Americký režisér Robert Eggers přichází s druhým filmem

Když chlapům šplouchá na maják

Americký režisér Robert Eggers přichází s druhým filmem
Když chlapům šplouchá na maják

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Filmem Maják amerického režiséra Roberta Eggerse divák nemusí být během projekce vysloveně stržen, v paměti se ale k němu bude vracet déle, než je obvyklé. Tento měsíc ho uvádí několik pražských kin, člověk, kterého zajímá kinematografie jako umělecká disciplína, by si na něj měl najít čas (případně se k němu dostat nějak jinak). V Eggersovi totiž přichází tvůrce velice osobitý, nezvykle důkladný a nezatížený tolik dobově podmíněnými představami, jak má vypadat filmové umění. Maják je jeho druhý film, v kariéře umělce to představuje ošidný okamžik, kdy se má ukázat, jestli úspěch debutu nebyla jenom náhoda, jestli v něm autor nevystřílel všechen prach. I publikum ta druhá díla vnímá jinak, debutant může příjemně překvapit, také proto, že se toho od něho moc nečeká, autoři úspěšných debutů naopak musejí dostát očekáváním až nepřiměřeným, rychle se naučit zvládat tlak, který do té doby třeba ani nepoznali. Eggers v tom ohledu zjevně obstál. Maják je film, v němž režisér dokázal potvrdit svou originalitu a zároveň dál propracovat svůj styl, aniž by se opakoval. Součástmi toho stylu jsou specifické spojení důsledně realistické rekonstrukce místa a dobového jazyka s nadpřirozenem, halucinací, jakási soustředěná pomalost, erudice a také důkladnost – tenhle režisér asi nikdy nebude chrlit filmy jeden za druhým.

Jeho první snímek se jmenuje Čarodějnice a je čtyři roky starý. Bývá zařazován mezi horory, část fanoušků toho žánru jím ale byla značně zklamána – neděje se toho v něm tak moc, tempo filmu je velmi volné, absentují v něm prvoplánové vzruchy, „hororový adrenalin“. Spíš než filmovou hrůzu, z níž se člověk rychle oklepe, evokuje existenciální děs z konfrontace člověka se zlem, jež ho přesahuje a které ho nutně zničí, nebo si ho podmaní. V příběhu Čarodějnice chybí napětí, protože vše je dáno a nedá se to změnit, lze jen bezmocně sledovat, jak se šine k nevyhnutelnému – byť v něčem dvojznačnému – konci. Eggers pochází z Nové Anglie, místa, které má na americké poměry starou historii, patří k ní i puritánství prvních evropských kolonistů a jeho striktnost i čarodějnické procesy v Salemu, stejně jako síla divoké přírody, duchařské historky, děsivá lidová vyprávění. Režisér vzpomíná, jak byl v dětství přesvědčen, že v lesích kolem domu jeho rodiny žijí vlkodlaci. ČarodějniceMaják se také dají brát jako vizualizace těch starých příběhů, obrazy ze života lidí, pro něž magické (třeba dost temně) bylo organickou součástí zakoušené reality, vnímali oproti nám jinak (nebudu řešit, zda lépe, přesněji).

V Čarodějnici je puritánská rodina kvůli věroučnému sporu, který má otec s vedením osady kolonistů, vypuzena ze společenství. Najde si nové místo k životu na samotě. Přežívá tam ale těžko, také přijde o malé dítě, může za tím být čarodějnice, která přebývá v nedalekém lese. Pod tlakem jaksi hmotných okolností i nadpřirozeného tlaku se rodina rozpadá a staví proti sobě, vše evidentně směřuje k čemusi děsivému, finále takovým očekáváním víc než dostojí. Hororový příběh se odehrává v pečlivě rekonstruovaném dobovém prostředí – mnoho času autoři věnovali rešerším, nejenom historicky správného zařízení domu, pracovních postupů a podobně, ale i jazyka. Postavy mluví velmi archaicky znějící angličtinou, scénář obsahuje i pasáže přímo převzaté z historických dokumentů. Podobně i obrazová složka filmu často upomíná na dobová výtvarná díla, o to silnější, drastičtější může být kontrast mezi způsobem zobrazení a tím děsivým, co je zobrazováno.

Maják je film s Čarodějnicí v mnohém spřízněný, hrají v něm jen o dost známější herci než v Eggersově prvotině – Willem Dafoe a Robert Pattinson. I tenhle film vychází z nějakého folklorního motivu – strašidelné historky, původem snad z Walesu. A také popisuje situaci lidí odtržených od zbytku společnosti, na které dopadá tlak sil přírodních i těch nadpřirozených. Stručně řečeno, je to film o dvou chlapících, kteří jsou spolu někde zavření a nakonec jim z toho „hrábne“, případně začne šplouchat na maják (hoho). Thomas Wake (Willem Dafoe) a Ephraim Winslow spolu mají prožít několik týdnů na odlehlém majáku na novoanglickém pobřeží, někdy na přelomu 19. a 20. století. Čeká je tam tvrdá práce a střet s nepřátelskými živly. Mladší Ephraim se od počátku cítí šikanovaným od staršího a nadřízeného Thomase, taky by ho moc zajímalo, jak vlastně vypadá to světlo na majáku, Thomas u něj tráví dlouhé hodiny a dost žárlivě ho střeží. Vysílený Ephraim začíná vidět věci, možná se na majáku děje něco krajně podivného, možná to souvisí s tím, že zabil racka, což přináší neštěstí, protože v těch ptácích prý přebývají duše zemřelých námořníků. Střídání nepřijíždí a atmosféra houstne, Thomas a Ephraim mezitím procházejí všemi těmi povědomými fázemi vztahu dvou mužů ponechaných sobě samým navzájem. Nenávidí se, řvou na sebe, projevují si sympatie, ožírají se spolu, perou se, taky si trochu zatancují, navzájem se obtěžují tělesnými projevy (Thomasova častá, ehm, plynatost) – všechno je, jak má být, akorát že není. Maják není vysloveně horor, jakkoli se v něm pár hrůzných momentů objeví, spíš archaický „podivuhodný příběh“, snad symbolický – autor o hlavních postavách mluví jako o Proteovi a Prometheovi, k prometheovskému mýtu také odkazuje poslední záběr filmu. Při vší zneklidňující tísnivosti je místy dost groteskní.

Willem Dafoe a Robert Pattinson ve filmu Maják. - Aerofilms

Také Maják vznikal na velice pečlivě rekonstruované scéně. Filmaři postavili na odlehlém místě na kanadském pobřeží věrnou kopii majáku včetně jeho mechanické části. Světlo, jež si ve finále snímku „zahraje“, našli původní – skutečně krásný objekt. Během natáčení jim – podobně jako jejich hrdinům – daly dost zabrat živly. Scénář, který režisér vytvořil spolu se svým bratrem Maxem, je opět psaný velice dobovou angličtinou, inspirovanou jazykem Hermana Melvilla, Roberta Louise Stevensona a dalších. Zvlášť Willem Dafoe si tu starobylou „námořničtinu“ velice užívá a má k tomu ve filmu dost příležitostí. Jedním z vrcholů Majáku je jeho dvouminutový Thomasův monolog, v němž proklíná parťáka jménem Neptunovým, protože Ephraim měl tu drzost a nedocenil jeho kuchařské schopnosti. Z každého záběru filmu je znát až maniakální péče, Eggers je ten typ režiséra, který je schopný si zcela vážně položit otázku, jak asi vypadají a kde jsou umístěny genitálie mořské panny, provede k té věci náležitý výzkum, dojde k tomu, že nejlepší bude vyjít z podoby vnějších pohlavních orgánů žralokových, nechá zhotovit jejich přesnou kopii, umístí ji na strategicky vybrané místo na kostýmu a výsledek je... vskutku působivý.

Podobně vycizelovaný je i obraz Majáku (kamera: Jarin Blaschke), černobílý ve dnes málo používaném skoro čtvercovém formátu 1,19 : 1. Evokuje dobové fotografie a obrazy, zvláštním způsobem spojuje staré a moderní – natáčelo se prý na soudobou kameru, ale s použitím starodávných objektivů. Vypadá to velice krásně – pro dnešní oko je černobílý obraz projevem estetizace reality, nikoli charakteristickým způsobem dokumentárního záznamu, jako byl pro současníky Eggersových hrdinů. Detailní prokreslenost (z Dafoeova plnovousu je vidět každý chloupek) v Majáku nestojí v cestě síle imprese, namísto nudného digitálního hyperrealismu jako kdyby člověk sledoval oživlou práci nějakého pečlivého dávného rytce. Nezvyklý formát je pro příběh velice vhodný, někdy se o něm píše jako o formátu oduševnělém; oproti úzkému obdélníku je čtverec víc otevřený směrem vzhůru. V Majáku ale posiluje klaustrofobii snímku, kde ten výhled k výšinám často zakrývá strop, a postavy v obraze musejí být víc „natěsno“, aby se do čtverce vešly. Oba představitelé jsou výborní, každý přitom předvádí jiné herectví: do sebe obrácený, zarytý Pattinson versus Dafoe, který s radostí trhá kulisy.

I ve svém druhém filmu ukazuje Eggers děj s pomalou důkladností. Smysl Majáku je ale ve srovnání s Čarodějnicí víc zastřený, divák, který je motivován nadějí, že se nakonec dozví, jak a „o čem“ to všechno bylo, se pravděpodobně dočká frustrace. Možná ono „o čem“ ale není tak podstatné, jakkoli člověk může po projekci zaměstnávat mozek úvahami o symbolu racka v dějinách slovesnosti, o významu mořské panny, o působivě stylizovaném zvuku... O tom, co může být za obrazy Eggersova filmu. Možná ale to vše podstatné je přímo na nich. Dva muži vystavení silám, proti nimž nemají šanci a které jejich těla i ducha stlačují, kroutí do hrůzné grotesknosti. Robert Eggers je milovník folkloru a ve folklorních vyprávěních se často projevuje jakási neúprosná osudovost, působí v nich síly člověku nepřátelské a přitom nadosobní. Svět v nich není bezpečné místo a jeho hrůznost může být také projevem nitra lidí, kteří jej obývají. Konfrontace s temnou silou pohádky, lidového vyprávění může být osvěžující právě na přelomu roku, kdy divák bývá bombardován miloučkou a vykastrovanou pohádkovostí, odpovídající soudobé konvenci, která folklor připravuje o mytickou sílu a dělá z něj jen soubor vyprázdněných atributů. Karlu Jaromíru Erbenovi by Maják byl blízký (i když ta plynatost a vůbec občasná přisprostlost by mu asi vadily).

9. ledna 2020