Balady jako Polednice, Vodník nebo Poklad z Erbenovy Kytice se stanou součástí jednoho příběhu. Příběhu o ženách – silných, slabých, hledajících a toužících touhou spalující a mnohdy temnou, která je odvádí od poslušnosti a řádu. Adaptaci české klasiky pro zlínské divadlo nastudoval Dodo Gombár.
V Japonsku se minulý týden konalo mezinárodní setkání organizátorů a účastníků Všeobecné světové výstavy 2025 v tamní Ósace, do jejíhož zahájení zbývá něco přes 500 dní. Dvoudenní podnik byl příležitostí pro klíčové zúčastněné strany pro dosažení pokroku před nejintenzivnějším obdobím příprav.
Britská veřejnoprávní vysílací společnost BBC našla starý rozhovor s Banksym, který nikdy nebyl odvysílán celý a který patrně odhaluje křestní jméno záhadného streetartového umělce. Ten sám v dotyčném rozhovoru z roku 2003 tvrdí, že se jmenuje Robbie. V rozhovoru, který byl dnes použit pro zvláštní díl podcastu The Banksy Story, se novinář BBC tvůrce graffiti zeptal, zda jeho jméno je Robin Banks, na což umělec odpověděl: „Je to Robbie“.
Už podvaadvacáté se u našich východních sousedů udělovala ocenění za nejlepší stavby posledních let. Výběr oceněných realizací slouží jako dobrá sonda do stavu tamního architektonického prostředí. Před hodnocením výsledků jakékoli soutěžní přehlídky týkající se architektury je potřeba si uvědomit jednu (neradostnou) věc. A sice tu, že hodnocené realizace reprezentují jen velmi, velmi malý vzorek celkové stavební produkce dané země.
The Rolling Stones vydali novou desku Hackney Diamonds, nedovědět se to by vyžadovalo značné úsilí. Je na ní i píseň Sweet Sound of Heaven, další z řady stoneovských variací gospelu. Pěkná. Na klávesy v ní hraje Stevie Wonder, k Micku Jaggerovi se v duetu přidá Lady Gaga. Text je plný neironických biblických aluzí, líčí obraz přicházejícího nebe nebo nějaké jeho možnosti, předzvěst nesenou vůní a zvukem hudby. Přinese utišení žízně, harmonii, v níž mimo jiné budou „staří věřit, že jsou mladí“.
Netradiční výstava Galerie hlavního města Prahy poodhaluje různé restaurátorské techniky. Zájemci se seznámí s postupy obnovování veřejných plastik od konzervace přes specializované restaurování až po nutnost rekonstrukce díla nebo jeho nahrazení kopií.
Ve zbylých českých, moravských a také snad v několika slezských kinech se od minulého týdne promítá skvělý, zábavný a hrůzostrašný film Přišla v noci. Je to český film, odehrává se v Praze v okolí Letné, ale důležitý je v něm moravský výsadek, byť ten není ve scénáři geograficky specifikován. Film lze snad vyložit, že je to o střetu dvou světů, dvou koncepcí a konfliktu chaosu a řádu, přičemž ani jeden bez druhého nemá cenu.
Poslankyně Alena Schillerová se setkala s mladým umělcem Jakubem Polachem. Ten ji v rámci diskuze o budoucnosti státní podpory kulturní činnosti zapůjčil obraz. Jeho předlohou byla fotografie, na které Schillerová leží v Poslanecké sněmovně ve spacáku a připravuje se na dlouhé mimořádné jednání k vládnímu návrhu na snížení červnové valorizace důchodů. Místo spacáku má však na obrazu ocas mořské panny.
Jde dost možná o vůbec nejslavnější stavbu druhé poloviny minulého století. Nestává se totiž běžně, aby se moderní architektura stala po pár dekádách globálním symbolem celého kontinentu. K realizaci této ikony, od jejíhož otevření právě uběhlo padesát let, však vedla mimořádně bolestivá cesta, během které dokonce její architekt z projektu odešel a operu na vlastní oči nikdy nespatřil.
Vzrušené, pochvalné a především rozzlobené ohlasy na nejnovější snímek slavné polské režisérky Agnieszky Hollandové zazněly dávno před jeho tuzemským uvedením: nejen v televizních rozhovorech na něj otevřeně a nevybíravě nadával polský prezident Andrzej Duda i představitelé vládní strany Právo a spravedlnost, vlastně čílila se ne nepodstatná část polské pravice, zatímco levice dílu většinou tleskala.
Bohuslav Balbín (1621–1688) je postava, na níž je v obecném povědomí nejznámější ulice na Vinohradech a pak snad ještě, že to byl jezuita a měl nějaké problémy pro své vlastenectví, přičemž nad tím visí ta záhada, jak mohl být zároveň jezuita i vlastenec. Trochu znalejší té věci vědí, že ty problémy měly intimní ráz, a pokud jde o spojení jezuitství a patriotismus, to bylo v barokních Čechách spíš pravidlem než nějakou výjimkou, natož zapovězenou. Věci jsou zkrátka vždycky trochu složitější.
Akvarel je technika s dlouhou tradicí, největšího rozvoje ale dosáhl v 19. století. Výstava v Národní galerii reflektuje nejen uměleckou výměnu mezi dvěma metropolemi v době, kdy byly součástí jednoho státu, ale i vysokou kvalitu českých akvarelistů a podněty, které přinášeli do středoevropské vizuální kultury.
V italské Bologni se obávají zřícení jedné ze dvou středověkých věží v centru města. Senzory, které kontrolují stav šikmé věže Garisenda, totiž začaly zaznamenávat nezvyklé údaje, informoval italský tisk. Radnice a památkáři se snaží zjistit, zda se situace věže opravdu zhoršila, nebo se jedná o chybu v měření.
Pokud jde o aktuální architektonické soutěže v hlavním městě, žádná v posledních měsících nepřitahovala takovou pozornost jako ta na dostavbu centrálního náměstí pražských Dejvic. Autoři vítězného návrhu chtějí přinést inkluzivní městské prostředí a navázat na charakter čtvrti. Je to přesně sto let, co architekt a urbanista Antonín Engel (1879–1958) vypracoval svou proslulou urbanistickou koncepci nových Dejvic.
V den polských voleb a v čase ustavování nové slovenské vlády je asi dobře probrat slovensko-český seriál Víťaz, který minulý týden skončil a který v šesti půlhodinových epizodách pojednává o osudech smyšleného nejdéle sloužícího premiéra Slovenska Viktora Hudáka, jenž byl po deseti letech v úřadu sesazen a zhrzený se vydává domů na nevytoužený odpočinek. Tam se setkává se svou ženou a třemi dcerami a uvědomuje si, že rodina jeho přítomnosti dávno odvykla a žije si po svém. A že svět za zdmi parlamentních paláců se také posunul a vypadá jinak než dřív.
Kdo by dnes četl Karla Václava Raise? Toho kdysi tak oblíbeného autora širokých čtenářských vrstev, že se nad tím opakovaně musel pozastavovat i velký F. X. Šalda. Rais byl pro něj opakem toho, jak má moderní literatura vypadat, ale když jeho bestsellery (Zapadlí vlastenci, Pantáta Bezoušek aj.) recenzoval, chtě nechtě se zabýval tím, že přece na tom Raisovi musí něco být, když je tak čten. A tedy i on uznával, že nějaké kvality to má, když ne umělecké, tak určitě aspoň výchovné, poznávací a jaksi terapeutické.
Když před čtvrt stoletím publikovala respektovaná literární kritička Laura Millerová stať o velkém americkém románu, nazvala ho pouhou pohádkou, kterou si její krajané vyprávějí: o tom, co Amerika vlastně znamená a co to znamená psát o Americe. Čímž s trochou nadsázky přiblížila fakt, že tzv. velký americký román vždy nějak odráží ten který aspekt americké zkušenosti, jemuž se v době jeho vzniku obecně přisuzuje důležitost.
Číslo 13 doprovází fotografa Lukáše Dvořáka po celý život. Jak jinak tedy nazvat jeho průřezovou výstavu? Ač je Dvořák uznávaný jako módní fotograf, předmětem jeho vášně se stal akt – pomáhá mu objevovat nové pohledy na smyslovou realitu kolem nás. Ve své tvorbě akcentuje přirozenost a snahu zachytit ženy v jejich nejčistší kráse.
Přes celou oblast severní a střední Evropy, od Holandska přes Sasko až do Slezska, táhne se oblast hrázděných domů, Němci tomu říkají Fachwerkbau. U nás se podle jejich výskytu dá poznat, kde kdysi Němci žili, i když samozřejmě neplatí, že co Němec, to hrázděnka. Ale téměř vždy platí, co hrázděnka, to Němci, tedy ti bývalí naši. Proto jich taky notně ubylo, od války se jich většina zbourala, což byl jednak jistý druh pomsty, ale hlavně proto, že vůbec není jednoduché se o takovou stavbu starat, ošetřovat ji, rekonstruovat. Kdo to neumí, raději to zbourá. Tam, kde přesto zůstaly, lze mluvit o zázraku.
Šachový velmistr Lubomír Kaválek letos osmdesáté narozeniny neoslavil, zemřel v roce 2021. Stačil však napsat a de facto uzavřít rozsáhlé vzpomínky na svou šachovou kariéru, pro niž snad není přehnaný přívlastek závratná: začal je sepisovat v roce 2015 a „ukončit je snad ani nechtěl“, jak poznamenává spisovatel Jan Novák (70), v tomto případě nikoli ghostwriter, nýbrž přiznaný spoluautor, jehož jméno je na obálce, na desce, na hřbetě, na titulním listě, v tiráži...
Proslulých zahradnických rodin bývalo mnoho, leč dvacáté století k nim bylo velice macešské a mnohé nepřežily nepřízeň osudu. Jakkoli mnozí po znárodnění dokázali tak nějak přežívat v nových strukturách oborových podniků a technických služeb, jiní mohli závod, budovaný svými předky v potu tváře, sledovat toliko za plotem. Jedním z příběhů, které jsou naprosto výjimečné, jsou Vejtasovi z Jaroměřic nad Rokytnou. Jihomoravské městečko je vyhlášeno především zámkem, ale naleznete tu i jedinečnou a živoucí památku zahradnického řemesla, a to kvetoucí závod rodiny Vejtasovy.
Na exkluzivní zlínské adrese se v privátním lesoparku ukrývá na první pohled vcelku nenápadná stavba. Její historie, architektura i vybavení by však vydaly na samostatné publikace. Jakmile překročíte práh domu, jako byste se ocitli v časové kapsli. Pohltí vás atmosféra naznačující, že jste na výjimečném místě. Oči vám přeskakují z jednoho sběratelského předmětu na druhý, ze kterých si tady majitel udělal soukromou galerii, začnete si všímat prostorových kvalit, úchvatného interiérového zařízení v perfektně dochovaném stavu.
Humor asi není jen židovský vynález a židé (s velkým Ž i malým ž) na něj nemají monopol. Důležité ale asi je, že ho mají jaksi nábožensky doporučený, neboť prorok Eliáš v Talmudu prý praví, že toho, kdo je schopen rozesmát druhé, čeká po smrti zvláštní odměna. Pokud je známo, Eliáš nespecifikuje, o jakou odměnu jde, takže to je podnik s nejistým výsledkem neboli s ručením omezeným. Dobré úmysly se totiž mohou obrátit v pravý opak, jako v té židovské anekdotě, kdy potká Kohn Roubíčka a…
Na Mezinárodním filmovém festivalu v Torontu mělo premiéru dlouho očekávané filmové drama Jeden život s oscarovým Anthonym Hopkinsem, který hraje proslulého zachránce stovek židovských dětí. Studio Warner Bros. Discovery natočilo film podle životopisného příběhu makléře a „britského Schindlera“ sira Nicholase Wintona, který pomohl zachránit 669 židovských dětí z nacisty okupovaného Československa. Film je celovečerním debutem režiséra Jamese Hawese, který má na kontě řadu seriálů jako je např. Slow Horse, Ledová archa, Black Mirror nebo Doctor Who. Už teď se Hopkinsovi věští oscarová nominace a kritici píší o tom, že v Torontu „nezůstalo jedno oko suché.“
Festival umění, literatury a vzdělávání (FALL) je příležitostí pro setkání se spisovateli, umělci, edukátory a dalšími zajímavými osobnostmi. Poskytuje prostor pro reflexi literatury, umění, sdílení příběhů a čtení v kontextu proměn současného světa – především proměny digitální. Jeho součástí jsou autorská čtení, výstavy, workshopy či diskuse.
Výstava Jana Vytisky představí jeho nejnovější práce, ale i některé starší, aby nám ve společné kombinaci ukázaly výjimečnost jím zvolené umělecké cesty. Vytiskova malířská technika ve spojení s obsahovým sdělením se dotýká existenciálních témat a otázek mířených na nás všechny.
Na vesnici i ve městech se jako epidemie začaly objevovat „betonové plotové desky“ (jejich „výhoda“ je, že jsou „bezúdržbové“), domy se začaly pokrývat jedovatými barvami, okna byla amputována plastovými modely. Dotační program Oprav dům po babičce je státem organizovaná, podporovaná a z našich daní placená likvidace posledních zbytků nejrozsáhlejšího kulturního dědictví – ano, těch domů po babičce. Zatím se především psalo, že jde o nespravedlivou podporu lidí, kteří mají něco dostat, protože už něco mají.
Patří k významným lužickosrbským a východoněmeckým spisovatelům 20. století. Po druhé světové válce studoval na lužickosrbském gymnáziu ve Varnsdorfu. Pracovně formoval Lužickosrbský rozhlas a utvářel moderní lužickosrbskou reportáž. Ale také byl veden jako agent Stasi, a dokonce v roce 1968 působil v redakci okupačního rádia Vltava. S Jurijem Kochem je věru o čem si povídat…
Sice nežijeme v patriarchátu, ale stále reprodukujeme některé patriarchální myšlenkové struktury. Prý se to jasně ukázalo i v diskusích kolem hnutí MeToo. Muži byli postaveni do role výlučných aktérů, zatímco ženy byly ztvárňovány jako ty pasivní. To jsou teze Svenji Flaßpöhlerové, která vyzývá ženy, aby přestaly podporovat mužskou moc tím, že ze sebe dělají oběti. Tato německá filozofka a feministka několikrát ovládla německou diskusi Pořad, v němž byla jedna pozice systematicky zesměšňována, nyní platí za odstrašující případ, jak by debata v demokratické společnosti neměla vypadat.
Styl Wese Andersona je natolik zřetelný a nezaměnitelný, že tomuto americkému tvůrci vynesl dostatečně početnou skupinu fanoušků, kteří dychtivě čekají na každou jeho novinku. Současně jeho nepřehlédnutelnost vytváří dojem, že režisér točí stále totéž, opakuje se, a nechce-li se stát parodií sebe samotného, měl by už konečně pořídit něco jiného, dosud nevídaného. Zrovna nad jeho letošním snímkem, melancholickou komedií Asteroid City, zaznívá od diváků tato výtka opakovaně. Přitom nemůže být větší mýlky!
