Filmový debut divadelního režiséra Miroslava Krobota Díra u Hanušovic vstupuje do kin s patřičně velkou produkční podporou, aby snímek nezůstal přehlédnut a už dopředu s ním diváci počítali jako s hitem. K použité reklamní výbavě patří rovněž ubezpečení tvůrců, že snímek z dějiště šumperské vesnice je „autentický“, protože oba scenáristé – vyjma Krobota ještě jeho gymnaziální spolužák, filmařský nováček psychoterapeut Lubomír Smékal – z podobné dědiny pocházejí a zachycené „příběhy“ většinou mají reálný základ.

Soudě dle událostí zobrazených ve výsledku jejich spolupráce musejí ovšem oba autoři svá rodiště nenávidět, neboť ve filmu se nevyskytuje žádná normální postava; všechny jsou nějak vyšinuté. Například hrobník používá čerstvě vykopané lidské kosti k tomu, aby si na nich na zrovna založeném hrobu s pomocí benzinu rozdělal oheň a opekl buřt, opakuje si u toho německé frazémy. Dva lesníci – možná bratři, ale není to z děje jasné – žijí s jednou ženou, oba s ní souloží a nakonec, když ta se takovému životu odhodlá vzepřít útěkem k bezdomovcům, ji oba zabijí.

Zřejmě to má znamenat, že život na české vsi je „rázovitý“, tedy drsný a zároveň poetický a humorný. Vida přitom nepoměr mezi chováním postav a obecenstva. První se svému jednání nesmějí, jen kamsi nepřítomně hledí. Zato druzí jsou tlačeni do smíchu jako jediné adekvátní reakci na absurditu zobrazené reality. Často – soudě dle opakovaných reakcí publika v kinosále – však nevnímají, že absurdní není to, co se na plátně děje (to je pouze trapné), nýbrž to, jakým způsobem je život na českém venkově filmovými tvůrci znázorňován, je-li jejich obraz současně vydáván za opravdový. Pokud je záhodno především se smát, aniž by zbýval dostatečný prostor pro jiný typ reakce, přestává být humor kritikou reality a stává se jejím pokřivením. Domněle autentická zatuchlina severomoravské Díry u Hanušovic se tak vlastně podobá domněle jihočeským Babovřeskám v jejich přesycených barvách: jak sdělují již umolousané nekonkrétní názvy obou snímků, ani na jednom místě by soudný člověk nechtěl žít, protože k životu nejsou a hodí se leda na čumendu.

Vesnici třeba zachytit. Ale jak?

Je to limit rozpoznatelný v tuzemském filmu (a seriálu) dlouhodobě. Většina produkce, jež se odehrává na venkově, netuší, co si s tímto prostorem počít, ale pod vlivem tradice zdejší kultury touží po jeho zachycení. V 19. století byla česká společnost vesnická, takže vesnici samozřejmě hojně reflektovala, až na kvantu těchto textů vznikl školní výukou a moderními pohádkami vypilovaný mýtus chudého, dobrotivého a přirozeně chytrého českého sedláka. Zúročen byl později ve filmech jako Pantáta Bezoušek, protektorátní Babička, která nacistům natruc nezemře, Tři veteráni nebo v seriálu F. L. Věk. Zde venkovan čněl nad měšťanem, byl „opravdovější“, a dokonce se mu stával oporou ve chvílích neladných. Zřetelně definovaný a úspěšný ideál nenáročného češství vyhovoval ovšem i komunistickým vládcům: 50. léta jsou plná dělníků a sedláků nadšených do kolektivizace. Vrcholem tohoto typu byli nejspíš seriáloví Tři chlapi v chalupě, v osudovějším zachycení Všichni dobří rodáci. Perverzní připomínkou jsou později tuze normalizační a toporné snímky Tam, kde hnízdí čápi či Bouřlivé víno, v nichž předsedové JZD hájí zájmy svých družstev před prohnanými pravičáky osmašedesátníky.

Normalizační strategie pokračovala v rozvíjení úspěšných vzorů, aby opět sdělila, že hodnotný český život se odehrává na vsi. Jen musela zareagovat na společenskou změnu, která přece jen proběhla: v 60. letech dvacátého století se zdejší společnost zhruba po sto padesáti letech od počátků svého národněobrozeneckého znovunalezení proměnila v městskou (začala houfně vznikat sídliště jako nový typ aglomerace na městských okrajích). Sama se s tím vypořádala vlastně ihned zdůrazněním své záliby v trampském chataření na úpatích kopců obklopujících řeky – začalo se ve velkém chalupařit. To se promítlo rovněž do kinematografie. Na venkově zůstali žít nevzdělanci a mezi ně začali přicházet mladí vysokoškoláci. Byl to vzájemně výhodný obchod: přes počáteční přehlíživost se postupně jedni od druhých učili novinkám v odborném zemědělství a druzí od prvních, jak se má žít. Z tohoto vrhu pocházejí díla jako Plechová kavalerie (seriál o napěchované sezoně kombajnérů) či Řeknem si to příští léto (totéž, ale filmovým pohledem jednoho z traktoristů brigádníků), populární Léto s kovbojem anebo hrst filmů s Vladimírem Menšíkem či Josefem Bláhou v rolích brunátných tatínků, kteří marně brání čest svých soudružek dcer.

A ovšem patří do této skupiny známé hity Na samotě u lesa a Vesničko má, středisková. Ta došla v kombinatorice tradic vesnického ideálu nejdál: vyjma scénáře Zdeňka Svěráka, jenž ve své tvorbě nachází inspiraci právě u realistů 19. století, například Karla Václava Raise či Aloise Jiráska, zapojuje ještě procítěný přednes Máchova Máje a hlavní hudební motiv, melancholicky variující píseň Čechy krásné, Čechy mé. Tuto tradiční linku v 80. letech narušuje až Zdeněk Troška komedií Slunce, seno, jahody. Autor zdůrazňující seč může svůj vesnický původ přišel s dvojím obrazem: jednak zachytil jazyk, jímž se na (jihočeské) vsi reálně může hovořit, jednak dal vpojením linky o strašidelném mlynáři najevo, kam česká filmová vesnice došla: je to prostor odtržený od reality života tak dalece, že už připomíná pohádku. Mimochodem, to byl první film, kde dodnes tolik nebije do očí, když velkoměstští herci hrají burany.

Chcíplá Díra. Příště živoucně

Díra u Hanušovic nefunguje ani přes podpůrné prostředky, jako bylo rozhodnutí natočit film v nářečí. (Aby bylo jasno: nářečí v představách tuzemských tvůrců je jakýsi třetí jazyk, jímž se v Česku hovoří. Zbylými dvěma jsou jazyk spisovný, ve skutečnosti hovorový, a nespisovný, ve skutečnosti obecná čeština. Do nářečí se tedy vejde všecko ostatní, aniž je jasné co.) Na novinářské projekci přiznala herečka Lenka Krobotová, jež ztvárnila jednu z hlavních rolí, že režisér hercům namluvil CD se všemi rozhovory, aby se naučili šumperský akcent. Zřejmě to aktéři vzali vážně, protože všechny postavy ve filmu znějí zaměnitelně. Vlastně je Díra u Hanušovic unikátní film, neboť všichni herci hrají a chovají se ve svých rolích jako Miroslav Krobot. Tak chcíple to na vsi ale pořád nevypadá, proto by bylo fér, kdyby napříště byli znázorněni také další venkovani. A tentokrát živoucně. Neboť jinak se zdá, že realita zdejšího venkova dokonale splývá s tuzemskou sci-fi a že Zdeněk Troška se příliš nepletl, když čtvrtý díl Slunce, sena plánoval natočit o návštěvě mimozemšťanů v Hošticích.