komentář

Vysoká hra krásných sebevrahů: Josef Šíma v Brně

komentář
Vysoká hra krásných sebevrahů: Josef Šíma v Brně

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Před Místodržitelským palácem v Brně je umělé kluziště, na jehož „ploše ledové víří / troufalí mužové čtyři“, jak zpíval nesmrtelný Jiří Bulis. Ve skutečnosti nejsou čtyři, ale je jich víc. A ne muži, nýbrž především pohlavně smíšená mládež. Za kluzištěm je Moravská galerie, jejíž stálá expozice starého umění se dlouhodobě přeskupuje, ale v přízemí je zatím otevřena výstava, kvůli níž stojí do Brna jet, protože ti, kdo jsou z Brna, na ní určitě už byli. 

Je to výstava, která dostala název Cesta k Vysoké hře a představuje první polovinu tvorby Josefa Šímy (1891–1971), malíře, o němž je nejeden znalec přesvědčen, že byl největším českým moderním malířem: František Kupka promine. Českým malířem, který ovšem skoro celý život, od dvaceti let, prožil ve Francii, jako o dvacet let starší monsieur Kupka.    

Výstava, která už brzo skončí, se soustředí na Šímovo mládí a mladou zralost do poloviny třicátých let, kdy je jeho život i tvorba v půli. Tou podstatnou dělící zkušeností bylo intenzivní přátelství a blízkost se skupinou francouzských básníků skupiny Vysoká hra, Le grand jeu, těch krásných sebevrahů, kteří se byli ochotni ve věci umění snad i zabít, což se některým z nich i postupně podařilo: dva nejnadanější z nich, René Daumal a Roger Gilbert-Lecomte, zemřeli v pětatřiceti, první na tuberu, druhý na sepsi z injekční jehly. Všichni, kdo o nich píší, s oblibou uvádějí jejich zálibu v drogách, narkotikách, opiu, alkoholu a nikotinu, ale též v různých druzích deprivace spánkové, v přiškrcování, týrání se hladem a tak dále. Nečinili tak však ze zhýralosti nebo masochismu, nýbrž v (sporné) představě, že kdo chce skutečně nahlédnout hluboko, musí hrát „vysokou hru“, musí jít až na samu mez krajnosti, byť by se měl z ní zřítit. Jejich východiskem byl surrealismus, který také miloval spánek, sny a vyšinuté stavy vědomí, ale oni chtěli jít ještě dál. Otcové zakladatelé, především Breton, jim již připadali jako konzervativní patriarchové.

Josefa Šímu s nimi seznámil jiný „vysoký hráč“, Richard Weiner, kterého ti, kdo Šímu nazývají největším českým moderním malířem, nazývají největším českým moderním básníkem. Z toho lze usuzovat na koncentraci geniality, jež by jednoho mohla až vyděsit. Ale to je naštěstí omyl. Dílo Josefa Šímy je nesmírně křehké, vlídné a něžné – a přitom naprosto nebanální a záhadné. Na výstavě je zobrazen jeho vývoj od úplných začátků, které ovlivnil jeho učitel na pražské Akademii Jan Preisler, jehož jemná stopa je patrná možná v celém díle a kterou najdeme ve výrazu mytologicky zasněných tváří anebo v obrazech snových krajin, v nichž si lze představit, že se někde nachází Preislerovo „černé jezero“. Zajímavé jsou rané portréty, mezi nimi Adrieny Voskovcové, sestry Jiřího, jenž byl Šímův kamarád a za nímž Šíma jezdil do Sázavy, kde se sestře dvořil. Nic z toho však nebylo, neboť v roce 1921 odjíždí do Paříže a už v roce 1923 si bere Francouzku Nadine Germainovou, která pak je portrétována v různých pařížských sceneriích. 

Šíma se mezi tisíci a tisíci umělců, kteří se chtěli uchytit v Paříži, neztratí, má úspěch jako ilustrátor a portrétista, pronajme si ateliér v rue de Rohan v centru Latinské čtvrti, kde se pak pravidelně schází s básníky z Vysoké hry, kteří ho vnímají jako svého malířského druha. Šíma naštěstí nejde v sebedestrukci tak daleko jako oni. Jeho tvorba však nedosahuje o nic hlubšího vhledu kamsi za mez lidské zkušenosti, do krajiny snů a archetypů. Na brněnské výstavě jsou díla jednak z Moravské galerie, jednak z pražské NG, některé neznámé obrazy z francouzských muzeí, pro které je Šíma jejich malíř  - Joseph Chima… 

A co má společného s Brnem? Přestěhoval se tam v roce 1904 s rodiči jako dvanáctiletý, neboť jeho otec dostal profesorské místo na státní průmyslové škole. V roce 1909 šel odtud mladý umělec studovat do Prahy. 

Výstava končí 24. února, takže ještě je čas, ale už ho moc nezbývá.