Bez ohledu na to, v jakém stavu se potácí ideové vedení Národní galerie, existuje tam jedna jistota: výstavy připravované historičkou umění Annou Pravdovou. Jejím oborem je Francie, respektive jak se v meziválečné Francii vedlo českým umělcům, kteří si ji zvolili za svou druhou vlast – a ona, tedy ona sladká Francie, tuto volbu víceméně přijala.

Po vzorném splnění povinností vůči velkým jménům moderny, Františku Kupkovi, Josefu Šímovi a Toyen (výstavy v letech 2017–2022), přišla nyní řada na jména možná ne tak zvučná a známá, což ovšem platí spíš pro současnost než pro časy, kdy žili a tvořili. Paradox je, že průkopníci a avantgardisté Kupka, Šíma, Toyen byli za svého života spíš pro úzkou vrstvu zasvěcenců a vykladačů, zatímco širší publikum oceňovalo malíře spíš „klasičtějšího“ rukopisu, držící se realistického a figurativního zobrazení, tedy malující jaksi „normální obrazy“, byť samozřejmě moderně. Takovými byli Georges/Jiří Kars, Othon/Otakar Coubine/Kubín a François/František Zdeněk Eberl, tři umělci ve své době i v tak náročné zemi jako Francie velmi úspěšní a respektovaní, teď poněkud méně známí, i když to je relativní a ta „zapomenutost“ platí asi jen pro F. Z. Eberla, ve své době malíře velmi ceněného a uznávaného.

Tato trojice vrstevníků, narozených v osmdesátých letech 19. století v Čechách a na Moravě a přišlých do Paříže těsně před první válkou, takže kolem pětadvaceti, představuje české zastoupení v École de Paris, v pařížské škole. To je široké pojmenování užité v roce 1925 výtvarným kritikem Andrém Warnodem pro kosmopolitní společenství umělců, jež se v prvních dvou desetiletích 20. století sešlo v Paříži, kde osídlili především dva kopce, přičemž slávu Montmartru, spojeného s picassovskou generací, přebíral už spíše Montparnasse. Tito umělci se stýkali, ovlivňovali, přátelili i pomlouvali, ale hlavně malovali, vystavovali, a když měli štětí, prodávali své obrazy. Nešlo o žádnou „školu“, „vyučování“, ale o pestrou směsici malířských a lidských osudů, které se podílely na slávě (a třeba i bídě) umělecké Paříže zlatého věku, i když možná už trochu pohasínajícího. Jádro tvoří asi tři desítky umělců, jsou mezi nimi i ženy, nejslavnější jména jsou ovšem Marc Chagall a Amedeo Modigliani. Jejich obrazy výstava ve Valdštejnské jízdárně začíná: Chagallovým krásným obrazem Cirkus (1927) ze sbírek NG a Modiglianiho Ženou s modrýma očima (1918) ze sbírek pařížského Musée d’Art moderne: fantazijní a imaginativní Chagall a Modiglianiho archetypální žena v „množném čísle“. Chagall prožije dlouhý život a bude považován za jednoho z největších (a také nejmilovanějších) umělců 20. století, Modigliani zemře v roce 1920 v pětatřiceti, zůstane po něm legenda. Ti „naši“ tři umělci půjdou v malířství spíš cestou modiglianovských klasických figur, zůstanou „realisty“ ve smyslu zobrazení skutečnosti, ovšemže v moderním stylu, nebudou bortit a destruovat tvary a prostor jako kubisté a nevydají se do imaginárna jako surrealisté.

Anna Pravdová ve své knize École de Paris (2022) popsala „nový klasicismus“ jako návrat k řádu, ochotu a vůli vrátit se k zdrojům malířství (a sochařství), jimiž jsou tvary a obsahy „reálného světa“, vrátit se k tělu, tváři, ulicím, květinám, interiérům a samozřejmě krajině. Jako by po chaosu první války byl umělec a i ten, kdo umění potřebuje a přijímá, vyčerpán výboji a experimenty, netouží po nějakém dalším a dalším překonávání a rozbíjení, ale chce naopak nalézt hloubku a klid. Opět objevuje tvary těla, zajímá ho psychologie tváře, vystižení atmosféry místa, barevnost a krása světa, jenž se právě sebral z trosek. Podobné trendy lze nalézt po celé Evropě, v Německu divoký expresionismus a dadaismus vystřídá „nová věcnost“, která vrátí do malířství střízlivost a zájem o běžný život. V západním umění zavládne duch, jenž zrodí individuality jako Balthus, Beckman nebo Kokoschka, termínem Františka Mikše „jiná moderna“, která už nemá v první řadě v úmyslu všechnu tradici zničit a začít znova, ale chce na ni, ovšemže po svém, navázat. Česk(oslovensk)á situace po roce 1918 je zvláštní v tom, že trend „modernosti“ je z politických důvodů silnější než jinde, kubismus se stane pomalu státem podporovaným stylem, takže Praha se může jevit jako papežštější než Vatikán modernismu v Paříži. Ne že by se u nás nemohlo malovat „klasicky“, vždyť největší český neoklasicista Jan Zrzavý tehdy tvoří svá nejlepší díla, ale tři z nich, tedy z těch neoklasiků, zůstávají v Paříži, respektive ve Francii: Kars, Eberl a Kubín. Společně se vracejí až nyní do Valdštejnské jízdárny.

V ní má každý zhruba třetinu, přičemž každý dostane k sobě další ukázky z okruhu, jímž prošel nebo se kolem něho vytvořil. Karsovy obrazy mají klasický námět: žena v různých pozicích a v různých stupních odhalenosti. Sedí na fotelu, na křesle, na taburetu, pozadí je dekorativní, možná odkaz na Matisse, tvář těch plnoštíhlých žen je obecně krásná, lehce zasmušilá, jejich tělo též. Díky tomu, že se jeho obrazy dobře prodávaly, mohl Kars cestovat, oblíbil si jih Španělska, kde několik let žil, odtamtud ho vyhnala občanská válka: na výstavě je velký netypický obraz Obrazoborectví (1936), svým politickým námětem na výstavě výjimečný. Jde nejspíš o řádění anarchistů a antiklerikálů ničících náboženské předměty. Na sklonku 30. let se Kars vrátil na čas do Prahy, měl tam velkou výstavu, po Mnichovu opět zamířil do Paříže, dramaticky prchl do Švýcarska, kde přečkal válku, ale 5. února 1945 se rozhodl nejspíš pod vlivem zpráv o holocaustu pro sebevraždu. Zajímavé je, že Kars měl z oněch třech nejblíž k tradici Montmartru, byl blízkým přítelem Suzanne Valadon, té múze bohémy – a našeho Hynaise: nahá se vznáší na oponě Národního divadla, a přátelil se rovněž s jejím (a Hynaisovým?) synem Mauricem Utrillem, který Karsovi namaloval podle pohlednice obraz jeho rodného domu v Kralupech nad Vltavou… Oba, matku i syna, Kars portrétoval, paní Valadon pak ještě namaloval na úmrtním loži…

František Zdeněk Eberl byl rovněž malíř ženských aktů, často prostitutek, morfinistek a alkoholiček z okolí Montmartru, stejně jako pasáků, pijáků a hráčů z náleven a barů. Jeho paleta je temnější, zemitější, tóny rozpité v kalu a polosvětle. Poznávacím znamením jsou tváře s prázdnými očními víčky, v čemž se asi inspiroval u Modiglianiho: u Eberleho jsou však většinou víčka černá, takže obličeje působí přízračně a morbidně, což v kontrastu s nahotou nebo snad opilostí dodává výrazu až vampýrský efekt. Nejčastěji prý maloval jednu mladistvou modelku Berthe, ta mu odpovídala na vše jen Ano a Ne. Riskantní sexualitou připomíná právě Balthuse, ale se zesíleným smyslem pro bídu neřestného života, jenž přitahuje umělce, ať prakticky, nebo pozorovatelsky. Fantastický je v tomto smyslu obraz Coco (Kokainistka) z roku 1927: krasavice s vyžilým obličejem odevzdaně hledí prázdným černým pohledem. Eberl na rozdíl od mnoha kolegů neřestem nepropadl, zemřel jako respektovaný malíř v roce 1962 v Monaku, kam odešel během okupace Francie. Do rodné Prahy se vrací až nyní.

Othon Coubin čili Otakar Kubín asi nejvíce splynul s Francií jako se zemí, nikoli tedy jen s Paříží, která byla už před sto lety kosmopolitní (především evropsky) a umění v ní též. Coubin se po příchodu do Paříže v roce 1912 nejprve stává kubistou, deformuje tvary, maluje elementy a geometrické kompozice, ale po válce se od toho odvrací – a jeho obrazy jsou čistě figurální, prosté, dokonale vymalované, až jaksi strnule a sošně důstojné. Na výstavě je to demonstrováno protikladem futuristické Postavy (1913), takového expresionistického strašidla, a klasického Stojícího ženského aktu z dvacátých let – jako by ho namaloval nějaký malíř konce 18. století. Coubin zanevřel na výboje avantgard, odmítl diktaturu novosti a vrátil se k starým mistrům evropské malby, k Ingresovi a Jacquesu-Louisi Davidovi, nebo ještě dál, k renesančním mistrům. Po smrti svého dítěte a první ženy se v roce 1920 usadil v malé vesničce Simiane la Rotonde v Provenci, kde se snažil nalézt novou harmonii klid. Jeho obrazů si všiml sběratel Leo Stein, bratr slavné Gertrudy Steinové (objevitelky Picassa), jenž prodělal podobný konzervativní obrat jako Coubin. Vznikl vztah oddaného sběratele s malířem, s nímž souzněl. Tak vznikly možná nejkrásnější krajinomalby evropské moderny, moderny, která se vrátila k harmonii, již tvoří slunce, vegetace, tvary a barvy boží milostí obdařené země. Rozsáhlá kolekce Coubinových krajin pro Lea Steina je nyní na výstavě v Praze. Ideální oáza v čase plískanic a mlh.

École de Paris. Umělci z Čech a meziválečná Paříž. Národní galerie v Praze, Valdštejnská jízdárna, 8. 11. 2024 – 2. 3. 2025. Kurátorka Anna Pravdová, architekt Zbyněk Baladrán.