Sparks? Nejlepší kapela na světě

S americkou kapelou Sparks jsem se prvně seznámil před dvaceti lety. Psal se rok 2005 a já jako elév začínal v redakci hudebního časopisu Rock&Pop. Tehdy ještě redakci vedl Vojtěch Lindaur, a protože měl občas problémy s disciplínou, byl mu přidělen asistent. Moc to nevyšlo, tím „dozorem“ byl totiž Petr Potužník, někdejší člen radikální umělecké skupiny Vyžvejklá bambule. Poměrně záhy se ukázalo, že má přece jen trochu jiné kvality než disciplínu. Ještě než z redakce ze dne na den zmizel (nikomu nic neřekl, jeho odchod se poznal jen podle zanechaných bačkor pod stolem), představil mi Sparks, dle jeho slov „tu nejlepší kapelu na světě“. Obdobně fanatickým fanouškem je naštěstí i režisér Edgar Wright (Soumrak mrtých, Jednotka příliš rychlého nasazení), který před pár lety představil Sparks nepoměrně většímu množství nových posluchačů. Není mnoho kapel, které oslaví padesát let své existence takhle bláznivou filmovou extravagancí. Sparks se někdy označují jako „oblíbená kapela vaší oblíbené kapely“, je to kvůli tomu, že většinu své kariéry byli vždycky tak o tři roky napřed, než se nějaký hudební trend plně uchytil. Například ve chvíli, kdy byl trendy glam rock, dělali už něco úplně jiného a tak dále (Kimono My House je snad nejvíce nedoceněná deska 70. let), tohohle vizionářského prokletí (v podstatě vymysleli synth pop) se jim nedařilo zbavit až do poměrně nedávné doby. První singl z nové desky nese název Do Things My Own Way (jak jinak!) a rozhodně nezní tak, jak byste si představovali u lidí, kteří mají na krku osmdesátku. Evropské turné již bylo ohlášeno. S lístky neváhejte, viděl jsem je naživo před lety v Barceloně a moc zábavnějších starců po pódiích neběhá.

Sparks: MAD!, Transgressive Records, 28. studiové album Sparks vyjde během letoška

Jindřich ze Skalice

Tip na počítačovou hru v téhle důstojné rubrice? Jeden si hned vzpomene na slavný článek Kultura kriplů, který vyšel v roce 1999 v časopisu Reflex. V nové hře od Warhorse Studios ovšem vyrazíme z Trosecka do Kutné Hory, pokladnice českých králů, navštívíme slavné tvrze v okolí města, samotný Vlašský dvůr i štoly, ze kterých horníci dolují stříbrnou rudu. Dojde i na setkání s králem a budoucím císařem Svaté říše římské. Věřím, že tohle by si s chutí zahrál i kolega Jaromír Slomek, vedoucí knižní Edice Echo.

Kingdom Come: Deliverance II, Warhorse Studios, 90 hod., vyšlo 4. 2. 2025

Myšlenky posthumanismu

„Výstava otevírá prostor pro úvahy o novém uspořádání světa, v němž – ke své vlastní ironii – člověk přetrvává pouze v podobě fragmentů myšlenek, které již nemají žádného příjemce,“ píše se v doprovodném textu k nové výstavě v Galerii MeetFactory. Paráda. Konečně se všichni můžeme cítit jako kurátoři.

Krajina nepřítomnosti, Galerie MeetFactory, Praha, do 13. 4. 2025

Herz v Ponrepu

„Na horor člověk musí mít naturel, aby to bylo autentické. Což tady měl jenom Juraj Herz,“ pravil v posledním Salonu Echa režisér Jan Hřebejk. V tomhle měl svatou pravdu. V kině Ponrepo promítnou tento víkend hned dva Herzovy filmy. Poetický horor o zlé a ošklivé Viktorii a krásné a laskavé Kláře. A depresivní snovou vizi o potulném studentu Martinovi, který se pokouší dostat princeznu Adrianu ze spárů zlovolného čaroděje Aldobrandiniho. Pokud vás zlobí děti, vezměte je na tyhle „pohádky“ do kina s sebou.

Morgiana, Deváté srdce, r. Juraj Herz, kino Ponrepo, Praha, 15. 2. a 16. 2. od 19.30

Smrtelně inteligentní

„Celou dobu jsem měla pocit, že čtu myšlenky a konverzace Rachel Cusk tak, jak se skutečně staly. A ona je to fikce,“ píše překvapená čtenářka na webu Databáze knih. V češtině právě vychází pokračování její skvělé knihy Obrys, kde proradně dovedla žánr autofikce na samý kraj možností. Cusk totiž píše dialogy tak mistrně, až to opravdu působí jako nahrané a přepsané konverzace. Máte doma chytrou ženu? Tohle pro ni bude ideální dárek.

Rachel Cusk: Tranzit, přeložila Alžběta Ambrožová, Nakladatelství LN, 212 str., vychází 19. února