„I v této sérii jsme svědky rituálů, které se odehrávají v pro autora typických kulisách roubenek či horských masivů. Tyto odkazy k folkloru, stejně jako vytékající oko a reference k hororovému naturalismu, jsou pro autora typické. Na obrazech se objevují téměř výhradně dívky, nebojácné (spíše melancholické) hrdinky, které otevřeně stojí proti samotnému zlu,“ píše kurátor Otto M. Urban o nové výstavě Jana Vytisky Zjevení.
„Prosím vás, nevíte, kde tady bydlel malíř Václav Žák?“ zavolal jsem směrem ke střeše, na níž prováděli nějací muži cosi pracovního. Hned jsem věděl, že to je nesmysl, že si něco takového nemohou pamatovat, navíc na střechách většinou dnes pracují Ukrajinci. A i kdyby to byli Češi, nic nebudou o nějakém bláznivém malíři, který zemřel před čtyřiceti lety, vědět. Ale já už byl trochu netrpělivý, protože jsem chtěl ten „dům radosti“, jak se to fantazmagorické obydlí jmenuje ve filmu Perličky na dně, nalézt.
Literárními oceněními se to v posledních týdnech jenom hemží. V půlce března byla premiérově v pražské galerii DOX udělena Cena literární kritiky, která dle vyjádření organizátorů měla do literárního prostoru vnést nejen propagaci nominovaných knih, ale především širší uvažování o podstatě a funkci literatury. Prvními laureátkami ceny se staly Emma Kausc v kategorii próza za svůj román Narušení děje a v kategorii poezie Iryna Zahladko za svou sbírku Jak se líčit v nemoci.
Ruský prezident Vladimir Putin nechal svému americkému protějšku Donaldu Trumpovi namalovat portrét, který mu poté poslal prostřednictvím amerického zmocněnce. S odkazem na pondělní oznámení Kremlu o tom v úterý napsala agentura AP. Zda USA obraz zkontrolovaly kvůli možným odposlechům, podle agentury není jasné. Bílý dům dar od Putina přímo nekomentoval, emisar Steve Witkoff pouze uvedl, že Trumpa obraz dojal. Rozhodně víc než ten, který donedávna visel v budově coloradského Kapitolu.
Sotva ve Valdštejnské jízdárně skončila skvělá výstava Pařížská škola – École de Paris, nabízí se v Jízdárně Pražského hradu, tedy o pár stanic dvaadvacítky výše, její, dalo by se říci, dovětek. Malíř František Mertl se rovněž jako „Pařížané“ Jiří Kars, František Zdeněk Eberle a Otakar Kubín rozhodl pro Francii, vplynul do francouzského uměleckého světa a stal se českým Francouzem, tchèque Français.
Novým rektorem Akademie výtvarných umění v Praze (AVU) se má stát kurátor a pedagog Tomáš Pospiszyl. V prvním kole ho dnes zvolil akademický senát školy. Pospiszyl v tajné volbě porazil sochaře a pedagoga Dušana Zahoranského a kurátora a galeristu Marka Pokorného. Funkce by se měl Pospiszyl ujmout od 24. března, ještě ho musí jmenovat prezident Petr Pavel. Funkční období rektora je čtyřleté.
Psal se rok 2005 a já jako elév začínal v redakci hudebního časopisu Rock&Pop. Tehdy ještě redakci vedl Vojtěch Lindaur, a protože měl občas problémy s disciplínou, byl mu přidělen asistent. Moc to nevyšlo, tím „dozorem“ byl totiž Petr Potužník, někdejší člen radikální umělecké skupiny Vyžvejklá bambule. Poměrně záhy se ukázalo, že má přece jen trochu jiné kvality než disciplínu. Ještě než z redakce ze dne na den zmizel (nikomu nic neřekl, jeho odchod se poznal jen podle zanechaných bačkor pod stolem), představil mi Sparks, dle jeho slov „tu nejlepší kapelu na světě“.
Současná západní společnost je specifická tím, že mnohé se v ní poměřuje z pozice moci. Jsme doslova posedlí zkoumáním, kdo tuto moc uplatňuje (a na koho), a v této návaznosti uvažujeme o tom, zda by tato moc neměla podléhat jiné hierarchizaci. To se týká i literárněkritického a publicistického prostředí, ve kterém místo věcné a konstruktivní kritiky převládá potřeba se do autora díla „vciťovat“. O tom hovoří americký kritik Hal Foste ve své knize Zítra bude hůř: Umění, kritika, nouzový stav (2015, česky 2021).
Kdo se neztratí v labyrintických chodbách holešovické galerie DOX (Poupětova 1, Praha 7) a dostane se do druhého poschodí, a tam ještě správně odbočí vpravo a pak vlevo, vstoupí do neobyčejného světa Marka Škubala: ocitne se na výstavě Prometheus. Marek Škubal (roč. 1986) je mistr úctyhodného řemesla sochařského, které provozuje na úrovni, jíž dosáhli naposledy velcí umělci doby J. V. Myslbeka či Augusta Rodina: ne že by potom sochaři neexistovali a sochařství zaniklo, ale ta preciznost, pečlivost, pokora, úcta k zobrazovanému objektu
Když si zajdete ve Vídni do muzea Sigmunda Freuda, tak nejlepší pohledy, které si tam můžete koupit, jsou od Jiřího Slívy: třeba dr. Freud při psychoanalýze dr. Kafky, jenž leží ve vaně spolu s podivným broukem, na nějž chudák Franz vytřeštěně hledí. Toto spojení absurdity s humorem, vážnosti s nonsensem, starosvětské elegance s jistou naivitou, to je Slíva v čistém podání, jak ho člověk má rád a hned bezpečně pozná.
Co může být malebnějšího než taková předvánoční procházka po Hradčanech. Spojte ji s návštěvou Galerie Josefa Sudka, kurátor Jan Mlčoch (záruka kvality) zde připravil výstavu dnes bohužel skoro pozapomenuté výtvarnice Heleny van der Kraan. Narodila se roku 1940 v Praze jako Helena Mázlová, v roce 1968 emigrovala do Nizozemska a kolem roku 1970 se začala cíleně věnovat fotografii.
Ideálním místem ke čtení tohoto víkendového doporučení je vlak na cestě do Vídně. Pokud v něm právě sedíte, uschovejte si jízdenku, neboť se vám bude hodit v Albertině, kam zajisté směřujete na výstavu Marka Chagalla. Na tu jízdenku dostanete dvacetiprocentní slevu na vstupném, o což je možné požádat při placení. Toto praktické sdělení berte jako nezištnou radu, která se vám možná bude hodit i při dalších cestách na vídeňské výstavy, neboť rakouské platy s těmi našimi jen tak srovnatelné nebudou. Ale cesta za Chagallem se nepochybně vyplatí tak jako tak. Chagall, to je samozřejmě jistota jistot, miláček všech, hojivá koupel očí.
Bez ohledu na to, v jakém stavu se potácí ideové vedení Národní galerie, existuje tam jedna jistota: výstavy připravované historičkou umění Annou Pravdovou. Jejím oborem je Francie, respektive jak se v meziválečné Francii vedlo českým umělcům, kteří si ji zvolili za svou druhou vlast – a ona, tedy ona sladká Francie, tuto volbu víceméně přijala. Po vzorném splnění povinností vůči velkým jménům moderny, Františku Kupkovi, Josefu Šímovi a Toyen (výstavy v letech 2017–2022), přišla nyní řada na jména možná ne tak zvučná a známá.
Zůstává-li v našem povědomí Jiří Kolář (1914–2002), mimořádný a úctyhodný zjev české kultury dvacátého století, víc jako výtvarník než literát, má to vcelku jasnou a pochopitelnou příčinu: díky výstavám máme jeho výtvarný odkaz průběžně na očích; i v těchto týdnech, od 27. září 2024 do 26. ledna 2025, je k vidění aspoň malá kolekce koláží Voilà la femme v pražském Veletržním paláci (kde je Kolář samozřejmě zastoupen i v dlouhodobé expozici 1939–2021: Konec černobílé doby).
Na Národní třídě, kousek od zprzněného obchodního domu Máj, nachází se od čtvrtečního večera výkladní skříň se dvěma vyloženými umrlci. Jest to působivý kontrast s blikajícím světem serepetiček, zapáchajících trdelníků, mechanických zrůdiček a umělých plastových příšerek.
Lauru Marlingovou sleduji od jejích začátků. Když vydala svůj debut Alas, I Cannot Swim (2008), bylo jí 18 let. Člověk si připadá trochu zvláštně, být u tohoto typu umělkyň tak dlouho nablízku. Jejich texty totiž jsou tak extrémně osobní, že sledovat bedlivě jejich kariéru by se snad dalo nazvat jistým druhem voyeurství. Tři singly z novinky Patterns in Repeat (vychází 25. října) jsou v tom nejlepším slova smyslu naprosto obyčejné, a přitom povznášející, kombinace, ve které Marlingová už léta exceluje. Dnes je jí čtyřiatřicet, písně jako Child of Mine, Patterns a No One’s Gonna Love You Like I Can nepřipouštějí pochyby, že to bude deska o mateřské lásce.
Říjen by mohl být prohlášen za měsíc naivních malířů, neboť používá stejně pestrou paletu barev jako oni. Oba, říjen i ti malíři, si malují pro radost, bezelstně, pudově, bez zbytečných komplikací vybarvují listí, oblohu, trávu, hladinu rybníků, řek a tak dále. Ví, že zanedlouho všechno skončí, nastane šeď a temnota, a až na jaře se začnou barvy vracet. Vyvrcholí to zase v říjnu. Toť úvod k sobotnímu doporučení pro výstavu, kterou tu občas provádíme. Lze na ní spojit barevnost podzimu s barevností obrazů. Vede do galerie Arthouse Hejtmánek v Praze Bubenči (Goetheho 17), kde vystavuje (či lépe: je vystavován) naivní malíř par excellence Josef Kotrba.
Když v roce 1909 psal devatenáctiletý oktaván Karel Čapek o pražské kolektivní výstavě členů spolku Mánes, všiml si i prací svého jen o pět let staršího současníka: „Debutant Vratislav Nechleba prezentuje se jako vážný a vyspělý portrétista, jenž miluje laditi bledé tváře s očima hystericky zanícenýma a distingovanou temnotu v pozadí v dojem šťastně lavírující mezi portrétem psychickým a salonním; jeho dobrá rutina a zručná jistota štětce, což je u portrétisty rozhodující, řádná snaha vystříci se v karnaci ledabylosti
Rektorka Akademie výtvarných umění (AVU) v Praze Mária Topolčanská, jejíž odstoupení nedávno požadovala petice podepsaná téměř stovkou umělců, odstoupila z funkce, uvedl server iDNES.cz s odkazem na kancelář rektorky. Podle informací webu na AVU nyní zasedá krizový tým, ze svých funkcí totiž odstoupili i všichni čtyři prorektoři, škola je tak bez vedení. Topolčanská byla v čele školy od roku 2022. Její práci před časem kritizovala petice.
V italském městě Capri objevili po desítkách let zcela nečekaný poklad – obraz, který byl po desetiletí považován za bezcenný, se ukázal být pravděpodobně originálním dílem Pabla Picassa. Luigi Lo Rosso, obchodník s harampádím, objevil v roce 1962 v suterénu opuštěné vily dvě plátna. Jedno z nich, ač bylo považováno za nevzhledné, viselo v rodinném domě více než padesát let, aniž by si kdokoliv uvědomil jeho možnou hodnotu, informuje stanice CNN.
Nad vrcholky všemi je klid… Tak začíná slavná Goethova Poutníkova noční píseň, lyrická báseň, jež je považována za začátek evropského romantismu. O padesát let později se v české poezii ozývá Máchovým veršem Byl pozdní večer, první máj… V čase mezi Goethem (1780) a Máchou (1836) se na jeden vrcholek postavila také postava asi nejslavnějšího (nejcitovanějšího a nejironizovanějšího) německého obrazu vůbec – hypoteticky mu může konkurovat snad jen Dürerův autoportrét z mnichovské pinakotéky – Poutník nad mořem mlh.
Je to smělý plán. Ještě než bude první nebožák poslán do skladu v Bille pro výzdobu, budeme na Vánoce lákat my. Na nadcházející měsíce se v nakladatelstvích totiž těší snad ještě o něco víc než v těch supermarketech, brzy přijde říjnový Knižní čtvrtek, knihkupectví se postupně zavalí desítkami novinek, znenadání se vynoří i všemožné ankety o knihu roku, do toho ten pověstný shon, co si budeme povídat, potřebujete průvodce.
Josef Chuchma je publicista, umělecký kritik, editor – a výborný fotograf. A také můj (skoro) celoživotní kolega a přítel, což píšu i proto, že když jsem nyní viděl jeho předevčírem otevřenou výstavu Otec, matka, já a tak… vlastně jsem mohl mít pocit, že nahlížím do něčeho velmi osobního, co se v něčem snad dotýká jaksi i mě… Josef Chuchma vystavuje v pražské Leica Gallery ve Školské ulici fotografie z posledních let života svých rodičů, tedy přesněji svého otce, protože maminka (zemřela v roce 2006) se fotit nechtěla: fotografie je tam jen jedna, navíc se zakrytou tváří.
Chytl se vás s deštivými a šedivými dny splín? Nezoufejte, jsou tu lidé, kteří na tom vždycky budou hůř než vy. Třeba takový Alfred Kubin. Ten člověku při návštěvě Vídně skoro i zkazí chuť na řízek. Výstava odhaluje pohled tohoto rodáka z Litoměřic na vše, co je marné a děsuplné. Tedy na život.
Isaak Babel kdysi napsal, že rodina je temná věc. Pokud toto tvrzení převedeme do současné doby, společnost mu dává spíš za pravdu, ale trochu zjednodušeněji a možná i hloupěji. Přívlastek temná v kontextu rodiny nahrazuje něco jako nefunkční, přežitá nebo zastaralá. Být temný přitom v tom výroku neznamená jen nástroj útlaku, traumat a bolesti. Babelův bystrý komentář v sobě jistě obsahuje něco zlověstného, ale zároveň i metaforicky produktivního v tom smyslu, že rodině přisuzuje i jakousi psychoanalytickou archetypální hloubku. Ta se nemusí zrcadlit pouze ve fatalistickém odmítání, ale i v nějaké prapůvodní síle, jíž jsme postiženi/obdarováni úplně všichni. V autorské inscenaci brněnského Divadla 3KK nazvané Franz Kafka žije! – Žranice je rodina vykreslena na pozadí šikany, drbů, patriarchátu a neschopnosti sebelásky.
V italských Benátkách se propojí umělecké a vědecké přístupy s důrazem na ochranu přírody. Cílem interdisciplinární výstavy s názvem Confluence, která v galerii Marignana Arte potrvá od 6. do 30. října, je ukázat, jak mohou umělci přispět k řešení environmentálních problémů skrze svou tvorbu, aniž by projekt sklouzl k aktivismu. Výstava se zaměřuje na pozitivní aspekty adaptace přírody a její schopnost reagovat na lidskou činnost.
Jan Zrzavý (1890–1977) zaujímá v české obecné představě o tom, jak má Mistr malíř vypadat, pozici přímo vzorovou. Stařec s pěstěným plnovousem, s baretem nebo červenou bohémskou čapkou schází či vystupuje s hůlkou po Nových zámeckých schodech do domku pod Pražským hradem, kde maluje své přeludné výjevy podobné snům a pohádkám. Trochu mysterium a trochu karikatura, ale v každém případě důstojný zjev, zosobněné umělectví v přechodu v pomník sebe sama.
Chris Owens je můj nejoblíbenější člověk z těch, které jsem nikdy neviděl. Bylo pozdní léto 2009, ve sluchátkách jsem měl první desku jeho kapely Girls (duo, kde figuroval ještě jeho kamarád Chet „JR“ White) a vracel se s ní k ránu domů. Bylo to přesně jako v té písni Petra Nováka. „Vracím se z flámu a mám ránu, mluvím z cesty a v rukou mám svoji bledou tvář. A slunce, zatímco sebou mlátím, na mou cestu rozlilo tu svoji zlatou zář.“ Ta zlatá zář mě tehdy zalila při poslechu písně Hellholle Ratrace a i dneska, když si první desku Girls po těch letech znovu pouštím, není to laciná nostalgie.
Devadesátá léta jen tak nikomu nevysvětlíte, říká Dana Kyndrová, která je ovšem fotografovala, čímž je sice nevysvětlovala, ale zachytila jejich esenci: vůni a pachy, nadšení i depresi, naivitu i protřelost. Vidíme na nich, jako by se lidé probudili z divného spánku, jsou celí pomačkaní, uválení, trochu i opuchlí, ale zároveň rozdychtění, co bude dál. Někteří se těší, jiní by si zas raději lehli. Scény z těch zvláštních let vystavuje klasička české humanistické fotografie do 15. září v pražské Leica Gallery.
Grafička Barbara Šalamounová vydala objemný komiks o životě výtvarníka, spisovatele a novináře Ondřeje Sekory. Jmenuje se návodně Trampoty člověka Sekory a je to dílo celkově povedené, úctyhodné, ale nikoli bez problémů. Dostaneme se k nim, nejprve však hlavní text kulturní rubriky výjimečně pojměme jako polemiku. V recenzi tohoto titulu Pavel Mandys na serveru iLiteratura rozporuje žánrové vytyčení, jež autorka dílu určila: odmítá, že by šlo o román, prý je to spíš životopis.
