Když před čtvrt stoletím publikovala respektovaná literární kritička Laura Millerová stať o velkém americkém románu, nazvala ho pouhou pohádkou, kterou si její krajané vyprávějí: o tom, co Amerika vlastně znamená a co to znamená psát o Americe. Čímž s trochou nadsázky přiblížila fakt, že tzv. velký americký román vždy nějak odráží ten který aspekt americké zkušenosti, jemuž se v době jeho vzniku obecně přisuzuje důležitost.
Číslo 13 doprovází fotografa Lukáše Dvořáka po celý život. Jak jinak tedy nazvat jeho průřezovou výstavu? Ač je Dvořák uznávaný jako módní fotograf, předmětem jeho vášně se stal akt – pomáhá mu objevovat nové pohledy na smyslovou realitu kolem nás. Ve své tvorbě akcentuje přirozenost a snahu zachytit ženy v jejich nejčistší kráse.
Přes celou oblast severní a střední Evropy, od Holandska přes Sasko až do Slezska, táhne se oblast hrázděných domů, Němci tomu říkají Fachwerkbau. U nás se podle jejich výskytu dá poznat, kde kdysi Němci žili, i když samozřejmě neplatí, že co Němec, to hrázděnka. Ale téměř vždy platí, co hrázděnka, to Němci, tedy ti bývalí naši. Proto jich taky notně ubylo, od války se jich většina zbourala, což byl jednak jistý druh pomsty, ale hlavně proto, že vůbec není jednoduché se o takovou stavbu starat, ošetřovat ji, rekonstruovat. Kdo to neumí, raději to zbourá. Tam, kde přesto zůstaly, lze mluvit o zázraku.
Šachový velmistr Lubomír Kaválek letos osmdesáté narozeniny neoslavil, zemřel v roce 2021. Stačil však napsat a de facto uzavřít rozsáhlé vzpomínky na svou šachovou kariéru, pro niž snad není přehnaný přívlastek závratná: začal je sepisovat v roce 2015 a „ukončit je snad ani nechtěl“, jak poznamenává spisovatel Jan Novák (70), v tomto případě nikoli ghostwriter, nýbrž přiznaný spoluautor, jehož jméno je na obálce, na desce, na hřbetě, na titulním listě, v tiráži...
Proslulých zahradnických rodin bývalo mnoho, leč dvacáté století k nim bylo velice macešské a mnohé nepřežily nepřízeň osudu. Jakkoli mnozí po znárodnění dokázali tak nějak přežívat v nových strukturách oborových podniků a technických služeb, jiní mohli závod, budovaný svými předky v potu tváře, sledovat toliko za plotem. Jedním z příběhů, které jsou naprosto výjimečné, jsou Vejtasovi z Jaroměřic nad Rokytnou. Jihomoravské městečko je vyhlášeno především zámkem, ale naleznete tu i jedinečnou a živoucí památku zahradnického řemesla, a to kvetoucí závod rodiny Vejtasovy.
Na exkluzivní zlínské adrese se v privátním lesoparku ukrývá na první pohled vcelku nenápadná stavba. Její historie, architektura i vybavení by však vydaly na samostatné publikace. Jakmile překročíte práh domu, jako byste se ocitli v časové kapsli. Pohltí vás atmosféra naznačující, že jste na výjimečném místě. Oči vám přeskakují z jednoho sběratelského předmětu na druhý, ze kterých si tady majitel udělal soukromou galerii, začnete si všímat prostorových kvalit, úchvatného interiérového zařízení v perfektně dochovaném stavu.
Humor asi není jen židovský vynález a židé (s velkým Ž i malým ž) na něj nemají monopol. Důležité ale asi je, že ho mají jaksi nábožensky doporučený, neboť prorok Eliáš v Talmudu prý praví, že toho, kdo je schopen rozesmát druhé, čeká po smrti zvláštní odměna. Pokud je známo, Eliáš nespecifikuje, o jakou odměnu jde, takže to je podnik s nejistým výsledkem neboli s ručením omezeným. Dobré úmysly se totiž mohou obrátit v pravý opak, jako v té židovské anekdotě, kdy potká Kohn Roubíčka a…
Na Mezinárodním filmovém festivalu v Torontu mělo premiéru dlouho očekávané filmové drama Jeden život s oscarovým Anthonym Hopkinsem, který hraje proslulého zachránce stovek židovských dětí. Studio Warner Bros. Discovery natočilo film podle životopisného příběhu makléře a „britského Schindlera“ sira Nicholase Wintona, který pomohl zachránit 669 židovských dětí z nacisty okupovaného Československa. Film je celovečerním debutem režiséra Jamese Hawese, který má na kontě řadu seriálů jako je např. Slow Horse, Ledová archa, Black Mirror nebo Doctor Who. Už teď se Hopkinsovi věští oscarová nominace a kritici píší o tom, že v Torontu „nezůstalo jedno oko suché.“
Festival umění, literatury a vzdělávání (FALL) je příležitostí pro setkání se spisovateli, umělci, edukátory a dalšími zajímavými osobnostmi. Poskytuje prostor pro reflexi literatury, umění, sdílení příběhů a čtení v kontextu proměn současného světa – především proměny digitální. Jeho součástí jsou autorská čtení, výstavy, workshopy či diskuse.
Výstava Jana Vytisky představí jeho nejnovější práce, ale i některé starší, aby nám ve společné kombinaci ukázaly výjimečnost jím zvolené umělecké cesty. Vytiskova malířská technika ve spojení s obsahovým sdělením se dotýká existenciálních témat a otázek mířených na nás všechny.
Na vesnici i ve městech se jako epidemie začaly objevovat „betonové plotové desky“ (jejich „výhoda“ je, že jsou „bezúdržbové“), domy se začaly pokrývat jedovatými barvami, okna byla amputována plastovými modely. Dotační program Oprav dům po babičce je státem organizovaná, podporovaná a z našich daní placená likvidace posledních zbytků nejrozsáhlejšího kulturního dědictví – ano, těch domů po babičce. Zatím se především psalo, že jde o nespravedlivou podporu lidí, kteří mají něco dostat, protože už něco mají.
Patří k významným lužickosrbským a východoněmeckým spisovatelům 20. století. Po druhé světové válce studoval na lužickosrbském gymnáziu ve Varnsdorfu. Pracovně formoval Lužickosrbský rozhlas a utvářel moderní lužickosrbskou reportáž. Ale také byl veden jako agent Stasi, a dokonce v roce 1968 působil v redakci okupačního rádia Vltava. S Jurijem Kochem je věru o čem si povídat…
Sice nežijeme v patriarchátu, ale stále reprodukujeme některé patriarchální myšlenkové struktury. Prý se to jasně ukázalo i v diskusích kolem hnutí MeToo. Muži byli postaveni do role výlučných aktérů, zatímco ženy byly ztvárňovány jako ty pasivní. To jsou teze Svenji Flaßpöhlerové, která vyzývá ženy, aby přestaly podporovat mužskou moc tím, že ze sebe dělají oběti. Tato německá filozofka a feministka několikrát ovládla německou diskusi Pořad, v němž byla jedna pozice systematicky zesměšňována, nyní platí za odstrašující případ, jak by debata v demokratické společnosti neměla vypadat.
Styl Wese Andersona je natolik zřetelný a nezaměnitelný, že tomuto americkému tvůrci vynesl dostatečně početnou skupinu fanoušků, kteří dychtivě čekají na každou jeho novinku. Současně jeho nepřehlédnutelnost vytváří dojem, že režisér točí stále totéž, opakuje se, a nechce-li se stát parodií sebe samotného, měl by už konečně pořídit něco jiného, dosud nevídaného. Zrovna nad jeho letošním snímkem, melancholickou komedií Asteroid City, zaznívá od diváků tato výtka opakovaně. Přitom nemůže být větší mýlky!
Zdeněk byl absolutní šílenec, ale zároveň měl silný smysl pro vedení lidí. Uměl myslet koncepčně. Měl rád velká výrazná gesta, byl odvážný, dravý, nadupaný energií. Byl jako hořící plamen. Miloval poezii, Ivana Diviše, se kterým se osobně přátelil. Měl mimořádný cit pro slovo a pro básnickou metaforu. To dělalo jeho rukopis nesmírně originální a dráždivý. Spojení kultivovanosti a jakéhosi barbarství. Tahle charakteristika v pondělí zesnulého divadelního režiséra Zdeňka Potužila pochází z knižního rozhovoru herečky Evy Salzmannové s divadelní kritičkou Janou Machalickou: kniha se jmenuje Útěkářka.
Slovo fúze přesně vystihuje práce Jany Šárové – charakterizuje inspirační i formální podstatu jejích obrazů. Ty jsou na jednu stranu navázány na osobní život, na stranu druhou jde o osobitou syntézu vizuálních vlivů. Obě platformy se překrývají a jejich splynutím vzniká plnohodnotná kvalita obrazu.
Je to problém, jejž divadlo řeší dnes a denně: jak připomínat (po)zapomenutá díla? Zdá se snadno řešitelný – je třeba dílo především prezentovat a znovu uvést v život. Tedy je nutné představit jeho dobový kontext. Jenže nebude výsledkem takového přístupu pouhá ilustrace? Není snad vhodnější do starého kontextu razantně zasáhnout soudobým dodatkem? Leč nezmizí pak původní ambice díla pod ambicí vykladačskou, nebude výsledkem travestie? Tento rébus zdárně vyřešili dirigent Roman Válek a režisér Ondřej Pilař na Hudebním festivalu Znojmo v inscenaci serenaty Antonia Caldery Harmonie planet.
Účastník zájezdu měl u sebe tablety extáze, kokain, pervitin, ketamin a další látky, které teprve prozkoumá expertíza. Samotný policejní zátah proti drogám, který vyhnal návštěvníky festivalu elektronické taneční hudby Let It Roll z autobusu, však vyvolal veřejné pobouření. Byl zákrok celníků a policistů adekvátní? Ministr vnitra Vít Rakušan (STAN) žádá prošetření. Zásahem se po jeho urgenci zabývá policejní prezidium i středočeská policejní ředitelství. Celníci prověřování neplánují.
V Heřmánkovicích na Broumovsku uklidili hřbitov u kostela od přebytečných náhrobků. To vzbudilo jistou pozornost i za hranicemi regionu. Náhrobky totiž byly německé, tedy patřily nebožtíkům, jejichž potomci už v Heřmánkovicích ani v širokém okolí dávno nežijí. Ty náhrobky byly popraskané a propadaly se do země, zarůstaly vegetací. A Češi mají rádi pořádek. Takhle to tam přece nemohli nechat. Heřmánkovice se před válkou jmenovaly Hermsdorf, to hezké české jméno dostaly až po ní.
Z kyjevské sochy Matka vlasti, která je se svými 102 metry nejvyšším pomníkem zobrazujícím lidskou postavu v Evropě, byl odstraněn starý emblém z dob Sovětského svazu. Na štít, který personifikace ukrajinské vlasti drží, byl nyní dosazen trojzubec, tedy současný státní znak země. Moskva na to reagovala tím, že to celé vypovídá o "podstatě kyjevského režimu a jím vedených kyborgů. Matku nelze přejmenovat."
O prázdninách je možné dohánět filmové resty, protože některé snímky s premiérou na jaře se znovu začínají objevovat především v menších a vesnických kinech jako nabídka ke zpestření dovolených. Týká se to hlavně děl česko-slovenské produkce, na něž jsou diváci u nás zvědavi i v delším časovém horizontu. V případě snímku Invalida o to víc, že ho doprovází šuškanda mimořádně povedené komedie, která si tropí žerty ze slovenského soužití bílých s Romy, která v tomto punktu dospěje k smířlivému konci, aniž zastírá potíže, a které se podařilo vše vyjádřit moderními výrazovými prostředky.
Klášter Zlatá Koruna v jižních Čechách podle legendy založil Přemysl Otakar II., jenž ho slíbil zbudovat v případě vítězství v bitvě u Kressenbrunnu. Svému slovu dostál. V současnosti je klášter přístupný veřejnosti a spravuje jej Národní památkový ústav. Vstupenky na speciální večerní prohlídku lze zakoupit on-line.
Kdy slavíme svátek kapitalismu? Kupodivu právě v těchto týdnech, a to v podobě dvojpremiéry filmů Oppenheimer a Barbie. Filmoví novináři žijí ve více či méně pohodlné symbióze s filmovým průmyslem, takže dojem, že ten či onen film bude událost, vytvářejí rutinně. Ale tentokrát si nevymýšleli. Jestliže Barbie láme rekordy v tržbách, Oppenheimer zase přivádí do akce davy amatérských expertů na jadernou fyziku a studenou válku.
„Je legenda“ – řekla o Salmanu Rushdiem jeho afroamerická kolegyně Toni Morrisonová a nemýlila se v tom, že málokterý autor se svým životem a dílem stal symbolem svobody slova tak jako on. Zopakujme jen, že na něj byla krátce poté, co vyšla jeho próza Satanské verše, vyhlášena fatwa. A že loni v létě po útoku ve státě New York přišel o oko, a proto vydání zatím posledního románu Victory City nepodporoval osobně. A že jako umělec narozený roku 1947 v Indii, leč dlouhodobě pobývající ve Velké Británii, odkud před třiadvaceti lety přesídlil do USA, představuje jakýsi civilizační most mezi Východem a Západem.
Bylo ráno a začínal nejteplejší den dosavadního století, tedy i tisíciletí, které je pořád dost krátké. Probudil jsem se v dívčím internátním pokoji jakési střední školy v Prachaticích, ovšem dívky odjely na prázdniny a uvolnily místo na svých lůžkách, kde přenocoval muž vyššího středního věku. Až se vrátí, o ničem nebudou vědět.
S každým dalším snímkem Toma Cruise – takže i s každým pokračováním akční filmové série Mission Impossible (dále MI), již slavný herec od prvního dílu produkuje a v níž zároveň ztvárňuje hlavní postavu tajného agenta Ethana Hunta – narůstá napětí mezi hrdiny a hrdinkami, s nimiž se ve vyprávěních potkává, a mezi diváctvem, které zvědavě čeká, kdy a zda ještě někdy se Cruise na plátně s některou ze svých kolegyň vášnivě políbí.
Na chvíli se pozastavit, usadit se společně k jednomu velkému stolu a v poklidu se bavit o udržitelné architektuře, oblíbeném jídle nebo vlastních snech. To je záměr vycházející hvězdy architektonického nebe, které byl letos svěřen prestižní úkol navrhnout v londýnských královských zahradách letní pavilon tamní galerie Serpentine.
Milan Kundera odešel do světa svých postav, které vytvářel lusknutím prstů a vodil na špagátech své racionální imaginace. Sám byl jednou z nich. Na začátku románu Nesmrtelnost poslouchá vypravěč rozhlas a usíná. Do spánku se mu prolínají zprávy s hudbou a reklamou, která mu postupně splývá v jedno. Opět usíná, ale mezitím vyslechne zprávu o obzvlášť tragické nehodě, kterou způsobila sebevražedkyně, která si sedla na noční silnici. Odnesla to tři auta, ona odešla bez zranění. Místo ní zemřela Agnes, možná nejosobnější Kunderova ženská postava, která se zrodila na začátku knihy z jednoho gesta staré ženy u bazénu.
Prezident Petr Pavel není proti v případě legalizace konopí a udělení milosti lidem, kteří v této souvislosti bfacebookovéudou aktuálně ve vězení. Zároveň je připraven prosazovat elektronickou formu voleb. Podle něj je to způsob hlasování odpovídající 21. století. V pátek to řekl v Ostravě, kde se účastnil festivalu Colours of Ostrava, v rámci diskusního fóra Meltingpot tam také vystoupil ve speciálním dílu podcastu Kecy & Politika Bohumila Pečinky a Petrose Michopulose.
Kvartet Anny M. Kolingerové (Stanislav Mácha – piano, Max Makagonov – kontrabas, Marek Buble – saxofon) představí jazzové úpravy moravských lidových a izraelských písní. Zazní také několik známých a méně známých jazzových standardů, zpěvačka též poprvé představí i svou autorskou tvorbu.
