Magický Ital v odepřeném městě

Magický Ital v odepřeném městě

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Možná nejslavnější knížka o Praze, která byla kdy napsaná, román-esej Magická Praha (Praga magica), vrcholí velkolepou bolestnou tirádou svého autora, Angela Maria Ripellina: „Už se tam nevrátím,“ opakuje se v několika variacích. „Už se tam nevrátím,“ zní jako refrén, do toho milovaného města, kde nechal svůj život. „Už se tam nevrátím, když tam teď znovu vládne doktrinářská arogance, policejní zvůle a tautologická nuda.“ A ve vzníceném stylu pokračuje: „Kdo stojí dnes ve světle ramp? Jenom holomci, zlovolní paňácové, roboti zániku, farizejové, černokněžníci, přísedící tribunálu Satanova…“

Ripellino se do Prahy skutečně už fyzicky nevrátil. Tento italský slavista a bohemista ji navštívil naposledy v dubnu 1969, kdy mu ještě v pražské Viole uspořádali večer na jeho počest, při kterém se četla jeho poezie a překlady. Další cesta mu už nikdy nebyla dovolena. Ripellino se po srpnu 1968 netajil svým zděšením nad „zpupností cizích násilníků, hnusných hord lancknechtů a chvastounů“, psal burcující články do italských novin a svou profesorskou proslulost a respekt nejvýznamnějšího italského slavisty věnoval své znásilněné druhé vlasti. Zemřel v dubnu 1978, v pouhých čtyřiapadesáti letech. Zanechal po sobě velké dílo, velkou pověst a velkou knihu, Magickou Prahu, která vyšla v Itálii pět let před jeho smrtí a byla přeložena do mnoha jazyků. Pracoval na té své knize „lásky a bolesti“ od konce 60. let, a vytvořil tak pro evropské intelektuály základní novodobý mýtus Prahy, přízračného města mystiků, alchymistů, bláznů, prokletých básníků, kteří obývají fantomatické město, jež přicházejí znásilnit hordy agresorů, ale ono vždy nějak tajuplně vstane z popela.

Ten, komu se Ripellinova kniha dostala do ruky ještě před listopadem 1989 (překlad Bohumíra Klípy koloval v samizdatu a existovalo i exilové vydání v Indexu), mohl mít dojem, že sám autor byl jedním z těch pražských přízraků a podivínských géniů, o nichž psal. Vždyť i sám v ní napsal, že žil v minulých životech v Praze, a těch podob nabídl hned několik. Tak sem možná přišel s družinou sicilské (narodil se v Palermu) princezny Perdity ze Shakespearovy Zimní bouře, v níž jsou Čechy umístěny na břeh moře. Nebo tu žil za časů Rudolfa II. jako žák malíře Arcimbolda, jehož skládané portréty se podobají jeho poetice. Nebo možná dělal tovaryše u některého z těch italských stavebníků, kteří do vltavského města přinesli baroko. Anebo v 19. století prodával sádrové sošky a provozoval řemeslo štukatéra jako tolik jiných Vlachů. A možná také byl flašinetářem, kdoví.

K osobnostem, které AMR v Praze poznal a jejichž dílo sbíral, patřil i autor této koláže Karel Teige. - Foto: archiv Musea Kampa, Oto Palan

Setkání s Holanem

Ale jisté je, že to byla mladý Sicilián, vyrostlý ale už v Římě, který tam začal ještě za války studovat slavistiku, a jakmile skončila, jel už s dobrou znalostí češtiny poprvé v roce 1946 do Prahy. Tady působil jako lektor italštiny v Italském institutu a hned při první návštěvě se seznámil s frekventantkou kurzu, plavovlasou Eliškou Hlochovou, která se stane jeho manželkou a múzou Elou, Elisou. Pak se sem vrací skoro každé léto, prožije tu střídavě dvacet let života, dalo by se říct, že s Prahou splyne a stane se opravdu jejím obyvatelem a znalcem. Vděčí ostatně té zemi i za to, že mu pomůže, když se u něho ohlašuje tuberkulóza, nemoc, kterou si uhnal ještě za války a která ho nakonec spolu se steskem zahubí. V roce 1964, když ho atak nemoci postihne obzvlášť silně a musí být operován, je mu nabídnuto několikaměsíční léčení v plicním sanatoriu a půlroční pobyt na spisovatelském zámku v Dobříši. Ripellino ho využije, je to už ostatně také svého druhu „český spisovatel“.   

Mladý Ital tedy vpadne do poválečné Prahy a je okouzlen v mnoha směrech. Především si zamiluje českou kulturu, z níž mnohé už znal a jiné s vervou a vřelostí hltal a poznával. Zajímá ho literatura, a protože je duší modernista, tak především poezie, a spolu s ní i výtvarné umění a také divadlo, ve kterém hledá avantgardní projevy: Osvobozené divadlo, E. F. Burian. Je v něm však zároveň také hodně tradicionalistického, je sečtělý a poučený F. X. Šaldou, který mu přiblížil hlubší obrysy české kultury, především baroko, k němuž má jako Ital geneticky blízko. Důležité je, že však je schopen docenit i druhou část kultury v Čechách, především díla pražský německých a židovských autorů, které vkomponuje pak do Magické Prahy jako její samozřejmou součást. Ripellino byl syntetik a vedle jazykového talentu musel disponovat i velkým osobním kouzlem, které mu otevíralo dveře, přestože byl příslušníkem národa, který stál za války na špatné straně, což ovšem v případě Italů nebylo v Čechách tak horké. Seznámil se s důležitými postavami českého umění, a to od pravice (Jaroslav Durych) po levici (Karel Teige), důležité bylo přátelství s Jiřím Kolářem a celým okruhem výtvarníků Skupiny 42, jejichž díla začal sbírat či aspoň soustavně sledovat. Ripellino byl dle všeho opakem suchého akademického vědce nebo kritika, který se nechce infikovat známostmi s umělci, neboť by mu to pak kazilo úsudek. Byl naopak za každý kontakt vděčný, sám básníky a výtvarníky vyhledával, vyptával se jich na leccos, zajímal se i o ně osobně. 

Zásadní bylo setkání s Vladimírem Holanem, kterého Ripellino celý život ctil a uznával za jednoho z největších evropských básníků. V jejich korespondenci, jež začala v lednu 1948, nepadlo slovo o politice a skončila až Ripellinovou smrtí. Jsou to většinu prosté dopisy a pozdravy s informacemi o knihách, o vyšlých studiích, o praktických věcech, jako byla patálie s kávou, kterou Holanovi Ripellino posílal z Itálie a balíčky ne vždy došly. Holanem je, dalo by se říct, prodchnutý celý Ripellinův život, překládal ho, uctíval ho, propagoval ho, napsal o něm, v roce 1947 svou první náročnější bohemistickou studii (Holan, žalmista tragické epochy), přičemž obzvláště hodnou obdivu považuje báseň Rudoarmějci… Ale s Holanem je spojen ještě jiným, obskurnějším způsobem. V letech 1954 až 1955 byl veden jako spolupracovník tajné Státní bezpečnosti, a to pod jmény Testament a Hamlet, tedy pod jmény velmi holanovskými: otázka je, zda si je sám vybral, či mu je nějaký policejní znalec přidělil. Podstatné je, že spolupráce trvala jen velmi krátce, Ripellino ji ukončil a informace, které měl podávat o Češích žijících v Římě, byly formální a banální. Když se ho prý ho StB snažila v 60. letech získat znovu, byla již odmítnuta, takže se cítila ukřivděna, neboť prý se čs. stát zasloužil o Ripellinovo zdraví, což nebylo vděčně odměněno. 

Pražská výstava Angelo Maria Ripellino / Praha byla krásnější než Řím / Příběh české avantgardy je otevřena do 12. května. - Foto: archiv Musea Kampa, Oto Palan

Profesorův návrat

Kdo to tedy byl, ten Angelo Maria Ripellino, muž, který se na těch několika fotografiích možná spíš než melancholickému profesorovi podobá majiteli lunaparku nebo italskému zmrzlináři? Knírek, tmavé vlasy vyčesané nahoru, výraz latinského milovníka… Jeho osobnost se nyní připomíná v české kultuře natřikrát. Především výstavou na pražské Kampě (do 12. května), která je pojmenovaná podle Seifertova verše z básně Světlem oděná (1940) „Praha byla krásnější než Řím“: tímto veršem začíná dvacátá kapitola v Magické Praze. Na výstavě je akcentován výtvarný kontext Ripellinova „bytí v české kultuře“, spojený jednak s pozdní avantgardou a surrealismem 30. let, který považoval za originální alternativu francouzského (Toyen, Štýrský), a pak především s dílem Skupiny 42, kterou vlastně zažije v prvních poválečných letech „in nature“, jako nejživější a nejaktuálnější směr soudobého umění. Jsou tu vystavena díla Františka Hudečka, Františka Grosse, Kamila Lhotáka, Jana Smetany, Bohumíra Matala, fotografie Miroslava Háka, Václava Chocholy, koláže Jiřího Koláře a také několik děl spřízněných umělců italských, jmenujme dosud žijícího abstrakcionistu, člena významné skupiny Forma 1, Achilla Perilliho, který se v roce 1947 zúčastnil, stejně jako Ripellino, za pokrokovou italskou mládež kulturní části Světového festivalu mládeže v Praze.        

Druhá připomínka s výstavou těsně souvisí, ba ji motivovala. Je jím české vydání Ripellinovy obsáhlé příručky Dějiny současné české poezie, která italsky poprvé vyšla v roce 1950. Je obdivuhodné, že knihu dokončil už po třech letech pobytu v Praze, a přitom je pravděpodobně nejúplnějším přehledem aktuálního moderního českého umění, které v těch letech vůbec kdo, bez ohledu na národnost, sepsal. Cenná je o to víc, že vlastně vzniká těsně předtím, než bude značná jeho část z oficiální kultury vyloučena a nahrazena antimodernistickou doktrínou. A tak zatímco v Praze zuří nejtužší stalinismus, v Římě, sice v nákladu jen pár stovek výtisků, vychází suverénní a čtivě napsané dílo, dílo o stavu poezie nějaké země, která se ještě donedávna mohla hlásit k Evropě a její svobodné kultuře. 

Třetí položkou je pak Ripellinova korespondence, kterou vedl s českými umělci „Do vlasti české“. V ní je hlavní část věnována Holanovi, dědici a dovršiteli mýtu „magické Prahy“. 

Současná ripellinovská vlna je z největší části dílem římské bohemistky Annalisy Cosentino, která je autorkou koncepce výstavy a doprovodných textů, jež umožnily, aby vznikl i tento text.  

 

17. března 2019