Tag: recenze

Články k tagu

Písně od jižanského srdíčka

Správně pojmenovat kapelu je docela umění a taky důležitá věc. Pokud mezi jménem skupiny a její hudbou dojde k nějaké zásadnější kolizi, může z toho být mrzení. V lepším případě je názvem možné vyslat publiku signál, aby dopředu vědělo. Druhová označení květin jsou předzvěstí trippy hippy stylu, přehlásky a shluky souhlásek oznamují, že se bude hrát tvrdě, möc tvrdě.

Hřejivý příběh ze studené války

Z Toma Hankse se stalo ztělesnění jakéhosi pevného amerického dobráctví – hraje téměř výhradně přívětivé muže, kteří mají zároveň autoritu a nenápadnou odvahu, usilovnost a zároveň si udrželi trochu dětinskosti, chlapectví. Stěny té jeho škatulky jsou natolik neohebné, že Hanksovy ojedinělé pokusy se z ní nějak vymanit nedopadly zrovna přesvědčivě.

Hřbitov, odkvetlý sad

Jeden z odstavců závěrečných pasáží novely Zdeňka Vyhlídala Kdybych tě znovu volal, už se neotáčej… začíná větou: „Historie se ovšem dovede připomenout nečekanými souvislostmi.“ Těžko ji výrazněji nevnímat po protestech vysokoškolských studentů vůči státní moci, jejichž stupňující se přesvědčení má prozatímní vrchol v letošním setkání k 17. listopadu, zopakovaném ještě o pět dní později.

Duchovní show Davea Gahana

Zpěvák slavných britských Depeche Mode Dave Gahan a dvojice Soulsavers jeden druhého zjevně potřebovali, hledat se asi moc složitě nemuseli, v každém případě se však našli. Čerstvě vydali už druhou společnou desku Angels & Ghosts, která už zní spíš jako výsledek společné práce než spojení kapely a hostujícího vokalisty (případ jejich prvního alba The Light The Dead See).

Vzpomínky bez vytáček

Vzpomínky ostravské Židovky Suzanne Fall, která přes dva roky svého života strávila v Terezíně a jež vyšly poprvé česky pod názvem Terezín, ráj mezi lágry, začínají přiznáním, které neodpovídá obvyklému vnímání osudu Židů za poslední světové války: „Jsme v transportu! (…) já se těším.“ Podobným šokům a provokacím v zacházení se známým obrazem je čtenář vystaven celou knihu.

James Bond v „temném lese“

Spectre, čtyřiadvacátý filmový příběh agenta 007, se netěší zrovna skvělé pověsti, důvody je docela snadné identifikovat. Nemůžu si ale pomoct, možná to bylo počasím, možná v mém mozku probíhají nějaké neblahé a nevratné procesy. Ale mně se Spectre docela líbil.

Cesta do tmy

Edice Delfín nakladatelství Triáda dlouhodobě patří k řadám, v nichž poezie vychází v takové ediční péči a přinejmenším v takové kvalitě, aby stálo za to se o výsledky dohadovat. Už to je skóre úctyhodné, naštěstí se ho daří i vylepšit výtečnými sbírkami, kde vlastní pochybnosti znamenají rozkoš na konci čtení. To je případ titulu Jiřího Tomáška Na písku.

Model zraněného světa

Ze seriálu Pozůstalí (The Leftovers) se ve druhé sérii stalo výrazné a soustředěné dílo, prošel proměnou ze zajímavého excentrického úkazu ve strhující a suverénně provedené vyprávění, které má své jasné opodstatnění (alespoň soudě podle prvních částí, které v Česku odvysílala HBO).

Když Eva netropí hlouposti

Když vloni Eva Zábranová vydala vzpomínky na svou rodinu a zejména otce, básníka a překladatele Jana Zábranu, bylo to překvapení. Zároveň pro razanci, s jakou byly napsány, a nesmířlivost s mnoha víc nebo míň známými jmény zdejší literatury druhé půle dvacátého století se Flashky staly vděčným impulzem k novému čtení dosavadních zábranovských interpretací.

Buď zdráv, théne z Moskvy

Spitfire Company se dosti osobitým způsobem pohybuje na pomezí pohybového divadla a činohry, přičemž na rozdíl od většiny srovnatelných souputníků se nevyhýbá ani tématům společensky ožehavým. Platí to i pro novou inscenaci Vladimir Macbetin, která ostrou aktualitu slibuje jak názvem, tak plakátem s fotografií ruského prezidenta.

Žerty stranou

Hrůza tvorby Milana Kundery je v její očividnosti. S výjimkou esejů, které se důvtipem a náročností zbytku autorovy tvorby vymykají, je Kunderovo psaní snadno interpretovatelné a opakuje se. Není tedy problém vykládat jej pořád dokola třeba jako žert, nevázanost nebo v obzvlášť silném okouzlení autorovým přístupem k věci dokonce jako filozofii.

Výsledky teritoriálních snah

K trendům české televizní a filmové produkce patří potvrzovat tuzemskou existenci samozřejmou a nijak motivovanou přítomností slovenských postav. Tato česko-slovenská nespornost ale realitu de facto karikuje: ačkoli Slováci tvoří v českých zemích nejpočetnější menšinu a zároveň v nich zastávají viditelné posty, není to tak, že kam Čech šlápne, tam zavadí o někdejšího federálního soudruha.

Blábolit na cestě peklem

Rumunská kinematografie, šťastná to kinematografie. Mimo jiné taky proto, že se jí podařilo úspěšně přežít období, kdy byla v módě. Pozornost festivalového publika těká od objevu k objevu, vždycky „frčí“ nějaký národní film, to frčení ale může vydržet o moc déle, než dovolí potřeba přísunu nových vzruchů a objevů.

Všechny barvy ticha

Drama člověku asociuje hluk, burácející smyčce, jež stoupají do ještě většího crescenda, bubny víří jako stádo prchajících mustangů a všechno to graduje k závěrečnému orgasmickému výbuchu. Americké trio Low už přes dvacet let dokazuje, že hudba nepotřebuje být hlasitá, aby byla strhující, výmluvná, nabitá emocemi od deprese po extázi.

Hlavně ta technika vyprávění

Titul románu Vedlejší pokoje ve spojení s jménem jeho autora Radovana Menšíka evokuje, nemůžu si pomoct, sled tří stereotypů a zálib zdejšího publika: smích Vladimíra Menšíka, sošnost Radovana Lukavského a patos Michala Horáčka v textu písně Smích z vedlejšího pokoje.

Hrdinou kvůli své vůli

Identita snímku RYTMUS: Sídliskový sen je vydávána tu za dokument, tu za „sám život“, přičemž v tom druhém případě je doprovázena plakátovou fotkou neholeného muže v kapuci a černých brýlích, jemuž po tváři stéká slza. Jistěže dokonalá: řádně prohnaná filtry fotografických programů, aby víc než co jiného byla slušivá.

Hledání duše česko-slovenské

Nový román Davida Zábranského Martin Juhás čili Československo upomíná na to, že jednou z výzev, jíž jsou běžně vystavena umělecká díla, je čelit zapomínání, že existuje také produkce starší, než je ta současná. Chce-li si někdo pustit hudbu, film nebo přečíst knihu, zpravidla – aspoň dle mých zkušeností – se táže po tom, co zrovna vychází.

Chtěla bych jít ven, ale chci zůstat doma

Skuhráte-li nad nedostatečným přísunem současné rockové hudby, obraťte svou pozornost k australské scéně. Na čele peletonu je již nějaký ten pátek psychedelický orchestr Tame Impala, v závěsu za ním z bohaté skrumáže vystupují kapely jako Pond, Wolfmother či The Drones. Nutno podotknout, že kromě posledního zmíněného málokdo apriori sází na originalitu své produkce.

Jak umírají oprásklé holky

Nechtěl bych, aby umíraly holky, zpíval kdysi Filip Topol. Jen aby, jen aby, jen aby se mnou v baru seděly… Většina mužů to takhle vidí. Dokumentární film Amy britského režiséra Asifa Kapadii je o holce, která si po barech něco odseděla, z větší části ale popisuje její umírání, snaží se identifikovat příčiny, jež k němu její cestu nasměrovaly.

Tož to žvýkání podomácku

Je ve snímku Domácí péče scéna, která dobře ilustruje pozici, v níž se ocitl a přežívá český film. Hlavní hrdinka, zdravotní sestra Vlasta, která kdesi na Zlínsku dochází za nemohoucími pacienty domů, a byť se k ní chovají všelijak a hrozně, jim tam pomáhá, přichází po skonu jednoho z nich na jeho pohřeb. Ve dveřích krematoria však dostává závrať, a tak raději odchází na hřbitov k připravenému hrobu.

Londýn melancholický, Londýn barevný

Taneční hudba a introverti: oxymóron? Novodobá generace zamyšlených producentů elektronické hudby, chodící do tanečních klubů nikoli kvůli tanci či příslibu lásky na jednu noc, už nějaký čas dokazuje, že tomu tak není. K vyznavačům poslechové taneční hudby patří i londýnský producent Jamie Smith (alias Jamie xx), známější jako třetina úspěšného projektu The xx.

Mistr krátkých forem

Útlá knížka Vezmi si mě z pera britského autora Dana Rhodese je záležitost vskutku minimalistická – jako většina autorovy tvorby. Přečíst je lze během chvilky, ale vracet se k nim je radost. Rhodes je vtipný, originální a hlavně poctivý. Někdy sice hraje trochu na efekt, ale neuhýbá, nebojí se partnerské vztahy nasvítit z různé perspektivy a jeho humor, hlavně ten černý, je osvobozující.

Rudý kohout na černém pozadí

Dnes není těžké narazit na tvrzení, že sport, umění či náboženství do politiky nepatří, nebo naopak že se politika do jiných sfér života zkrátka „nemá tahat“. Politika se tak redukuje na věc samu pro sebe, kterou pak tím spíše všichni považují za bizarní zónu, jíž je lepší se obloukem vyhnout.

Energie sbalená na čekanou

Snad to nebude působit jako posedlost, odvolat se ještě jednou na nedávný Sjezd spisovatelů. Zopakujme, že jeho základním sdělením je stížnost některých zdejších autorů, že si jich nikdo nevšímá. (Protože nejsou s to napsat knihy, které by za pozornost a rozrušení stály – opakuji já.)