Durynsko je malá a malebná spolková země, která se dostává do celoněmeckého, natož evropského zorného pole spíš výjimečně. Člověk tedy rád využije tamější politické krize, jaká ji zastihla minulý týden, aby napsal o jejím nejslavnějším obyvateli, což má v úmyslu delší dobu. Je jím samozřejmě Johann Wolfgang Goethe, který navždy spojil Výmar a Durynsko se světovou kulturou.

Goetha je totiž dobré vždy připomínat, když vznikne dojem, že Německo je podivná země, která tím, že si může být nebezpečná sama sobě, je vždy nebezpečná i ostatním. To pro jiné, obyčejnější země tak neplatí, pro Němce vždy. Německo, nebo spíš Němci jsou lidé jako jiní lidé, ale dějiny učí, že je přece jenom lepší dát si na ně trochu pozor. Zajímavé je, že tato ostražitost neplatila vždycky, ale přineslo to až dvacáté století, které se jim dost nepovedlo. Tedy rozhodně do jeho poloviny, pak zase jedna, ta větší, část se nemá moc za co stydět: bonnská spolková republika o sobě právem mluvila jako o „die geglückte Demokratie“, „zdařilé demokracii“, tak si ji ostatně pamatuje nejeden z nás. To se myslím o současném Německu úplně říct nedá: spíš je to zablokovaná demokracie.

Ještě do poloviny 19. století nebyli Němci bráni jako nic zvláštního a nebezpečného. Ve srovnání se Španěly nebo Angličany, ale čerstvě třeba i s Francouzi se nevyznačovali ani žádnou zvláštní agresivitou, ani bojovností. Pro Francouze to byli spíš takoví dobromyslní balíci, spíš venkovani a troubové, kteří nejraději jedí, ba se přežírají, a to dosti tučnou a moučnou stravou, takže jsou tlustí a plní plynů, jež z nich pak ve velkých dávkách vycházejí, kamkoli se pohnou, jak o nich psal třeba Voltaire a připouštěl sebekriticky Nietzsche.

Jedinou výjimku v tom pohrdavém pohledu na Němce tvořili vlastně jen dva muži, pološílený génius militarista Fridrich II. a pak vznešený olympan Johann Wolfgang Goethe.

Goethem se Německo i v současnosti chlubí, nejznámější instituce do zahraničí nese jeho jméno, Goethe na sto způsobů je asi nejběžnější suvenýr, značka, a jak se říká, ikona. Přitom co má ten starý tajný rada se současným Německem spasitelky Merkelové společné? Asi už hodně málo. Goethe byl univerzální génius, poslední polyhistor, který ze všeho nejvíc nesnášel zmatek, temnou mystiku a chaos. To, že na smrtelné posteli vyžadoval Více světla!, bylo příznačné. Nejvíc se mu ošklivily věci, které byly přepjaté, nepřirozené a násilné. Miloval racionalitu, přiměřenost a přehlednost. Děsil se barbarství, které přitom nepovažoval za nic, co by bylo vzdálené či relativní. Všechno ho zajímalo, především ale příroda, protože věřil, že je to poznatelné a pro lidského ducha prospěšné. Zároveň neměl iluze o lidské sebeničivosti a temných sklonech v lidské duši, jinak by nenapsal Fausta... Byl mu ale naprosto cizí mesianismus a představa, že existuje nějaká vůdčí idea, za kterou je nutné jít přes překážky. Neměl rád abstraktní filozofování a velmi se mu protivily teorie, které nebyly spojeny s životní zkušeností. Nevěřil ve zvláštní poslání Německa, proto také prožil skoro celý život na malém dvoře ve Výmaru. Co je přehledné, je dobré, co je uměřené, je správné, správná míra je vše, věřil Goethe, který by se asi v tom současném Německu bez hranic a alternativ (alternativlos) ztratil jak v temném lese. Jako se Německo se svým utopistickým mesianismem a multikulturním masochismem ztrácí samo v sobě.