Když si zajdete ve Vídni do muzea Sigmunda Freuda, tak nejlepší pohledy, které si tam můžete koupit, jsou od Jiřího Slívy: třeba dr. Freud při psychoanalýze dr. Kafky, jenž leží ve vaně spolu s podivným broukem, na nějž chudák Franz vytřeštěně hledí. Toto spojení absurdity s humorem, vážnosti s nonsensem, starosvětské elegance s jistou naivitou, to je Slíva v čistém podání, jak ho člověk má rád a hned bezpečně pozná. Mám tu čest Jiřího nějakou dobu znát, takže hovor bude jaksi důvěrnější. O jeho nevšedním životě…

Jiří, náš oblíbený dr. Freud kladl velký důraz na rané dětství. Proto začněme od něj. Jaké bylo? Podepsalo se na tobě nějak?

Já byl jedináček narozený starším rodičům. Tatínkovi bylo dvaačtyřicet, mamince dvaatřicet, to bylo dost neobvyklé, mít tak pozdě dítě. Tatínek byl sirotek, pocházel z Orlové ve Slezsku, vyrůstal v naprosté chudobě, byl navíc od dětství nemocný s páteří…

To je skoro jako Dickens nebo z Monty Python…

Ale je to pravda. On se z těch chudých poměrů vypracoval, vystudoval obchodní akademii v Bratislavě, pracoval v pojišťovně, nejprve v Brně, pak v Plzni, kde poznal maminku, ta byla původně z Kdyně, to je směrem na Šumavu, já byl vymodlené dítě po sedmi letech manželství.

Jaké to bylo, vyrůstat v poválečné Plzni?

Takové skromné. Bydleli jsme na Borech, na Klatovské, tehdy třídě Prvního máje.

Klatovská je ale dobrá adresa, takové plzeňské Vinohrady.

Ano, ale my jsme bydleli v obyčejném bytě dva plus jedna, i s babičkou. Ta se po letech odstěhovala do Mariánských Lázní, kde pracovala v lázeňském domě Pacifik. Jezdil jsem jsem prvně uslyšel v rádiu písničky Semaforu, pak o trochu později Beatles. S Pavlem, kamarádem ze sousedství, jsme poslouchali Radio Luxembourg a přihlásili se na angličtinu do jazykovky. Jeden spolužák dostával od příbuzných z Anglie New Musical Express, kde se psalo o našich oblíbených Hollies, Searchers či Beach Boys a samozřejmě Beatles. Pár spolužáků přišlo s nápadem založit taky kapelu. Tři se učili na kytaru, basák si baskytaru sám vyrobil, Pavel skvěle zpíval. Na mě zbyly bicí, jenže jsem na ně neuměl. Tak jsem je poprosil, ať počkají dva měsíce, že se na ně naučím. Koupil jsem si příručku, staré bubny v bazaru a začal doma trénovat. To už jsem chodil na průmyslovku. Ta naše kapela se jmenovala The Spiders.

Pavouci, jak jinak v čase Brouků…

Takže jsme začali hrát a šlo to, hráli jsme na plesech a byli v Plzni docela známí. V Plzni bylo tehdy divadlo Alfa, vystupovala tam Marta Kubišová a Václav Neckář, to byla spojnice se Semaforem a Redutou v Praze. Po které jsem samozřejmě toužil. Já studoval průmyslovku, co jiného taky v Plzni, ale úplně jsem k technice netíhnul. Hlavně jsem chtěl dělat hudbu.

Jak jsi to vyřešil?

Maturoval jsem roku 1966 a udělal přijímačky na pražskou VŠE. Říkal jsem si, že z průmyslovky na humanitní obor by to byl přece jen velký skok. Tak hurá! Konečně jsem v blízkosti Semaforu, Violy, jazzklubu Reduta, Činoherního klubu a Cimrmanů (Divadlo Járy Cimrmana začalo hrát až na podzim 1967 – pozn. red.). Výtvarně mě oslovovaly kresby v měsíčnících Plamen či Světová literatura, výstavy v pražských galeriích, tvorba skupiny Polylegran.

Co to bylo?

To byla skupina grafického humoru, úplně specifická československá záležitost. Typický byl pro ně humor beze slov. Hrozně se mi to líbilo. Dýchala z toho taková svoboda v rámci možností.

Čili zlatá šedesátá sis užil?

Bydlel jsem na koleji, bylo nás šest na pokoji, takže na bicí se cvičit moc nedalo, ale občas jsem si zabubnoval, třeba v noční vinárně hotelu International. Přivydělával jsem si taky jako komparzista ve filmu za padesát korun za odpoledne. Tehdy jsem se seznámil se svou budoucí ženou, ta studovala zahraniční obchod, přece jen jsem myslel na rodiče, takže jsem věděl, že musím dostudovat. Pak jsem na konci studií zahlédl v aule školy na vývěsce cedulku, že se hledá pomocná vědecká síla pro obor prognostika. Moc jsem nevěděl, co to je, ale vyžadovala se tam znalost angličtiny a němčiny, což jsem docela uměl, tak jsem se přihlásil. Přijal mě Ota Šulc, to bylo docela známé jméno, napsal příručku Prognostika od A do Z. Byly za to dvě stovky měsíčně, ale hlavně jsem se dostával k americkým a jiným západním časopisům. No prostě zajímavé věci. A po nějaké době mi Šulc říká, hele, Radovan Richta, říká ti to něco, že? Já říkám, samozřejmě! Civilizace na rozcestí (Richta a kolektiv, 1966 – pozn. red.), tu knížku miluju! O. k., říká Šulc, tak Richta mě oslovil, abych v jeho Ústavu pro filozofii a sociologii založil v jeho Kabinetu pro studium sociálních souvislostí vědecko-technické revoluce oddělení metodologie prognostiky. To povedu já a ty budeš to moje oddělení. Já málem omdlel štěstím: No, maminko, to snad není pravda! U Radovana Richty! To byl splněný sen!

Počkej, ale to už bylo po ruské okupaci?

Ano, to bylo v létě 1971.

Aha… To nebyl problém?

Já jsem promoval na jaře roku 1971. To byl úplně začátek normalizace. Hranice se zavřely na podzim 71. Ještě jsem stihl procestovat kus západní Evropy, byli jsme s ženou v Německu, v Beneluxu, v Anglii. Vypadalo to, že pojedu na studijní pobyt do Itálie. Den předtím, než jsem měl odjet, zrušil Husák všechny výměnné studijní pobyty. Ale paradoxně mě ta Itálie zachránila před vojnou. To bylo tak: na zahraničním oddělení školy ležely přihlášky, to ještě bylo možné je bez problému dostat, a člověk si mohl vybrat: já si vybral stipendium do Bari, protože na starých rádiích byla jména stanic, Hilversum, Luxembourg, Bari – a mně se líbilo to jméno Bari. No ale předtím jsem musel na měsíc na vojnu: absolventi chodili na měsíc, pak na rok. Tak já se dostal do Českého Krumlova, tam jsem vystřelil jednou ze samopalu a ohluchl jsem. Teda skoro. Dostal jsem se do nemocnice, kde jsem se začal učit italsky. A jednou tam přišel na vizitu takový starší doktor, rozhlíží se po světnici a vidí učebnici italštiny. Tak se ptá: Kdo se tady učí italsky? Přihlásím se a on se ptá proč, tak já mu řeknu, že se chystám do Bari. A on spráskne ruce a říká: Podívej se, já jsem Žid, před válkou se mi podařilo utéct do Anglie a s RAF jsem se dostal do Itálie a v Bari jsem prožil dva válečné roky v nemocnici, to byly nejkrásnější roky mého života. A pak se ke mně nakloní a říká: Chceš modrou? No, kdo by nechtěl modrou! Tak jsem ji dostal. Do Bari jsem sice nejel, ale za tu modrou to stálo. Takových náhod bylo v mém životě plno. Jung tomu říká koincidence.

A v té době jsi tedy nastupoval na dráhu mladého prognostika?

Uvědomoval jsem si, že prognózování je jen takový nátěr pro celkem samozřejmé postupy k úvahám o vývoji – buď je to extrapolace minulých a současných tendencí, nebo porada s experty: to se nazývalo delfská metoda. Nebo obojí dohromady. Slavný futurolog Herman Kahn toho ve své knížce Rok 2000 z roku 1967 moc neuhodl, mimo jiné ani rozpad SSSR, v jiné knize předvídal, že v 21. století bude Japonsko nejdůležitější supervelmocí... Nebo sovětský prognostik Bestužev-Lada se svým Oknem do budoucnosti… Pak přišel Římský klub, manželé Meadowsovi s Limity růstu, už založenými na počítačové předpovědi střetu růstu různých faktorů jako populace, znečištění, suroviny atd.

Na prognostice je, myslím, nejzajímavější, jak často se netrefí.

V našem ústavu to bylo drsné, fungoval tam například i Kabinet kritiky buržoazních ideologií, v sociologické sekci se řešil socialistický životní způsob. Říkal jsem si, že původní radost z možnosti pracovat u Radovana Richty se začala měnit v pocit číšníka na palubě Titaniku. Začal jsem sice psát kandidátskou práci, současně jsem ale při „odborném“ výjezdu do Moskvy viděl, jak se jejich sociologický ústav tísní ve dvou místnostech, že nemají možnost, ale ani zájem věnovat se nějaké pozitivní vědecké činnosti, tak jsem si začal říkat Dost!

Mělo to něco společného s budoucím prognostickým ústavem, s tím, kde pracovali Klaus, Dlouhý, Zeman, Komárek...?

Ne, vůbec, to bylo až mnohem později, v osmdesátých letech… A s námi to nemělo nic společného. To, o čem mluvím, se odehrálo o deset let dřív. Já jsem říkal tomu Otu Šulcovi: Prosím tě, co já tady budu dělat? Vždyť je to všechno na vodě. A on říkal: Buď rád, že si tady můžeš dělat, co chceš, studuj si to svoje téma, což byl životní styl roku dva tisíce, pracuj si doma, dvakrát týdně se tady stav, připravuj se na kandidaturu… Ale já si pořád říkal: Jak tohle mám přežít?

Hm, to věřím. Ale prosím tě, kdy jsi se stal kreslířem? Už jsme docela v pokročilém věku, a pořád nic...

K tomu se taky dostanu. Ale mezitím se stalo ještě něco jiného. Nedlouho po promoci jdu Spálenou ulicí do menzy na oběd a proti mně můj dávný spolužák z mateřské školy v Plzni, absolvent herectví Zdeněk Maryška, a vedle něj krásná Táňa Fischerová z Činoherního klubu. A Zdeněk: Ahoj, Jirko, ještě bubnuješ? Než jsem stačil odpovědět, že teď moc ne, Táňa, já ji tehdy osobně neznal, zvolala: Jé, pane, vy bubnujete? Nechcete hrát u nás? Nám teď odešel Laco Tropp zpátky do Košic a potřebujeme začít hrát po prázdninách zase komplet. A náhodou zrovna tady ve Spálence kluci – myslela Vodňanského a Skoumala – něco cvičí. Zavedla mě tam. Petr Skoumal mě pozval na další den do zkušebny s pianem a bicími nástroji. Začal hrát Sweet Sue a pokynul, abych ho doprovázel. Pak ještě dva kousky, můj doprovod schválil s tím, že Vodňanský mi dá na pásku natočené všechny kusy, ve kterých budu hrát: S úsměvem idiota, S úsměvem donkichota a Hurá na Bastilu. To se naučíte a od září jedem! To byly ty dvě bomby, jeden týden Richta, druhý týden Vodňanský a Skoumal…

Takže jsi hrál v Činoherním klubu…

Sezona začala, hráli jsme dvakrát třikrát týdně, také hru Na koho to slovo padne, kde účinkovaly hvězdy jako Abrhám, Čepek, Somr, Hrzán a další, být s nimi v jedné šatně – neuvěřitelné… Vodňanský a Skoumal ale stále častěji jezdili na vícedenní zájezdy na Moravu, to jsem si z práce nemohl dovolit a na dráhu profi bubeníka jsem si netroufl, tak jsem po sezoně musel skončit.

A kdy začalo to kreslení?

Právě se k tomu chci dostat. Někdy zjara 1972 jsem se osmělil ukázat Vodňanskému své básničky a aforismy. Psal jsem si je do sešitu a k tomu jsem si dělal malé kresbičky. Jemu se to líbilo a poslal mě do Mladé fronty za paní redaktorkou Olgou Hníkovou. Tu napadlo založit mi v sobotní příloze Mladé fronty pravidelnou rubriku Slívky Jiřího Slívy. Že tam bude vždy pár básniček. A jak tím sešitem listuje, tak říká: Víte co, ty obrázky překreslete tuší a můžeme dát vždycky jednu kresbu a k tomu pár básniček… Tak to vycházelo pár měsíců, pak paní redaktorku přeřadili a nový redaktor řekl, že na takové veršíky už není atmosféra, ale ty kresby ať nosím dál. A tak jsem se stal karikaturistou, bomba!

A takže spíš shodou okolností?

To úplně ne, trochu jsem si něco kreslil a čmáral vždycky. Nejvíc se mně líbili surrealisti, Dalí a Magritte, a asi nejvíc Roland Topor. Ten mi učaroval. Pak jsem se s ním i v Paříži seznámil. Takže jsem pomalu přestával bubnovat a začínal kreslit… Pomalu následovaly nabídky do humoristických rubrik z Květů, Stadionu, Dikobrazu, ale hlavně – Stanislav Holý dával dohromady skupinu kreslířů na zadní stranu Mladého světa. Když mě oslovil, měl jsem samozřejmě radost – střídat se s takovými jmény jako Jiránek, Renčín, Barták, Pálka! Také jsem měl kromě básniček i pár písní poněkud nonsensového charakteru. Nabídl jsem je Jaroslavu Hutkovi, vyzval mě k účasti v soutěži o ptáka Noha, se skladbou Matiné jsem dostal třetí cenu, bylo to někdy kolem roku 1973 nebo 1974. Pak jsem se Šafránem ještě několikrát vystupoval a také jako host dua Burian–Dědeček, ale už mě začalo pohlcovat kreslení.

Myslíš, že v tobě něco „vědeckého“ z časů ústavu zůstalo? Že je to vidět v tvých kresbách?

Možná. Nebo vlastně nevím. Ona je otázka, jestli je prognostika věda. Trochu to vždycky jsou pindy, ale to je tak u většiny humanitních oborů. Víš, povím ti takovou legrační historku. Radovan Richta ve své knize Civilizace na rozcestí píše o všech možných aspektech vědecko-technické revoluce, o automatizaci, robotizaci a o všem možném a stále klade jako hlavní cíl společnosti „harmonický a všestranný rozvoj lidské osobnosti“. Dokonce kvůli tomu pořádal sympozia a semináře. A na jednom semináři o všestranném rozvoji se přihlásil jeden starý a zkušený psycholog a říká: „Radovane, ty pořád mluvíš o tom všestranném rozvoji člověka, ale já ti něco povím: Naprostá většina lidí se ti nebude všestranně rozvíjet, ani kdybys je kopal do prdele od rána do večera.“ Tak asi takhle.

Chacha, co na to soudruh Richta?

To už nevím, ideály si vzít nenechal, ale já je už neměl dávno. A taky jsem se nechtěl kurvit. Ta práce sama o sobě nebyla kurvením, ale ty výsledky nutně ano. Tak jsem se snažil odejít. Nebylo to snadné, pamatuju si na hovor s Richtou, kterému jsem byl za dost vděčný: on byl sice komunista, ale do strany vstoupil v koncentráku, on byl opravdu marxista, který věděl, o čem je řeč, a měl to srovnané, přitom podepsal Dva tisíce slov, ale netroufli si na něj ani po osmašedesátém. (Popularizátor marxistické filozofie žil v letech 1924–1983, v druhé polovině 60. patřil k „reformátorům“, mj. autor pojmu „socialismus s lidskou tváří“, po roce 1969 se přidal k „normalizátorům“, od roku 1977 akademik ČSAV, od roku 1982 prof. UK, v roce 1980 obdržel vyznamenání Za zásluhy o výstavbu, v roce 1983 Řád práce – pozn. red.) A on mi říká, prosím tě, neblázni, ještě tak dva roky musíme šlapat vodu, pak to bude lepší: to byl rok 1976. Já mu říkal, že už to nevydržím. A co chceš dělat? říká on. A já: Víš, já jsem teď výtvarník. On na to: Prosím tě, tam je hrozná konkurence, oni tě mezi sebe nevezmou…

A vzali?

Vzali. Zachovali se ke mně úžasně. Ale ještě předtím se něco stalo. Já to teda riskl, dal z ústavu výpověď po osmi letech – přiznávám, že jsem z toho vyvázl s odřenýma ušima. Byla to hrozná úleva, neuróza pominula a kreslil jsem ostošest. Čekal jsem ještě na vyřízení žádosti o členství ve svazu výtvarných umělců kvůli razítku v občance, kdo ho neměl, byl příživník. Po pár měsících bez razítka mi zavolal šéfredaktor Dikobrazu Bešta, abych se stavil. Ptal se: Co děláš, Slívo? Já: Makám, jsem na volné noze, stěhujeme se z dvougarsonky atd. A on: My víme, co děláš, publikuješ v imperialistickém tisku! A vytáhl pár čísel Nebelspalteru, to byl švýcarský týdeník s kvalitními povídkami, ilustracemi a grafikami, já tam posílal kresby s kulturními tématy. A on říká, že ví, že čekám na schválení razítka od svazu, ale jestli nepřestanu ve Švýcarsku publikovat, žádné razítko nedostanu!

Jak to dopadlo?

Já byl z toho úplně zoufalej. Ale zavolal jsem Jiřímu Šalamounovi, který ostatně taky publikoval v zahraničí, jestli by mi mohl nějak pomoct. Vyslechl mě a řekl: Hele, to je těžká věc, já sám s tím mám plno problémů, ale něco bych ti přece jen poradil. Vždyť ty nemusíš být závislý jen na tom, co ti otisknou. Dělej grafiku a prodávej grafický listy. O to tvoje bude určitě zájem. – Já mu řekl: No jo, ale já to nikdy nedělal. – A Jiří řekl: Podívej, mám příští týden termín v grafickém studiu, já tě tam vezmu a ukážu, jak na to. Tak jsem se stal grafikem. A tak to bylo i s dalšími kolegy, všichni mě vzali pod paží a pomohli mi, jak jen mohli. Adolf Born, Jirka Šalamoun, Jirka Anderle… Nebo Vladimír Suchánek, ten mi říkal: Ty prý hraješ, my máme kapelu Grafičanku, nechceš to s námi zkusit? Bubeník by obsazený, to byl Jirka Anderle, já tedy hrál na kytaru. Tak jsem se i vrátil k hudbě.

Všechno zlé je k něčemu dobré.

Mezitím mi volal šéfredaktor Nebelspalteru, proč neposílám nové kresby. Já jsem do telefonu jen naznačil, pochopil to a hned mi nabídl, že kdybych měl ještě kresby s hudební tematikou k těm, co už u nich vyšly, že mi s nimi vydají malou knížku Concerto humoroso. To jsem na pár týdnů pookřál, mezitím jsem dostal to potřebné razítko do občanky, zakrátko volali, že knížka už vyjde, ale že teď ve dvou týdnech po sobě přinesou na ni reklamu s pár ukázkami.

Co na to soudruh Bešta?

To jsem si říkal taky. Další týden jsme měli s tou naší Grafičankou hrát nějaké úřednici v Art centru k narozeninám. Někdo nás upozornil, že na oslavu přijde i nový náměstek ředitele, tak ať dáme politicky bacha. Začali jsme hrát a po dvou skladbách požádal ten soudruh našeho harmonikáře Hořánka o nástroj a ptal se, zda umíme Ten pařížský kluk, francouzský šlágr. My samozřejmě že ano, on zahrál virtuózně jako rodilý Pařížan. To mi vnuklo nápad, pochválil jsem ho a řekl, že mi ve Švýcarsku vyjde hudební knížka a že mám obavy. A on na to (hned mi tykal): A proč to neděláš přes nás? Jako dědicové Trnky, Adolf Born a další? Budeš kresby posílat přes nás, budeme si brát deset patnáct procent, založíme ti konto, jako to děláme se sochaři a skláři a s dalšími výtvarníky. Pak už to všechno běželo bez větších problémů. Jirka Anderle mě rok učil hlubotiskové techniky – lept a suchou jehlu, hrál jsem s Grafičankou, vystavoval u nás i v cizině, obesílal festivaly v Knokke, Bordigheře, Skopje, Gabrovu, Ankaře…

Takže se nesplnilo varování prognostika Radovana Richty?

Ne, naopak! Kolegové mě mezi sebe vzali a pomáhali mi, jak jen mohli. Rád vzpomínám, jak jsme v sobotu odpoledne někdy koncem osmdesátých let šli Pařížskou ulicí s Šalamounem, Jiránkem a brněnskými kolegy Zábranským a Mikulkou, měli jsme namířeno na Václavák na odpolední představení Semaforu a já jsem se zastavil a říkal: Kluci, já jsem tak šťastnej! A cynik Jiránek povídá: S tím Slívou je to těžký, ten je hned šťastnej...

A jak se vyvíjela situace v kresleném humoru po revoluci?

Začaly se rušit rubriky kresleného humoru v časopisech, tím došlo k omezení prostoru na publikování tzv. čistého humoru, který jsem měl nejradši, humoru beze slov. Po pár letech skončil Dikobraz i Mladý svět, ale i ten Nebelspalter. Deníky se omezily maximálně na jednoho kreslíře, který karikoval aktuální dění, pokud možno s konkrétními tvářemi politiků, to mě nepřitahovalo... Ale už mně to tolik nevadilo, protože jsem dělal grafiku a vystavoval v galeriích. A říkal jsem si: Zaplať pámbu, že jsem tehdy v roce 1980 kvůli Beštovým vyhrůžkám začal dělat grafiku.

Ale potom jsi začal dělat politický humor také, ne?

Až později. Byl jsem rád, že mi přicházely nabídky k ilustrování knížek – aktuální satira mě moc nebavila. Pak přišel před lety telefonát od Istvána Léka, že zakládá týdeník Euro a že bych se tam hodil jako karikaturista.

Tam jsi začal k obrázkům psát texty?

Ano, já do té doby dělal zásadně obrázky beze slov, sans paroles. Tak jsem si říkal, proč to nezkusit? Začal jsem dělat bubliny. V tom jsem pokračoval v Literárních novinách, když tam byl šéfredaktor Petr Bílek, a teď, jak čtenáři vidí, posílám kresbičky taky do Echa.

Jak často kreslíš?

Každý den. Každý den nakreslím jeden nebo dva tři obrázky.

Takže každý den se dostaví nápad?

Ano, nápady, to máš jako s… V době, kdy jsem šel na volnou nohu, jsem jednou potkal Vladimíra Jiránka. A on říká: Tak jsem slyšel, že jdeš na volnou nohu. – Já říkám: No jo, jen mám trochu strach, jestli mi nedojdou nápady. – A víš, co on mi řekl? Na to nesmíš myslet, to je, jako by ses pokaždý bál, že se ti nepostaví…

Na tom něco asi bude, snad to laskavé čtenářstvo přijme a pochopí.

Víš, ještě jsem chtěl říct, svět a život je plné podobností, plné koincidencí, různých souvislostí a paradoxů vyplývajících z toho, že všechno spolu nějak souvisí. Je to něco mezi nonsensem a sensem, něco mezi smyslem a nesmyslem. A je třeba si toho všímat. A připustit to. To je to, z čeho čerpám.