To najdete podle krákorání, pořád to tam krákorá, maj tam takovýho havrana na zdi… Poradila mi bledá kustodka, když jsem zadýchaný vystoupal do čtvrtého patra (zásadně nejezdím výtahem, neboť mi kabiny připomínají rakve) Veletržního paláce, toho podivuhodného stavení v ponurém a v ty dny vylidněném městě Praha, které jako by čekalo na svůj ortel. Mým cílem byla návštěva výtvarných výtvorů, jež měly čerpat z díla a představivosti mého drahého přítele, geniálního alkoholika a amorálního narkomana, umělce a vagabunda, nejprohnanějšího pisálka a nejnápaditějšího sedmilháře, literárního hochštaplera a nejnadanějšího básníka, lumpa i anděla, dlužníka a marnotratníka, nejvtipnějšího chlapíka a zároveň nejnešťastnějšího ztroskotance z východního pobřeží, no prostě nesmrtelného Edgara Allana Poea…

Nesmrtelného, a přitom se sotva dožil čtyřicítky, umřel v říjnu 1849, když ho našli v Baltimoru namol opilého na chodníku, umřel tři dny potom na krvácení do mozku. Na pohřeb mu přišli čtyři lidi, doufám, že ho pohřbili opravdu mrtvého, a ne, jak si často představoval a několikrát to i popsal ve svých povídkách, v kataleptickém stavu, takže by se pak probral v hrobě, čehož se asi opravdu bál. V duchovním smyslu se probral už pár let po své smrti a hlavní zásluhu na tom měl jeden žabožrout, jmenoval se Charles Baudelaire, sám byl taky dost nestabilní případ, a tenhle přepjatý Francouz si Poea strašně považoval a cítil se s ním jaksi duchovně a umělecky spřízněn, takže ho začal do nebe vychvalovat a každému na potkání doporučovat. Napsal o něm několik esejů, kde z něho udělal pomalu největšího básníka, co kdy chodil po zemi, což by mohlo někoho pomalu až odradit. Protože vidět v Poeovi jen vznešeného estéta a pronikavého znalce lidských hlubin by bylo dost jednostranné. On byl totiž zároveň také, nebo možná ještě víc, řemeslník a literární profík, trochu asi i cynik, vždyť třeba když vysvětluje (nazval to Filozofie básnické skladby, už to by mělo člověka trknout), jak napsal Havrana, tak to člověk úplně neví, jestli to myslel vážně, nebo si dělal legraci. On kromě toho, že byl génius a flamendr, byl taky normální mužský a měl ženu a musel z něčeho žít, takže si vydělával na chleba a whisky psaním do novin a žurnálů, kde mu sice moc neplatili, ale rádi od něho brali právě ty nejvýstřednější a nejbláznivější kousky, třeba o té vraždící opici nebo o tom oběšeném kocourovi nebo o tom dvojníkovi, jak se sám zabije v zrcadle… To není žádná hluboká filozofie, i když se to dá i filozoficky všechno vyložit, ale hlavně to jsou skvělé nápady a výborná zábava. Tedy zábava svého druhu, zábava, při které trneme, i když ne zas tak moc, spíš je to takové nějaké vyšinutě podivné a výstřední a v tom to právě je. A někdy je to i vtipné a sebeironické, jako třeba Anděl pitvornosti, to je o tom, jak se rozčílí nad jedním článkem v novinách a pak se opije a zdá se mu, že se mu zjevil chlápek složený z flašek, a nakonec se probudí s hlavou v krbu… To se každému alkoholikovi musí líbit.

Proto jsem s nadějí kráčel skrz labyrint panelů a klamavých stěn ve čtvrtém patře geometrické budovy k místu, odkud se ozývalo temné krákorání. Míjel jsem přitom obrazy a sochy, které by jinak stály za bližší pozornost, neboť pocházely z Poeova století, oněch časů, kdy umění bylo ještě váženou věcí, a hlavně neztratilo dosud ze zřetele krásu, ba naopak se ji snažily co nejvíc přiblížit a ztvárnit. Jako můj přítel Poe, který ovšem věděl, že její rodnou sestrou je hrůza a ošklivost, ba i hnus a zlo: tak to od něho pochytil i onen Francouz. Bylo proto přirozené, že poté, co začala růst jeho posmrtná sláva, staly se Poeovy roztodivné historky a situace oblíbeným námětem různých výtvarných umělců, a to nejen popisných ilustrátorů, nýbrž právě i vážných mistrů, kteří si z něho brali, co se jim hodilo pro jejich vlastní fantaskně vznícenou představivost. Zajímavé bylo, že už tak koncem 19. století by se daly rozlišit dva základní přístupy k Poeovi, zjednodušeně bychom mohli říct, je jeden byl symbolistní a ten si na Poeovi vybíral to, co je na něm nedořešené, nejasné, zahalené, umístěné kamsi do snu a halucinace: jeho hlavním představitelem byl, nikoli náhodou, Francouz Odilon Redon, jenž Poea pochopil jako snivce a metafyzika druhu náboženského, ba mystického. Podobně o trochu později takto pochopili – či nepochopili – Franze Kafku, který má s Poem leccos společného, přinejmenším ilustrátory. Po Francouzích převzali tuto štafetu Němci, kteří Poea i Kafku chápali expresionisticky, v čemž je Češi následovali. Právě opačně na to šli Angličané, snad že mají v krvi věcnost a smysl pro konkrétno, i když třeba bizarní: nejvíc strašidel žije v Anglii. Takže na ilustracích takových mistrů, jako byl Aubrey Beardsley (slavný ilustrátor Oscara Wildea), nebo méně známí, ale skvělí Harry Clarke a Arthur Rackham (doporučuju podívat se na ně do vašich počítačů), vystupuje podivný Poeův svět nezahalený a nezamlžený, ale naopak se vší názorností a výstředností, s precizními detaily a groteskními podrobnostmi, jako by pozorovatel nebyl ve snu či omámení, ale spíš v drogovém rauši, ve kterém jsou jeho smysly a vidění naopak mnohem ostřejší a jakoby pod vypouklou lupou. A dalo by se říct, že tyto dvě linie, snová a groteskně realistická, se pak za Poem táhnou celé další století vlastně až dodneška, jak jsem se hodlal přesvědčit na výstavě, ke které jsem právě kráčel veden temnými skřeky a významnými pohledy najatých galerijních dohlížitelů.

Konečně jsem vstoupil do prostoru, který byl věnován nesmrtelnému pijanovi z Baltimoru. Byl oddělen černým plyšem od stálé expozice, v níž tvořil jakýsi pohádkově-hororový koutek. Obrazy, grafiky a malby, v něm shromážděné byly sestaveny s citem pro senzitivní povahu díla, takže na tmavých a šarlatových stěnách (ach, ano, kdo by nepomyslel na Masku rudé smrti?) byla rozvěšena díla různých velikostí a obsahu. Hojně tu byli zastoupeni právě snivci z přelomu století, kdy padesát let mrtvý Poe rezonoval se senzitivitou symbolistů, expresionistů a dekadentů. Byli tu dva čeští Němci, litoměřický rodák Alfred Kubin, který se přihlásil k Poeovi i literárně románem Země snivců (1908), a pražský německý Žid Hugo Steiner-Prag, ilustrátor Gustava Meyrinka, jehož si též nelze od Poea odmyslet, ba dalo by se říct, že Meyrink byl „náš“, středoevropský Poe. K nim se družili podobně cítící umělci čeští, kteří se v roce 1910 sdružili v umělecké sdružení Sursum čili Vzhůru, v němž pěstovali okultismus a magii, v čemž vynikal především Josef Váchal. Z jeho přátel se Poeovi věnovali oddaně především Jan Konůpek a pak František Kobliha, byť jeho cyklus třiceti ilustrací k Poeovým textům je datován až rokem 1950, kdy vznikly pro knižní vydání, které bylo kryto výkladem Poea coby amerického sociálního kritika, předchůdce kritického realismu. Ze stejné doby, která byla hororová, ale hororům nepřála, pochází cyklus depresivních uhlových kreseb Aléna Diviše, který zřejmě vznikl čistě z umělcova popudu a nikým nevyzván, inspirován čistě pocitem umělcovy hluboké spřízněnosti s americkým outsiderem: v té době vznikají Divišovy ilustrace k Erbenovi, který o Poeovi už mohl něco vědět, neboť první české překlady jsou už ze třicátých let: roku 1835 otiskl Lumír Zlatého brouka. Tak bychom mohli ve výčtu zastoupených umělců pokračovat ilustrátory novějšími, Karlem Součkem (1959), Adolfem Bornem (1988) až po Jaroslava Rónu, který se do řady přidal poměrně nedávno: roku 2012.

Přehlédl jsem pak pár hrozivě se tvářících obrazů a děl, vzniklých speciálně pro tuto výstavu přáteli kurátora Otty M. Urbana, jenž je velkým propagátorem romanticko-dekadentního návratu ke kořenům. Vrcholným objektem byla Poeova bronzová busta, hlava s podivuhodně vypouklým čelem a jaksi dravčím zachmuřeným výrazem v obličeji, který byl napůl smutný a napůl děsivý. Tuto hlavu vymodeloval s precizností až puntičkářkou současný umělec Marek Škubal, který je mistrem grimas a krásně morbidních šklebů. Poe není ten vyplašený pijan horečnatě hledící do temnoty, ale spíš bytost titánská a prometheovská, jíž vichry cuchají kadeře a rozevlávají stuhu, jež mu šněrovala límec. Není to jediné jeho dílo na výstavě, kde můžeme zhlédnout ještě jeho hlavu Rodericka Ushera, postavu fiktivní, nicméně Poem v povídce, v níž líčí strašidelný zánik dědičně postižené rodiny, výstižně popsanou: „... mrtvolně bledá pleť, oči velké, průzračné a nesrovnatelně třpytné… příšerná bledost pleti, nezemský lesk očí.“ To všechno se Škubalovi podařilo v jeho bílé bustě vystihnout, a ještě jí dodat něco navíc, od čeho  oči jen tak nelze odtrhnout. Tu při pohledu do nekonečně smutné tváře zaznělo nad mou hlavou ono známé vtíravé „nevrmór, nevrmór“. Byl to mechanický černý pták šprýmaře Krištofa Kintery. Již již jsem zouval botu, abych ji po něm mrsknul…

Sen ve snu. Edgar Allan Poe a umění v českých zemích. 6. 3. – 30. 8. 2020. Praha, Národní galerie, Veletržní palác. Autor Otto M. Urban.