Historický román Davida Zábranského. Ale dnešníma očima

Hledání duše česko-slovenské

Historický román Davida Zábranského. Ale dnešníma očima
Hledání duše česko-slovenské

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Nový román Davida Zábranského Martin Juhás čili Československo upomíná na to, že jednou z výzev, jíž jsou běžně vystavena umělecká díla, je čelit zapomínání, že existuje také produkce starší, než je ta současná. Chce-li si někdo pustit hudbu, film nebo přečíst knihu, zpravidla – aspoň dle mých zkušeností – se táže po tom, co zrovna vychází.

Tento úděl nutné aktuálnosti přitom není vyrovnaný; k architektuře, sochařství a vůbec výtvarnému umění se přistupuje obráceně, novinkám se v nejistotě z jejich hodnoty spíš uhýbá, zato se obdivuje kdekterému starému kousku bez rozmyslu, zda to ve své době byl nepodarek, nebo nebyl, nebo zda šlo o tuctový užitný kšeft. Díl účasti na tomto stavu má vzdělávání, díl reklama, díl jí podpořená přirozená touha mít nové nebo aspoň drahé věci – a v případě literatury též díl přesvědčení, že slovo se má vyjadřovat k současnosti.

Právě tahle víra doprovází, jak se zdá, prozatím nepochybně úspěšný Zábranského román, který dle svého autora má jako nejvyšší ambici dostát tomu, aby „byl zábavný v roce 2015“. Proto má být „moderní“, což je adjektivum, které se v reklamním hemžení kolem knížky dosud objevuje nejčastěji. Přitom ta rovnice je jednoduchá: knize všecka prohlášení o tom, že má jít o moderní román, ubližují. „Moderní román“ totiž neobstojí, zestárne a zmizí. Stejně jako kterýkoli jiný, který od počátku usiluje o přívlastek. Samozřejmě lze tuto snahu o zařazení vzít důsledně, a to je pak roztomilý výsledek. Totiž rozvita autorovými slovy: „Pokusil jsem se gramofon nahradit mobilním telefonem, udělat z toho moderní věc. Přijde mi jako hloupost psát v roce 2015 něco, co bude historické a nebude ničím promlouvat k současnosti. A ten text by měl být moderní.“ Zároveň ohlasy na román ho zatím bezvýhradně řadí k magickému realismu (protože se tu realistické prvky mísí s fantaskními). Pokud tedy platí konstanty mobilního aneb bezdrátového telefonu, který vznikl na konci 19. století, a magického realismu, který byl prvně definován někdy ve dvacátých letech 20. století, usiluje Zábranský svým románem být moderní tak, jak chtěla být sto let „stará“ literární moderna.

Moderní! Moderní!! Moderní!!!

Vymezuji se takovému pohledu na text pouze proto, že přestože je pitomý, bude limitovat pohled na povedenou knihu. Ta je opravdu veskrze tradiční podle vzorů, jimiž se česká literatura obvykle řídí. Je to oslava menší obce a zachycení jejího života v běhu času. Příběh vlastně není důležitý. Zkrátka vzato se mezi roky 1918 a 1948 (mírně za ním v posledních větách románu) odvíjejí životy několika postav, které buď pomáhají vytvářet rytmus střídajících se politických režimů, protože ten nebo ten aktivně podporují na vzestupu, nebo se s nimi zaplétají. Protože jinak to nejde, když v té době žijete, třebaže jen jako postava románu. Akorát že tento „životopis místa, člověka a doby“ je nahuštěn do jednoho svazku, kdežto asi jinak by vypadal rozepsán v pojetí mimochodem bohužel nespravedlivě opomíjeného Aloise Jiráska. (Ty řeči o modernitě nezakrývají nic jiného, než že tento a podobní autoři zrovna nejsou v módě a že chce-li jí někdo dostát, musí psát román historických konotací jinak. Banální cíl.)

A tak moderní, přistoupíme-li na moment na hru, jež se po čtenářích chce, je leda zachycení klipovitosti doby, v které žijeme. Neboť hlavním hrdinou není ten uvedený v titulu ani živá figura, nýbrž vypravěč, který předvádí hip-hop mezi všelijakými vypravěčskými styly a neustále na sebe strhává pozornost, aniž je jasné, kdo jím je. Začít číst tak lze knížku odkudkoli a rovněž je možno v textu se vracet. Nevadí to, příliš se to neliší od gamebooku. Ale i předvedené tempo nejspíš jednou bude pomalé a nemoderní.

Kdyby byl Zábranský blázen nebo dobrodruh, snadno by se v jeho textu ztratil jakýkoli politický hnus, neboť by mohl být vydáván za nezávaznou hru. Naštěstí ke komunismu i fašismu přistupuje obezřetně, ale jinak je záběr autorova textu vděčně interpretovatelný a adaptovatelný k reáliím současnosti. Například když se v prologu k druhé části románu, nazvané Fašisté, píše o Ferdinandu Peroutkovi, který v reakci na světovou hospodářskou krizi v listopadu a prosinci 1930 uveřejnil v Přítomnosti úvahu s titulkem „Něco se děje“. Nezávazně, a zase s vnucující se vzpomínkou na nedávné vystoupení slovenských nacionalistů na Staroměstském náměstí, ostatně román začíná. Scénou likvidace staroměstského mariánského sloupu po vzniku Československa, která nesvede vyhnout se vděčným pentlím; lidovosti, ironii a paradoxu: „V blízkosti Husova pomníku vede jen mělko pod zemí uložený kanál,“ děl radniční služebník. „A Mariin nos… Inu, až se Marie zřítí, Mariin nos udeří do kanálu a jistě ho prorazí! … Na dlažbu dosedne místo nosu těžká Mariina prdel.“

V takových místech, a není jich v románu málo, na sebe Zábranský, jinak schopný stylista složitých vět těsných postponovaných přívlastků, prozrazuje nejistotu. Obavu o výsledek vydřeného díla. Můžeme ji chápat, ale nelze ji opomíjet – zvlášť při chvále vypravěče.  

Nepřekvapí totiž ani jiná Zábranského opora, k níž se neustále vrací: sex. To je další prvek, jímž nárokuje svému románu přízvisko moderní a pomocí něhož usiluje rozbourat první republice jednoznačný obraz krásného místa k životu, k jakému dnes mívá našinec sklony (tuto historickou zálibu Zábranský odhaluje přesně). Stačí zdůraznit, jak moc se tehdy souložilo a oddávalo orálnímu sexu. Nepochybně se stejnou vášní jako letos a úhrnem nepochybně méně než letos. Důrazem na vystižení dějin ovládaných nekrocenou touhou po nekonečné souloži sice Zábranský diagnostikuje další zálibu dneška, ale není to zajímavé.

Přesněji úlohu sexu v románu vystihl básník Jonáš Zbořil, který se k Zábranského románu vyslovil tak, že je z něj znát, že „byl psán pro radost“. A zároveň řekl, že je psán „v kulisách, které nejsou obvyklé. Objevil díru na trhu.“ Sex tu je rozpoznán jako obchodní artikl, takže román je přistižen při tom, že to, co se snaží předvést, sám produkuje. V tomto kontextu jsou jediná důvtipná sexuální místa textu neustálé porody a následná navracení titulního hrdiny nazpět do vaginy. Lze je samozřejmě vykládat všelijak, ale nabízí se třeba coby obraz nedozrálosti Čechů (a Slováků) jednak občanské, jednak státotvorní.

Nazdar, Slovensko. Vítej zpět!

Za ten poslední postřeh si Zábranský zaslouží jednoznačnou pochvalu. Největší český paradox, s kterým se tuzemská „duše“ prozatím ani nepokusila vyrovnat, je stvoření moderního Slováka po zdejším vzoru, avšak bez pochopení specifik „slovenské duše“. Našinec nikdy neporozuměl, proč Slováci odešli. To se může stát – a stalo se to. Ale horší je, že se o to nikdy pořádně nepokusil. Prozatím poslední a stěží přehlédnutelný příklad byl seriál České století, který až do dílu věnovaného létu 1968 vynechal z jakýchkoli reálií Slováky. Což mimořádně vtipně působilo ve scéně, kde prezident Beneš rozmlouvá v Londýně s výsadkáři, kteří mají za úkol zabít v Praze zastupujícího říšského protektora. Kubiše jmenuje, Gabčíka přejde mlčky. 

Ten pohled na Slovensko není podstatný, nikdy nebyl. Na rozdíl od pohledu německého, o který se snaží i česká literatura a jehož výsledkem je řada ceněných próz zpracovávajících odsun sudetských Němců (ceněných pro téma, bez ohledu na jejich kvalitu). Hovoří-li se často o tom, že tuzemská literatura by měla být angažovaná či aspoň angažovanější, toto je cesta. Tvořit náročné romány nepohodlných nebo přehlížených témat. Příkladem toho prvního je příběh bratří Mašínů Zatím dobrý od Jana Nováka, příkladem toho druhého je Martin Juhás čili Československo. V nalezení tématu je román konečně ryze moderní, je to nový čestný výkop, jehož důraz je na jednoznačnosti spojky „čili“. Je to přihlášení se k odpovědnosti za něco, co jsme vybudovali.

Touto spojkou Zábranský přiznal ambici dobýt českou literaturu; vždyť víme i to, jak ho psal. Totiž že psané četl po sobě nahlas, aby zjistil, jak funguje rytmus textu a kde ho má změnit. Jinými slovy inzeruje samotné psaní a práci navíc jako samostatný poutavý příběh. O kolika autorech od Bohumila Hrabala je známo, jak své prózy přiváděli k životu? Když už se David Zábranský rozhodl vypravit do světa svůj pěkný román po hipstersku, je rozhodně škoda, že neprozradil, zda zastávka v roce 1948 je konečná, nebo ne. Protože následující vztah Čechů a Slováků je rovněž zajímavý, nevyvážený a vyzývavý. Bylo by milé mít kromě slovenských příspěvků Pavola Rankova Stalo se prvního září a Příběhu opravdického člověka Pavla Vilikovského také český románový příspěvek k společnému životu. 

David Zábranský: Martin Juhás čili Československo. Vydalo nakladatelství Premedia. 578 s. 389 Kč.