Snímek Bretta Morgena Kurt Cobain: Montage of Heck, který v Česku tento měsíc vyšel na DVD, je asi ta definitivní filmová biografie frontmana skupiny Nirvana, posledního velkého rockového mrtvého, zaznamenává jeho život detailně od narození po dobrovolně vybraný konec.
Koncertní alba v rámci diskografie kapely často představují trochu podřadnou položku. Suvenýr pro ty, kdo měli možnost vidět vystoupení kapely na dané šňůře. Starší posluchačské generace mohou mít ke koncertním deskám vřelejší vztah, zvlášť ti zdejší, pro něž jejich poslech mohl představovat jediný způsob, jak si navodit pocit účasti na koncertě zbožňované kapely.
Ticho, které vloni následovalo po vydání prvního svazku Díla Pavla Juráčka, souboru povídek z 50. let, nazvaném Prostřednictvím kočky, bylo hutné, překvapivé a hnusné. Recenzí se sešlo poskrovnu, třebaže knížka to byla vstřícně útlá. Nezabodovala ani v žádných anketách či literárních cenách.
Nová kniha Juliana Barnese Roviny života plynule navazuje na autorovy předchozí. Ne nutně chronologicky, nýbrž tematicky a žánrově. Spisovatel, jenž získal celosvětovou proslulost Flaubertovým papouškem z první poloviny 80. let, se cítí nejpohodlněji a nejjistěji na pomezí novely, literární historie a eseje.
Když před devíti lety vznikl první loutkový film divadelní skupiny Buchty a loutky a režiséra Radka Berana Chcípáci, těžko u něj bylo nemyslet na snímek Team America: Světovej policajt, starší o dva roky, který pořídili tvůrci seriálu Městečko South Park Tray Parker a Matt Stone. Byly si totiž podobné v opojení vulgárností.
Otázku položenou v titulku si možná kladli malířka a fotografka Barbora Šlapetová a sochař Lukáš Rittstein, když se poprvé vydali do džungle Papuy-Nové Guiney za místními domorodými kmeny. V zapadlých částech ostrova objevili zapomenutý a civilizací nedotčený svět pravěké éry.
Úvody dosavadních ohlasů na novou knihu povídek Michala Viewegha jsou obvykle poskládány totožně: nejprve se lze dočíst, že autorovi před několika lety praskla aorta a málem zemřel, následně že první kniha po jeho návratu do práce byl loni uveřejněný deník Můj život po životě a nakonec pochvalu, že novinka Zpátky ve hře už je opět konečně beletrie, a dokonce příprava na román, který prý Viewegh zrovna sepisuje.
O předčasně zesnuvších se konejšivě říkává, že zůstali „věčně mladí“. Jako kdyby to byla nějaká veliká výhra, být už natrvalo uvízlý v časné fázi života.
Obvyklá výtka směřovaná vůči současné hollywoodské kinematografii zní: nedokáže přicházet s originálními idejemi a originálně je zpracovat, místo toho recykluje starší předlohy, nastavuje je ve zbytečných pokračováních.
Pro Evropana může existovat jaksi dvojí Amerika, konkrétní země za oceánem a taky sen, velice barevný a velice živý, složený z filmových záběrů, tónů, slov v knihách a obrazů, jež evokovala v mysli. V něčem se ty dvě země překrývají.
Chci a musím se ještě jednou vrátit k textům oceněným v letošním ročníku literární ceny Magnesia Litera. Potřebuji se detailněji a poctivěji vyrovnat s knihou, která uspěla coby objev roku, která mě však bez ohledu na svá ocenění a dávno před nimi vábila, provokovala a nutila k rozpačitému přešlapování před knihkupeckými policemi, na nichž se vypínala a zkoušela zaujmout případného kolemjdoucího zájemce.
Až se začne houfněji referovat o prvním a prozatím jediném díle z plánované série komiksů Legendy o Magorovi, a vzhledem k proslulosti jeho hrdiny Ivana Martina Jirouse se začne, bude poutavé sledovat začátky těchto ohlasů. Dílo, k němuž se budou vztahovat, totiž patří k těm zřídkavým, jejichž titul nesází na metaforu, hříčku ani není zavádějící, nýbrž vyjadřuje přesně to, čeho se lze četbou dobrat.
Horor je ve světě filmu často cesta, jak z mála udělat hodně, a to ve smyslu komerčním, ale i jinak. Dá se natočit za pár šupů, přitom je divácky docela žádaný. Pro na koleně tvořícího autora může být horor cestou, jak se dostat do povědomí širšího publika, protože tenhle žánr jaksi hodně snese.
Americký písničkář Sufjan Stevens může působit jako prototyp reprezentanta alternativní, chcete-li hipsterské hudební scény tohoto času, její podobu taky velmi výrazným způsobem ovlivnil. Jako jeden z nemnoha ale svou hudbou rámec doby přesahuje, je sice spolutvůrcem stylu, ale jeho písně jsou o dost víc než styl. Potvrzuje to i jeho nové album Carrie & Lowell, jeho zatím nejlepší, troufám si tvrdit.
Navzdory výrazné estétské póze zkraje kariéry byl Martin Amis vždy moralistou. Moralistou srovnatelným se svým otcem, od něhož se chtěl a potřeboval odlišit. Zároveň byl moralistou nápadným, přesvědčivým a především zábavným. Knihy jako Peníze, Úspěch či Londýnská pole patří ke klasice britské prózy konce 20. století a jsou stejně sarkasticky nemilosrdným a vtipným portrétem naší doby, jako je Šťastný Jim z pera jeho otce obrazem 50. let.
Televizní seriál teď zažívá zlatý věk. A jedním z vrcholných děl téhle vrcholné éry byla série Breaking Bad (v Česku vysílaná pod vskutku nelákavým názvem Perníkový táta), jež v šesti sezonách popisovala proměnu středoškolského učitele Waltera Whitea ve zlověstného krále byznysu s pervitinem.
O Varšavském povstání v létě 1944 by jednou měl vzniknout krásný velkofilm – monumentální, romantický, tragický, strhující, s plnou parádou, plus ještě něco navíc. Jenomže hned tak nevznikne. Kolonka „velkofilm o Varšavském povstání“ už je totiž zaškrtnutá, místo na trhu obsazené, zalehnuté, do hlubin Země zadupané snímkem Město 44 režiséra Jana Komasy. Jak smutné.
Zkraje března byly snad všecky noviny plny oznámení, že na pražském náměstí Míru naproti kostelu nově ze země ční kanální odvětravač s vizáží periskopu ponorky a zásobí okolí hlasy dvaceti českých básníků s ukázkami jejich tvorby. Zkrátka že byl zprovozněn první automat na poezii – „poesiomat“.
Německý film Fénix je dílo toho typu, jehož síla v divákovi s odstupem od zhlédnutí narůstá, v nabídce kin není nijak zvlášť nápadný, představuje ale příklad silného, a přitom neokázalého uchopení velkého tématu. A také je zatím vrcholným plodem dlouholeté spolupráce režiséra Christiana Petzolda a herečky Niny Hossové, jednoho z pozoruhodných autorsko-interpretačních partnerství dnešní doby.
Poslední obrazy Ireny Křivánkové se pohybují na pomezí abstrakce a figurace. Na rozdíl od konceptuálních tendencí, jež v současnosti ve výtvarném umění převažují, vytváří autorka své malby hlavně intuitivně. Svá studia ostatně ukončila v ateliéru jednoho z nejoriginálnějších představitelů „české grotesky“ – Jiřího Načeradského.
Téměř po celý svůj profesní život byl podle vlastních slov „zkušený mechanik“ politického a ekonomického provozu spolkové republiky, vyšší řadový úředník na spolkovém ministerstvu financí a od roku 2002 regionální politik.
Většina ohlasů jakékoli románové tvorby se nedokáže vyvarovat uvažování o příběhu jako základním předpokladu existence celého žánru. U zjevně nedějových románů bývá tento rys textu podtrhován mírným šokem, jak je při tloušťce románu vlastně možné něco statického napsat a následně učíst.
Polsko je už deset roků ve středovýchodní Evropě podobnou anomálií, jakou představovaly české země někdy do roku 1996 – po implozi postkomunistů u našich severních sousedů chybí silná levicová strana, a tak se politické drama odehrává uvnitř občanského, řekněme pravicového, tábora. Konflikt, dlouho personifikovaný jmény Donald Tusk a Jaroslaw Kaczynski, má hluboké kořeny a vine se vlastně od prvních měsíců svobody.
Úsudek každého recenzenta má nějaké své meze. Píše o hudbě proto, že ji má rád (nebo alespoň kdysi měl), a to většinou nejenom jako abstraktní ideál dokonalosti, ale také kvůli některým z lidí, kteří ji dělají. A některé z nich má nejenom rád, má je... nejradši. A ve vztahu k nim nemá cenu předstírat nějakou distancovanost nebo, nedejbože, objektivitu.
Filmový debut divadelního režiséra Miroslava Krobota Díra u Hanušovic vstupuje do kin s patřičně velkou produkční podporou, aby snímek nezůstal přehlédnut a už dopředu s ním diváci počítali jako s hitem. K použité reklamní výbavě patří rovněž ubezpečení tvůrců, že snímek z dějiště šumperské vesnice je „autentický“, protože oba scenáristé – vyjma Krobota ještě jeho gymnaziální spolužák, filmařský nováček psychoterapeut Lubomír Smékal – z podobné dědiny pocházejí a zachycené „příběhy“ většinou mají reálný základ.
Nová sbírka Víta Slívy Návrší vychází tři roky po předešlé knížce Račí mor a celkově jde o autorovu sbírku jedenáctou. Jistotou předložených veršů je u tohoto autora již tradičně srozumitelnost a ochota podělit se o své vidění světa a předat ho dál – ostatně u kantora je to pochopitelný tvůrčí rys.
