik, který pod vlivem pražské výstavy Eduarda Muncha (1905) maloval expresionističtěji než Munch (Čtenář Dostojevského, 1907) a kubističtěji než Picasso a Braque. Na rozdíl od malíře a teoretika a ideologa Kubišty byl Filla především bytostný malíř, který se zcela soustřeďuje na zdokonalení svého malířského výrazu, přičemž si je této dominance vědom. Je také společensky úspěšnější, dobře se ožení do rodiny profesora Františka Krejčího, ve svém okruhu je přirozeně dominantní a umí si své také prosadit. Na rozdíl od konfliktního Kubišty neodchází ze spolků, ale spíše je svým vlivem ovládá, což je vedle promyšleně koncipovaného díla prostředek, jak si zajistit, řečeno s Bourdieuem, místo na věčně bojovém poli umělecké produkce.

Kubismus, který oba tak silně a přitom rozdílně zasáhl, vrcholí v letech před první světovou válkou. Ta obrátila naruby všechno, nejen umění, ale i lidské vztahy. Narušené přátelství nemohla víc rozdělit. Zatímco Kubišta plní svou povinnost v rakouské armádě, přičemž se v istrijské Pule vypracuje až na důstojníka a za účast na potopení francouzské ponorky je vyznamenán, Filla odchází do Paříže, pak do Amsterdamu, kde se spolu s manželkou zapojují do činnost Benešovy Maffie. Vrací se do Čech jako odbojář, zatímco zrádce Kubišta umírá v listopadu 1918 v Praze na španělskou chřipku.

 

Kubišta–Filla. Plzeňská disputace. ZČG. Výstavní síň Masné krámy, do 29. září 2019.