The Rolling Stones vydali novou desku Hackney Diamonds, nedovědět se to by vyžadovalo značné úsilí. Je na ní i píseň Sweet Sound of Heaven, další z řady stoneovských variací gospelu. Pěkná. Na klávesy v ní hraje Stevie Wonder, k Micku Jaggerovi se v duetu přidá Lady Gaga. Text je plný neironických biblických aluzí, líčí obraz přicházejícího nebe nebo nějaké jeho možnosti, předzvěst nesenou vůní a zvukem hudby. Přinese utišení žízně, harmonii, v níž mimo jiné budou „staří věřit, že jsou mladí“. Zvláštní volba slov. Jako kdyby příznakem vykoupení bylo popření. Staří v té písni neomládnou ani nedosáhnou smířenosti, schopnosti přijmout plynutí času a toho, jak proměňuje člověka. Budou místo toho věřit v mládí tak pevně, až budou zbaveni tíživého vědomí, kolik že jim to je vlastně let. Doberou se jistoty popření neznejisťovaného pochybnostmi. V něčem podivná, snad až smutná představa nebe a také stáří.

Záznam koncertního provedení té písně ale jako by dokládal moc takového věření. Kapela s novým bubeníkem Stevem Jordanem zní jistě, sevřeně i uvolněně, jakkoli mohou kytaristé Keith Richards a Ronnie Wood na pohled působit značně vetchým dojmem, na jejich hře není vůbec nic stařecky roztřeseného. Snad jenom hostující Lady Gaga v té sestavě trochu hapruje, odzpívá píseň monotónně a na sílu, vystavujíc se tak ne úplně lichotivému srovnání s Lisou Fischerovou, která byla doprovodnou zpěvačkou Stones na konci minulého století. Co si z té nahrávky člověk bude asi pamatovat nejvíc, je hlas Micka Jaggera. Zní totiž... plus minus stejně, jako zněl před desetiletími. Jako kdyby ta víra, o které zpívá, mohla skutečně hory přenášet. Hle, starý muž, který věří, že je mladý, a jeho hlas se skutečně stává mladým, nebo si spíš mladost udržuje i daleko za hranicí, kde by se měla ztratit. V Jaggerově generaci je nemálo umělců a vokalistů, jejichž hlasy zestárly do krásy nebo zajímavosti a taky třeba křehkosti, nesly volání z míst, kde se potkává časnost a věčnost. Zpěv Micka Jaggera nemá tuhle přidanou hodnotu blízkosti nevyhnutelného konce, vytrácení se do věčnosti. Ten, kdo jím vládne, si zjevně vybral jinou možnost. Než stárnout „krásně“, to raději nestárnout vůbec. Jak prosté. Vyžaduje to „jen“ trochu toho úsilí, důsledné naplňování foglarovské poučky Nekuř a cvič! a ještě dotek... čehosi.

Usilovná snaha

Deska Hackney Diamonds je především důkaz toho nepravděpodobně přetrvávajícího života. Vyjádřením vůle ukázat, že kapela je tady, že ještě hraje a že ji to snad i baví. Je poznamenaná snahou, aby The Rolling Stones zněli jako The Rolling Stones a zároveň ne jako z archivu. A jistě, je to s ní jako s tou pověstnou poloplnou či poloprázdnou sklenicí. Hackney Diamonds produkoval třiatřicetiletý Andrew Watt, který v minulosti spoluvytvářel zvuk desek například Justina Biebera a Miley Cyrusové (a taky Ozzyho Osbourna nebo Iggyho Popa), je to člověk, který umí sound soudobého popu. Deska Hackney Diamonds taky velice současně zní. Ne ve smyslu nějaké modernizace výrazu kapely, ale jeho prezentace. Bicí znějí náležitě nakopnutě a kytary ostře, zvuk kapely je zároveň velmi soudobým způsobem vyleštěný, do uší vklouzne hladce.

Ta zdůrazňovaná mohutnost, do níž Watt vrství zvuk, krystalická čistota a někdy okázalá exprese ve výrazu ale mohou přehlušit nějakou reálnou emoci, třeba hněv, který sugeruje úvodní singl Angry, a vůbec „špinavost“, jež byla pro zvuk The Rolling Stones na jejich nejlepších albech definiční. Na Hackney Diamonds jsou pasáže (třeba refrény některých skladeb), kdy se písně kapely nebezpečně blíží jaksi vysokonákladovému modernímu popu, solidně provedenému, ale také přeprodukovanému a v něčem až generickému. Patří k němu i neblahý autotune, program, s jehož pomocí je možné na nahrávce srovnat intonaci a který zároveň dodá hlasu trochu umělý zvuk. Kvalita, která může vyniknout na koncertním záznamu, může být zahlušena urputnou snahou. Krátká verze The Rolling Stone Blues, písně bluesmana Muddyho Waterse, podle níž se kapela pojmenovala, zní jako ozvěna časů, kdy ta kapela sama sebou byla jaksi samozřejmě a nepotřebovala fakt své existence tolik stavět na odiv. Ale i tak.

Nemálo nadšených recenzentů tvrdí, že Hackney Diamonds patří k nejlepším albům pozdního období kapely, které trvá už plus minus čtyřicet let, a je to dost možná pravda. The Rolling Stones jsou už dlouho především koncertní kapela. Ten život, jehož má být Hackney Diamonds důkazem, se už dlouho odehrává na koncertních pódiích, zdaleka ne tolik v nahrávacích studiích. To, že nejsou mrtví, nejlépe ukážou naživo. Třeba už ne tak přesvědčivě jako kdysi. Ale to jejich „kdysi“ je obrovské. Kdo slyší jejich koncertní nahrávky z první půle sedmdesátých let, třeba před dvěma roky remasterované koncertní album Brussels Affair (vyšlo jako součást de luxe vydání desky Goat’s Head Soup), slyší kapelu, která jen sotva mohla být ještě lepší. Esenci rokenrolu, jíž se té kapele podařilo dosáhnout v době, kdy se pro současníky mohla stávat už anachronickou. Pop music se tehdy zdála směřovat jinam, rokenrol tak, jak ho Stones hráli, vypadal překonaný. Ve zpětném pohledu jsou ale písně The Rolling Stones z jejich opusu magnum – dvojalba Exile on Main St. a dalších desek – tím snad vůbec nejživějším dědictvím těch časů. Svědectví o kapele udržované při životě nějakým nepřekonatelným rozporem.

Podzim „cool“ kapely

Beatle Paul McCartney (na Hackney Diamonds si v jedné písni zahraje) před dvěma roky přiživil dávnou rivalitu, když The Rolling Stones označil za „blues cover band“. Jistě na tom něco je. Stones nikdy nebyli hudebními inovátory, těžko říct, jestli hudbu nějak „posunuli“. Jejich písně jsou skutečně založené na hudbě amerického Jihu, jak se hrála na tancovačkách a v různých venkovských nálevnách. Dnešní pokrokář by mohl říct, že celí The Rolling Stones se vší svou slávou jsou jedna velká „kulturní apropriace“. Bílý muž převzal hudbu černých lidí a pořádně si namastil kapsu. Stones ale pro tuhle hudbu dokázali najít svoji řeč a svůj výraz, proměnit ji v cosi neuvěřitelně cool – pro svoje někdejší mladé současníky, jejich děti, vnuky... Tím osvojením ji, troufám si říct, netrivializovali. Uchovali rozpornost, jež ji od počátku definuje, nabíjí. Rozpor mezi touhou a pocitem marnosti, puzením užívat, utrhnout se ze řetězu a tísní z toho, kam to může vést, mezi tím, co chci a co bych měl, mezi I Can’t Get No Satisfaction a You Can’t Always Have What You Want. Rozpor mezi tím, kým jsem a kým bych chtěl být, jak bych chtěl vypadat.

Dva kluci z Dartmouthu, anglického maloměsta v idylickém hrabství Kent, žádní drsní pouliční hoši (to byli spíš jejich pozdější konkurenti z The Beatles), se zhlédnou v hudbě chudých černochů zpoza oceánu a založí kapelu. Je velká a roste dál, až se z těch kluků stanou milionářští dekadenti, styloví a nebezpeční, ztělesněný narkotický chic. Svůj nejpřesvědčivější pokus vyjádřit bluesový feeling natočí, jak jinak, v zámku na jihu Francie. Na koncertech ta jejich kapela zní jako rozjetá mašina, která se ale může co chvíli rozpadnout nebo to napálit do zdi. Jejich hudba je plná syrové a živočišné vitality, kapela má ale i smrťáckou auru, na to, že těm hvězdám je kolem třicítky, je skutečně hodně jejich kamarádů a známých po smrti. Možná někdy nevědí, kdo jsou a čí jsou, a už vůbec nemají tušení, kam to všechno směřuje, když ale vyjdou na pódium, dokážou přesvědčit statisíce, aby tam byly s nimi, aby se jimi staly.

Vlak The Rolling Stones se na kolejích udržel až dodneška, není to zdaleka tak ohromující mašina jako v jejich zlaté éře, jak by taky mohla. Ale pořád je dost lidí, kteří jsou rádi, když jim ta kapela předloží důkaz své existence a oni mohou být ujištěni, že aspoň tohle se zatím nezměnilo. Pustí si nové písně a uslyší v nich nějakou kontinuitu s tím světem dávno. Kdyby po nich ale někdo nepolíbený nejmenší znalostí žádal, aby mu vysvětlili, co to jsou The Rolling Stones, pustili by mu nějaké jiné album, to se rozumí samo sebou. Mohou skutečně brát vážně slova své písně o starých, kteří věří ve svoje mládí, mohou tu víru praktikovat a může to třeba mít i podivuhodné výsledky. Ani The Rolling Stones ale nenadělají nic se stárnutím světa, který se od poživačné dekadence, kterou kdysi ztělesňovali, přesunul k artritickému úpadku, nekonečnému recyklování už vytvořeného a předvedeného dřív a asi i líp. Kodrcajícího zábavního průmyslu, který dál produkuje hvězdy, je jich ale méně a ještě méně z nich prokáže trvalejší životaschopnost. The Rolling Stones by v jejich věku už neměli mít starost o komerční stránku věci, mají přece už vyděláno. Pokud se ovšem nechystají být tady věčně. V tom případě by museli točit další a další alba. Každá legrace něco stojí. Měli by o tom vědět svoje.