komentář

Vysoká hra krásných sebevrahů: Josef Šíma v Brně

komentář
Vysoká hra krásných sebevrahů: Josef Šíma v Brně

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Před Místodržitelským palácem v Brně je umělé kluziště, na jehož „ploše ledové víří / troufalí mužové čtyři“, jak zpíval nesmrtelný Jiří Bulis. Ve skutečnosti nejsou čtyři, ale je jich víc. A ne muži, nýbrž především pohlavně smíšená mládež. Za kluzištěm je Moravská galerie, jejíž stálá expozice starého umění se dlouhodobě přeskupuje, ale v přízemí je zatím otevřena výstava, kvůli níž stojí do Brna jet, protože ti, kdo jsou z Brna, na ní určitě už byli. 

Je to výstava, která dostala název Cesta k Vysoké hře a představuje první polovinu tvorby Josefa Šímy (1891–1971), malíře, o němž je nejeden znalec přesvědčen, že byl největším českým moderním malířem: František Kupka promine. Českým malířem, který ovšem skoro celý život, od dvaceti let, prožil ve Francii, jako o dvacet let starší monsieur Kupka.    

Výstava, která už brzo skončí, se soustředí na Šímovo mládí a mladou zralost do poloviny třicátých let, kdy je jeho život i tvorba v půli. Tou podstatnou dělící zkušeností bylo intenzivní přátelství a blízkost se skupinou francouzských básníků skupiny Vysoká hra, Le grand jeu, těch krásných sebevrahů, kteří se byli ochotni ve věci umění snad i zabít, což se některým z nich i postupně podařilo: dva nejnadanější z nich, René Daumal a Roger Gilbert-Lecomte, zemřeli v pětatřiceti, první na tuberu, druhý na sepsi z injekční jehly. Všichni, kdo o nich píší, s oblibou uvádějí jejich zálibu v drogách, narkotikách, opiu, alkoholu a nikotinu, ale též v různých druzích deprivace spánkové, v přiškrcování, týrání se hladem a tak dále. Nečinili tak však ze zhýralosti nebo masochismu, nýbrž v (sporné) představě, že kdo chce skutečně nahlédnout hluboko, musí hrát „vysokou hru“, musí jít až na samu mez krajnosti, byť by se měl z ní zřítit. Jejich východiskem byl surrealismus, který také miloval spánek, sny a vyšinuté stavy vědomí, ale oni chtěli jít ještě dál. Otcové zakladatelé, především Breton, jim již připadali jako konzervativní patriarchové.

Josefa Šímu s nimi seznámil jiný „vysoký hráč“, Richard Weiner, kterého ti, kdo Šímu nazývají největším českým moderním malířem, nazývají největším českým moderním básníkem. Z toho lze usuzovat na koncentraci geniality, jež by jednoho mohla až vyděsit. Ale to je naštěstí omyl. Dílo Josefa Šímy je nesmírně křehké, vlídné a něžné – a přitom naprosto nebanální a záhadné. Na výstavě je zobrazen jeho vývoj od úplných začátků, které ovlivnil jeho učitel na pražské Akademii Jan Preisler, jehož jemná stopa je patrná možná v celém díle a kterou najdeme ve výrazu mytologicky zasněných tváří anebo v obrazech snových krajin, v nichž si lze představit, že se někde nachází Preislerovo „černé jezero“. Zajímavé jsou rané portréty, mezi nimi Adrieny Voskovcové, sestry Jiřího, jenž byl Šímův kamarád a za nímž Šíma jezdil do Sázavy, kde se sestře dvořil. Nic z toho však nebylo, neboť v roce 1921 odjíždí do Paříže a už v roce 1923 si bere Francouzku Nadine Germainovou, která pak je portrétována v různých pařížských sceneriích. 

Šíma se mezi tisíci a tisíci umělců, kteří se chtěli uchytit v Paříži, neztratí, má úspěch jako ilustrátor a portrétista, pronajme si ateliér v rue de Rohan v centru Latinské čtvrti, kde se pak pravidelně schází s básníky z Vysoké hry, kteří ho vnímají jako svého malířského druha. Šíma naštěstí nejde v sebedestrukci tak daleko jako oni. Jeho tvorba však nedosahuje o nic hlubšího vhledu kamsi za mez lidské zkušenosti, do krajiny snů a archetypů. Na brněnské výstavě jsou díla jednak z Moravské galerie, jednak z pražské NG, některé neznámé obrazy z francouzských muzeí, pro které je Šíma jejich malíř  - Joseph Chima… 

A co má společného s Brnem? Přestěhoval se tam v roce 1904 s rodiči jako dvanáctiletý, neboť jeho otec dostal profesorské místo na státní průmyslové škole. V roce 1909 šel odtud mladý umělec studovat do Prahy. 

Výstava končí 24. února, takže ještě je čas, ale už ho moc nezbývá.