Mistrná novela Hanse Joachima Schädlicha

Jeho Veličenstvo kat a klaun jeliman

Mistrná novela Hanse Joachima Schädlicha
Jeho Veličenstvo kat a klaun jeliman

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Recenzovat knížku Hanse Joachima Schädlicha Veličenstvo, chvátám je bezpečná práce. Novela totiž patří k literárním úspěchům, jimž není co vytýkat a za nimiž sebelepší kritický ohlas zůstane očividně kulhat. Stručně popsáno, jde o příběhy vztahů Francoise Voltaira a pruského krále Fridricha II., zároveň taky Voltaira a jeho milenky a inspirace markýzy Émilie du Châtelet, jak je Schädlich „vypreparoval“ a „kondenzoval“ z korespondence tří svých hrdinů. Přinejmenším pro našince jsou oba ty vztahy známé letmo, jelikož Voltairovo dílo v češtině kompletně dostupné samozřejmě není, nemluvě právě o jeho korespondenční části.

Oba vztahy ovšem fungují jako podloží pro popsání života vyšších a vzdělaných vrstev ve Francii a Německu v 18. století – a jsou popsány dostatečně vděčně, aby inspirovaly k paralelám se současností. Je to vlastně novela a esej současně, tedy tvar, který v tuzemské literatuře aktuálně zaplať pánbůh umějí dokonce dva autoři: Patrik Ouředník a Michal Šanda (jistě že se střídavými úspěchy, ale o to teď nejde).

Vztah mezi politikem a intelektuálem líčí Schädlich jako svár těla s duší. Korunní princ Fridrich si nevážil německé kultury ani jazyka (nikdy se pořádně nenaučil německy psát ani mluvit, což při překladech jeho německy psaných listů mistrně přibližuje překladatel Vratislav Slezák porůznu deformovanou češtinou). O to víc dbal na své francouzské vzdělání, a tak i proto se obdivoval Voltairovi. Jejich vztah iniciuje prosbou o zaslání všech Voltairových knih, přitom ho přemlouvá k návštěvě, neboť si s filozofem přeje rozmlouvat mezi čtyřma očima a mít ho sám pro sebe. Třeba na korekturu svých vlastních spisů a básní. Voltaire je od prvního listu potěšen panovníkovým zájmem a podléhá mu, zvlášť když u pařížského dvora je kvůli své prostořekosti v nemilosti a musí se skrývat. Návštěvě dlouho odolává, obhajuje se svou povinností ke vztahu s markýzou du Châtelet. Ta ihned má princovu povahu nikoli za výsostnou, nýbrž proradnou. Není v tom žárlivost, ale pochyby o tom, zda kterýkoli panovník vůbec může být dobrotivý. Voltaire její nesouhlas odmítá, v korespondenci s princem pokračují, dokonce chystají k vydání princův spis Antimachiavelli; polemiku s odporným způsobem vlády, jaký vzýval slavný renesanční Ital.

Hans Joachim Schädlich - Foto: Georg Pöhlein

Pak už to jde ráz na ráz: Fridrich se stává králem, vydání spisu zastavuje. Voltaire za ním po čase přijíždí a zatímco „přátelsky“ debatují, netuší nic o králových válečných plánech a taženích ve Slezsku. Dovídá se o nich zpětně a králi je vyčítá. Víc a víc se ukazuje, že Fridrich sice vskutku obdivuje Voltairův talent, ale teoreticky, prakticky přítomnost slavného učence na svém dvoře víc a víc využívá k legitimizaci své krvavé politiky. Voltaire, který Fridricha v rozčilení označí za „chvályhodnou, jedinečnou a roztomilou děvku“, se paradoxně do této pozice dostává sám. Shrbený charakter touží po majetku, protože chudých spisovatelů zná příliš, než aby chtěl být dalším z nich, vyhovuje mu králova přízeň, zároveň neváhá, když je to pro něj výhodné, pokusit se stát se agentem francouzského krále a vyzvídat, jaké další plány s Evropou Fridrich má. (Není v tom počínání úspěšný.) A bokem tohoto vztahu přehlížené marnosti stojí milá markýza, dáma se zájmem o matematiku, fyziku, metafyziku. Překladatelka, vědkyně, která předběhla dobu, jež ale si uchovala instinkty ženského respektu z mužské lačnosti.

Je to de facto příběh moci slova, jakou mělo před dvěma sty lety, kdy i králové se po rozchodu s blízkými především snažili získat zpět do rukou svazky svých básnických pokusů, aby nebyli Evropě za pitomce. A když už byly zmíněny ty paralely se současností a přezíravost k vlastnímu jazyku a kultuře, přiznejme si, že žijeme vlastně v prostředí, které se od Voltairova věku, tak jak ho sugeruje Schädlichova próza, příliš neliší. Akorát cestování je rychlejší, namísto polámaných kol od kočárů jsou bourána auta a namísto dopisů si chatujeme. Takže je nesmírná zábava dosazovat si třeba za Fridrichova komorníka Fredersdorfa, který nesmírně trpí hemoroidy a není s to vyjádřit se srozumitelně a k věci, zato se rád oddává svodům moci, dejme tomu docenta Konvičku. Jako by si oba pánové z oudů vypadli.

Hans Joachim Schädlich: Veličenstvo, chvátám. Voltaire u Fridricha II. Z němčiny přeložil Vratislav Slezák. Vydalo nakladatelství Argo roku 2014. 186 s. 198 Kč.

31. července 2015