Nad čtvrtou sezonou britského seriálu Koruna

První a dysfunkční rodina

Nad čtvrtou sezonou britského seriálu Koruna
První a dysfunkční rodina

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Mnoho diváků po celém světě minulý týden pro jednou ocenilo koronavirové restrikce – bylo díky nim snazší najít si prací nerušených deset hodin na sledování čtvrté sezony britského seriálu Koruna. Nejdražšího britského televizního projektu v dějinách, který postupně zachycuje vládu královny Alžběty II. od jejího nástupu do časů blízkých současnosti (děj závěrečné šesté sezony má končit někdy na začátku tohoto století).

Jeho protagonisty jsou globální celebrity, lidé, které v nějaké míře „zná“ plus minus každý, britská královská rodina – stále na očích a přitom neproniknutelná, pro někoho anachronická, snad až absurdní, pro jiného pilíř jakéhosi dobu přesahujícího řádu. První rodina světa, přinejmenším toho západního. A jestli na Západě prochází institut rodiny krizí, je to vidět i na ní a svět se na to se zájmem podívá – čtvrtá série Koruny také ukazuje události, které svého času velice zaměstnávaly bulvární tisk, především rozpad manželství následníka trůnu prince Charlese a princezny Diany. Síla seriálu ale nakonec nespočívá v popularitě postav, jež v reálu důsledně střeží svoje soukromí, zatímco diváci do něj teď mohou nahlížet.

Hlavnímu scenáristovi Koruny Peteru Morganovi se ale podařilo dosáhnout toho, že hodnota seriálu přesahuje součet jeho jistě atraktivních částí – přitažlivého tématu, dobrých herců, elegantní a oku lahodící, nikoli však kýčovité vizuality, všech těch obrazů dobře oblečených lidí na atraktivních lokacích. Vytvořil kompaktní a při vší vstřícnosti vůči publiku také přemýšlivé dílo, které má dramatický tah, často velmi pronikavým a nezjednodušujícím způsobem prezentuje nějaké téma, plně využívá možnosti formátu televizního seriálu, který umožňuje autorovi ukázat postavy skutečně plasticky a s empatií a taky v plynoucím čase, který mění svět kolem nich a v něčem i je samé. Morgan je prominentní autor dramat založených na skutečných událostech (například filmy Královna, Frost/Nixon nebo Poslední skotský král), samozřejmě pracuje s nějakou mírou autorské licence – ne všechno se ve skutečnosti odehrálo tak, jak seriál ukazuje, nedomnívám se ale, že by Morgan svoje postavy nějak „znásilňoval“ třeba z důvodu senzacechtivosti, pokud v rozhovorech mluví tom, že se snažil postihnout zásadnější pravdu, než je pravda přesného historického záznamu, dá se tomu věřit a především se dá pochopit, co tím myslí.

Naše současnost má v oblibě silné názory, něco takového ale Koruna nepřináší. Vlastně ani nevím, jestli se čistě na základě toho seriálu dá odhadnout, co si jeho autoři o monarchii myslí – sám Morgan v rozhovorech říká, že dřív býval jejím odpůrcem, teď je z něho roajalista. Tahle zdrženlivost ale v případě Koruny není projevem neochoty myslet nebo strachu z toho, že by autor mohl tu či onu diváckou skupinu pobouřit. Spíš příkladem čím dál vzácnějšího umění nechápat postavy příběhu jenom jako nástroje k vyjádření nějakých svých postojů a tezí. Často omílaná poučka pro začínající spisovatele a scenáristy zní: postava se stává zajímavou až tehdy, když se autorovi začne vymykat, překvapovat ho, vzpírat se stereotypu, do nějž si ji autor třeba zařadil. A nejenom zajímavější, taky pravdivější. Protože figura, má-li být skutečně přesvědčivá, by měla přesvědčit i toho čtenáře či diváka, který jí je svými postoji, náturou, příběhem bližší než autor sám. Přesvědčivě napsat někoho mně třeba hodně vzdáleného je vrcholný autorský výkon, nikoli prohřešek, jak by se mohlo zdát pod vlivem dnešní absurdní debaty o kulturní apropriaci, která autory instruuje psát pokud možno výhradně o lidech jim podobných (rasou, genderem, sociálním původem a podobně). S Korunou mohou často souznít ti, kdo královskou rodinu vnímají jako neuvěřitelně předražený folklorní soubor, který si žije v luxusu a odtržený od reality, pro jejíž obyvatele přehrává jakési archaické divadýlko. Stejně jako lidé, pro něž postava královny či krále představuje jakousi osu země, její vrcholné vyjádření, její hlas, který promlouvá tím, že mlčí. Protože nakonec je ten seriál právě o tomhle – o vztahu člověka a jeho společenské role, způsobu, jakým ho ta role může zotročit, stejně jako ho může povznést, ukázat mu smysl a naplnění v tom, že sám sebe potlačí. Hrdiny Koruny jejich společenská role (a očekávání s ní spojená) zotročuje i naplňuje, dělá bezvýznamnými, nebo je činí účastnými na věci daleko přesahující význam jednotlivce. To vše před očima světa.

Čtvrtá série Koruny ten střet tradice a modernity ukazuje na dvou hlavních dějových liniích. Vývoji vztahu královny Alžběty II. (Olivia Colmanová) a ministerské předsedkyně Margaret Thatcherové (Gillian Andersonová) a příběhu manželství následníka trůnu prince Charlese (Josh O’Connor) a princezny Diany (Emma Corrinová). Politička i princezna obě v něčem představují antagonistky královské rodiny, jejich vztah k ní se ale vyvíjí opačným způsobem. Ve druhém díle série procházejí Thatcherová i Diana jakýmsi testem – víkendovým pobytem na královském letovisku Balmoral ve Skotsku, očekává se od nich, že předvedou schopnost zapadnout do prostředí, v němž platí bezpočet pravidel a konvencí a na outsidery se pohlíží velice přísným okem. Návštěva Margaret Thatcherové v tom ohledu dopadne katastrofálně, premiérka a její manžel Dennis (Stephen Boxer) neobstojí prakticky v žádném ohledu. Thatcherová ale ani obstát nechce, nestojí o to, být přijímaná v aristokratickém prostředí, mezi lidmi, kteří se nevypracovali. Je „kramářská dcera“ a je na to hrdá, chce reprezentovat hodnoty světa, z nějž vzešla, světa, kde lidé musejí dřít, aby něčeho dosáhli, a vše kolem sebe poměřují kritériem praktičnosti. Svět nejvyšší šlechty, z jejího hlediska ve všech ohledech nepraktický, nehledící na zásluhy a tolerující všelijakou dekadenci, je jí vzdálený, snad i odpudivý. Ona je pracující žena s misí – vyléčit Británii. Margaret Thatcherová je ve své zemi i po smrti ostře polarizující figura – jedněmi milována a druhými až nenáviděna. Způsob, jakým je vylíčena v Koruně, neodpovídá ani jednomu z těch způsobů vnímání. Koruna Thatcherovou rozhodně nekarikuje, „nevozí se po ní“, její představitelka Gillian Andersonová třeba nijak nepřepaluje premiérčinu skutečně hodně osobitou intonaci a výslovnost. Margaret Thatcherová je v seriálu vylíčena jako rozporná žena – v jistém smyslu naplnění feministického ideálu, podařilo se jí prosadit se ve velice mužském světě nejvyšší politiky, musela při tom překonat řadu předsudků. Zároveň ostentativně antifeministická, ráda si zahraje na „ženušku“, když pozve domů členy svého kabinetu, navaří jim a obskakuje je, než je srovná do latě a direktivně přidělí úkoly. V politice prosazuje striktnost a náročnost, syna Marka nekriticky zbožňuje a rozmazluje. Aristokratičnost jí je cizí, nelíbí se jí panský svět, ve srovnání s královnou je ale v pohledu na sociální otázky daleko drsnější – nikterak neobvyklý rozdíl mezi odpovědnějšími aristokraty, kteří si jsou dobře vědomi toho, že měli v životě nezasloužené štěstí, a selfmademany, kteří se vypracovali a od všech ostatních očekávají totéž. Nakonec ji ale s královnou sblíží generační blízkost, z níž vyplývá i podobné vnímání povinnosti, férovosti.

Princezna Diana při prvním setkání královskou rodinu naprosto okouzlí, podobně, jako při prvním setkání zapůsobila na svého manžela a později na zástupy fanoušků při cestách doma i po světě. A pak už to ale je jen a jen horší. Tu nejslavnější a nejchmurnější královskou story posledních desetiletí seriál líčí jako nevyhnutelnou katastrofu, v níž jsou všichni tak trochu nevinně a zároveň aktivně pracují na jejím naplnění, vydávají ze sebe to nejhorší. Nešťastný a váhavý princ, který si nemůže vzít ženu, již celý život miluje, a tak přistoupí na manželství s okouzlující mladou dívkou, která je mu ale v mnoha ohledech strašně vzdálená. Nijak se nesnaží na tom vztahu trochu pracovat, dát mu skutečnou šanci. Diana, která umí na lidi skvěle zapůsobit, je vřelá matka, v královském světě si připadá strašně sama a nerozumí mu. Stejně jako nerozumí svému manželovi, i když o něj hodně stojí, kvůli tomu nepochopení ale její pokusy přiblížit se dopadají dost hrozně. Královna a královská rodina, požadující od páru přístup ve stylu „zavři oči a mysli na Anglii“, chtějí, aby zaťali zuby a vydrželi, protože mají taky svoje povinnosti a ty jsou nakonec to nejdůležitější.

V zobrazení toho velmi privátního neštěstí uvnitř královské rodiny se Koruna dostává blízko k zachycení nějakého skutečného historického posunu, který velmi jednoduchým a účinným způsobem personifikuje. Na jedné straně královna Alžběta a její vnímání života jako úkolu, při jehož plnění má člověk potlačit vlastní tužby a potřeby. A proti ní Charles a Diana, kteří při všech rozporech mají jedno společné, reprezentují expresivní individualismus, moderní postoj k životu, který člověka vede k upření pozornosti do vlastního nitra, identifikaci svých nejvnitřnějších tužeb, bez jejichž vyjádření a naplnění nemá život smysl – jejich popírání z toho života dělá lež. Charles i Diana ten možná pochybný boj vedou každý sám a taky proti sobě navzájem, nakonec oba dospějí k „životu v pravdě“ na prvních stranách bulvárních deníků.