Julian Barnes zkoumá vlastní smutek s brilancí

Co mohlo být aneb Meditace o plynutí času

Julian Barnes zkoumá vlastní smutek s brilancí
Co mohlo být aneb Meditace o plynutí času

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Nová kniha Juliana Barnese Roviny života plynule navazuje na autorovy předchozí. Ne nutně chronologicky, nýbrž tematicky a žánrově. Spisovatel, jenž získal celosvětovou proslulost Flaubertovým papouškem z první poloviny 80. let, se cítí nejpohodlněji a nejjistěji na pomezí novely, literární historie a eseje. Právě Flaubertův papoušek je toho výmluvným příkladem. Tradiční románový žánr – přes veškerý obdiv k francouzské literatuře 19. století – Barnesovi blízký není a jeho největší pokus z nedávné doby, historický román Arthur & George, musel být pro ctitele brilantního stylisty trochu zklamáním.

Tím budiž řečeno, že Roviny života nejsou pro každého čtenáře. Ti, kteří Barnesovo předchozí dílo neznají, je ocení stěží, ba je pravděpodobnější, že knihu zavrhnou jako nesouvislý exhibicionistický blábol, zoufalý pokus vypsat se z traumatu bolestné ztráty blízkého člověka, nedomrlou sérii tří novel, zaplevelenou slovními hříčkami a výstředními metaforami. Kritik Michael Wood ve vnímavé recenzi uveřejněné v London Review of Books případně poznamenal, že „Barnes riskoval napsání velmi špatné knihy, aby mohl napsat tuto velmi dobrou“.

Roviny života je kniha velice osobní v tom nejintimnějším smyslu slova. Dotýká se témat, jimž se Barnes věnoval v minulosti, přičemž motivy rozehrává tak, aby se dotýkaly přímo jeho osobního života. Navazuje tak na esejistický memoár Žádný důvod k obavám, nicméně zde je osobní rovina intenzivnější, neboť autor se pouští do zkoumání vlastního prožitku zármutku za svou ženou Pat Kavanaghovou, která zemřela předčasně a náhle v roce 2008. „Možná smutek, jenž boří veškeré vzorce, ničí ještě více: samotnou víru v to, že nějaký vzorec vůbec existuje. Ale, domnívám se, my bez takové víry nemůžeme přežít. Takže každý z nás musí předstírat, že takový vzorec našel, anebo si jej musí znovu vystavět. Spisovatelé věří ve vzorce svých slov, které podle nich obohacují jejich myšlenky, příběhy, pravdy. Toto je vždy jejich spása, ať už jsou smutku prosti, anebo jím zasaženi,“ píše Barnes. Ve větách se vzdáleně ozývá ozvěna ambiciózního díla Dějiny světa v 10 a ½ kapitolách, konkrétně oné půlkapitoly s názvem Vsuvka, v níž Barnes mluví o lásce: „Je to naše jediná naděje, i když nás zklame, ačkoli nás zklame, protože nás zklame. Ztrácím přesnost? Hledám nějaké správné přirovnání. Láska a pravda, ano, to je to prvotní spojení. Všichni víme, že objektivní pravda není dosažitelná, že když dojde k nějaké události, vyvstane před námi množství subjektivních pravd, které nějak zhodnotíme a posléze zafabulujeme do historie, do nějaké verze nahlížené z Božího pohledu toho, co se ,skutečně‘ stalo. Tato shora nahlížená verze je ale falešná – je to okouzlující, nemožný padělek…“

Právě touto verzí nahlíženou z Božího pohledu Roviny života začínají. První text je věnován Nadarovi, průkopníku fotografie a letů horkovzdušným balonem. Barnese zajímá, nakolik Nadarův experiment pořizování leteckých fotografií změnil náš pohled na svět. Spojení dvou nesourodých věcí, balonu a fotoaparátu, vytvořilo něco nového: dalo nám novou perspektivu. To, co kdysi bylo jen projekcí, se najednou stalo skutečností. Spojení dvou lidí je složitější. Někdy funguje, jindy ne. Druhá část knihy volně navazuje a zachycuje příběh lidí, jejichž osudy se potkaly, leč nespojily: herečky Sarah Bernhardtové a plukovníka Freda Burnabyho. Metafora balonu z první části sugeruje nevypočitatelnost osudu. Balon je unášen větrem bez možnosti posádky zasáhnout, posádka může ovlivnit jedině „rovinu“, tedy stoupání či klesání. Bernhardtová a Burnaby pluli životem na různých rovinách. Na okamžik se setkali, ovšem nespočinuli na jedné.

To nelze říct o Barnesovi a Pat Kavanaghové. Ti spolu na jedné rovině pluli životem, až je rozdělila smrt. Celá třetina knihy je proto věnována zkoumání „banality smutku“ s odkazy na knihu Není důvod k obavám, kde se Barnes podobně detailně zabývá vztahem ke smrti. Smutek je v knize pojednáván jak tematicky, tak výsostně literárně – zde právě přicházejí ke slovu přetažené metafory, nepatřičná přirovnání a precizní stylista se začíná v jazyce ztrácet. Přemítání o smutku a ztrátě milované osoby je tak meditací v pravém smyslu slova, duchovním cvičením, jehož cílem je najít nějakou opětovnou jistotu. Roviny života je pozoruhodná kniha a v Petru Fantysovi našel Barnes skvělého překladatele.

Julian Barnes: Roviny života. Přeložil Petr Fantys. Vydalo nakladatelství Odeon. 128 s. 249 Kč.

Ladislav Nagy

5. června 2015