Jeden z odstavců závěrečných pasáží novely Zdeňka Vyhlídala Kdybych tě znovu volal, už se neotáčej… začíná větou: „Historie se ovšem dovede připomenout nečekanými souvislostmi.“ Těžko ji výrazněji nevnímat po protestech vysokoškolských studentů vůči státní moci, jejichž stupňující se přesvědčení má prozatímní vrchol v letošním setkání k 17. listopadu, zopakovaném ještě o pět dní později. Onen spor akademické a „ostatní“ veřejnosti totiž Vyhlídalova novela připomíná rovněž, a to popisem dění z podzimu 1939 a týdnů kolem smrti Jana Opletala.

Ostatně jak kniha dovedně (a v souvislostmi s letošním podzimem jistěže nezáměrně) zobrazuje, rozdíl přístupů k věci je mezi tehdejšími a dnešními studenty pouze v posunu data inspirace. Zatímco ti tehdejší se odvolávali na závazky vůči kolegům z roku 1848, současní mají na paměti ty z roku 1989, kteří zase mysleli na ty z let 1939 a 1969. Přes společnou horlivost a odhodlání, víru v bazální pravdu a vůli k akci se však rysy příběhů, ukrytých za uvedenými daty, liší. Ve faktické rovině například Vyhlídalova novela tak přímo, jak to autorem sehnané nepřímé důkazy umožňují, upravuje dávné přesvědčení o Opletalově smrti, způsobené prý zraněním náhodné kulky. Místo něj vyslovuje podezření, že šlo o naplánovanou vraždu s vědomím okupačních úřadů, již provedl jeden z dvojice pražských německých studentů strojnické fakulty, kteří 28. října 1939 – kdy protektorátní úřady očekávaly velké české protesty – byli vybaveni civilními pistolemi.

Přitom toto tvrzení pravděpodobně není lacinou spikleneckou teorií, nýbrž výsledkem poctivé rešeršní práce. Zdeněk Vyhlídal je osmdesátiletý autor, který se ve své tvorbě zpravidla soustředil na rodinná dramata (za normalizace psal mj. o potížích a dopadech porozvodových tahanic o děti) nebo na příběhy pro dospívající. Opletalovské téma těmto konturám odpovídá taky, ale přece jen je ze zjevných dějinných důvodů ambicióznější. Vyhlídal se mu věnuje několik desítek let, hovořil s pamětníky, dokud ještě žili (například s Opletalovou snoubenkou či jeho operatérem), prošel nejeden archiv (včetně K. H. Frankova) a kromě aktuálního příspěvku už na téma uveřejnil několik jiných, i odborných prací. Okolnosti vzniku jeho novely tak vlastně kopírují osudy novely Nokturno Zdeňka Mahlera, který ve svých variacích tentokrát na lidické téma rovněž po desetiletích bádání došel k přesvědčení, že nejlépe onen dějinný okamžik zachytí beletristicky – hutným vyprávěním věcného tónu, krátkých vět a proměnlivého vypravěče.

Bohužel příšerná filmová adaptace Lidice veškeré předešlé Mahlerovo snažení zničila (třebaže je to samozřejmě vizitka jeho autorské nanicovatosti, s níž svolil k redukci „polyfonního žalozpěvu“ v řetězec několika ledabylých povyraženíček). Vyhlídalovi se totéž pokušení „nové přestavby“ naštěstí nejspíš vyhne, jelikož filmový tvar jeho prózy, ačkoli k němu autorův střízlivý praktický styl vybízí, by byl nákladnější než u Lidic. Ty si „vystačily“ s vypálením jedné vesnice, kdežto opletalovská novela stojí na ustavičné opozici intimních scén rozhovorů dvou tří lidí a výpravných scén detailních popisů Prahy. Rozechvělé nejprve příležitostí demonstrovat nacistům na státní svátek zaniklého státu, zač je toho našinec zač, a podruhé vztekem za smrt „svého krásného syna“. Zřejmě je to stářím autora a jeho příslušností k rokům, které zachycuje, ale svedl předvést nejen jejich hrůzu a nejistotu, ale právě – a to je cennější – docela chladně i jejich přitažlivou ušlechtilost; vlastnost po vzniku protektorátu zbytečnou a postupně se vytrácející. 

Jako by z nedůvěry ve vlastní autorské schopnosti jsou tyto umné vlastnosti textu preventivně podpírány lákavými teatrálními scénami nezvratného osudu: cikánka věští Opletalovi z ruky brzkou smrt ve čtyřiadvaceti letech; v Opletalové rodné vsi, kterou si jeho spolužáci z medicíny před pohřbem prohlížejí procházkou, jim čiperný staříček zpoza plotu líčí, jak vídal malého Jendu sportovat, atd. Celkově ale jde o dílo zručného autora, v podstatě jeho tvůrčí happy end. Vhodný třeba jako pomůcka k přím, zda schopnost bojovat s mocí takřka reflexivně jejím ironizováním je obdivuhodná česká vlastnost, anebo je to ctnost z nouze.     

Zdeněk Vyhlídal: Kdybych tě znovu volal, už se neotáčej… Příběh Jana Opletala. Vydalo nakladatelství Plus roku 2015. 176 s. 249 Kč.