Připomíná-li knížka vážností Tolkiena, film Malý pán se nadsázkou blíží produkci Monty Pythona

Kmánova pouť

Připomíná-li knížka vážností Tolkiena, film Malý pán se nadsázkou blíží produkci Monty Pythona
Kmánova pouť

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Když před devíti lety vznikl první loutkový film divadelní skupiny Buchty a loutky a režiséra Radka Berana Chcípáci, těžko u něj bylo nemyslet na snímek Team America: Světovej policajt, starší o dva roky, který pořídili tvůrci seriálu Městečko South Park Tray Parker a Matt Stone. Byly si totiž podobné v opojení vulgárností.

V Chcípácích třeba poprvé a konečně šlo zahlédnout, jak kazisvět Hurvínek zvrací a pantáta Spejbl kálí – čímž se oba charaktery staly na chvíli snesitelnými. Rozdíl mezi oběma filmy byl v provedení. Ten americký vypadal jako plnohodnotný hollywoodský velkofilm, akorát ztvárněný loutkami, kdežto české číslo zůstalo záznamem ujeté divadelní inscenace, založené na opakování několika vtipů do jejich vyčerpání. Přesto to šlo vydržet, jelikož tehdejší nabídka tuzemských loutkových filmů byla titěrná a nároky diváků na ně mizivé. A zrovna tak autorů, protože požadavky na sebe sama vždy vzrůstají s větší konkurencí. Tenkrát bylo akorát po premiéře prvních dvou dílů Fimfárum a do návratu Kukyho zbývaly čtyři roky. Až teď se zdá, že loutkový film je na vzestupu. Iniciátor werichovských adaptací Aurel Klimt chystá vyprávění nazvané jednoznačně: Lajka. Premiéru si právě odbyla adaptace Andersenových pohádek Malá z rybárny. No a dva týdny běží v kinech druhý film spolku a režiséra jmenovaných v úvodní větě: Malý pán.

To je ztvárnění knížky Velká cesta Malého pána. Jednoduché vyprávění Lenky Uhlířové, jehož tah je samozřejmě založen náladou vypravěče, připomíná melancholií hrdinovy životní samoty i jeho následného putování za dobrodružstvím tam a zase zpátky a tam a zase zpátky Hobita. Dojem je podpořen jednak počáteční vírou Malého pána, že má vše, nic mu nechybí a je úplně spokojen, ale i (rovněž tesknými) fotkami a kresbami Jiřího Stacha – hned ta v textu první vypadá jako příbytek některého z Pytlíků. Když tedy pro potřeby filmu skromný příběh zalidnil scenárista Lumír Tuček, který přidal Malému pánu na jeho cestách partnera, larvu Fídu, aby tak zvýšil počet dialogů, a když ho výtvarně znovu zachytil František Antonín Skála, vzniklo druhé, úplně nové dílo. Nikoli ilustrace, jak je v tuzemském filmu běžné, ale vskutku novinka. Ostatně připomíná-li knížka svou vážností Tolkienovu tvorbu, film se nadsázkou a nonsensovými dialogy blíží produkci Monty Pythona. To je velký rozptyl.

Foto: Bedna Films

Jak už řečeno, příběh je výprava do neznáma. Malý pán se jednoho dne začne každou noc budit hrůzou z noční můry, v níž stojí za zavřenými dveřmi, které nejdou otevřít, ale skrz jejichž klíčovou dírku slyší vábení a slib, že až je otevře, najde to, co mu v životě schází. Chvíli odolává, ale nakonec přece jen vyrazí do světa zjistit, co že ho to trýzní. Myslí si, že vše vyřeší dotazem u Duté hlavy, která v rozporu se svým jménem všecko ví. Jenže je vyprahlá, a tak požádá Malého pána, aby jí přinesl křišťálovou vodu z města na jezeře. Tam začínají potíže: město ovládá Velká tíseň a její věrný služebník Drzý Zmetek. Malý pán tak nejprve musí oba porazit, což předpokládá ještě hodně peripetií a cestování pro různé atributy. Je to samozřejmě variace na známý syžet, originalita tohoto spočívá v reflexi jazykové a společenské. Jestliže se přívlastky staly nejvíc nadužívaným jazykovým prostředkem, tady se ukazuje, že ještě mohou mít funkci a skutečný význam. (Jako vtip navíc působí, že film produkuje firma s názvem Bedna Films.) Zároveň blahobyt doby, v níž je málokdo nucen usilovat o ukojení základních životních potřeb, vytváří neklid v duši a nutkání po nejasné změně. Onu dětskou odpověď na otázku „Co chceš?“ – „Nevím, ale něco jiného.“

Pozoruhodné je, že stejně jako ve Chcípácích je i v Malém pánovi akcentováno vyměšování jako součást života, která přirozeně vstupuje do života rovněž v okamžicích, kdy je to nejméně vhodné. Například při seznámení s novým sousedem. V loutkových filmech, přinejmenším v těch z poslední doby, se objevuje vyměšování často, snad má za úkol dodat loutkám na uvěřitelnosti a živosti. Zato v hraných filmech takto trávený čas obvykle chybí, jako by se stále neslušelo sledovat člověka v intimních chvílích. Je to jedna z posledních prudérností, která západní kultuře ještě zbyla. Viděno takhle, možná je to dokonce dobře.

Malý pán. Režie: Radek Beran, scénář: Lumír Tuček, kamera: Filip Sanders, vytvarník: František Antonín Skála, hudba: Milan Cais

29. května 2015