Je ve snímku Domácí péče scéna, která dobře ilustruje pozici, v níž se ocitl a přežívá český film. Hlavní hrdinka, zdravotní sestra Vlasta, která kdesi na Zlínsku dochází za nemohoucími pacienty domů, a byť se k ní chovají všelijak a hrozně, jim tam pomáhá, přichází po skonu jednoho z nich na jeho pohřeb. Ve dveřích krematoria však dostává závrať, a tak raději odchází na hřbitov k připravenému hrobu.

Vtom jí na nový smartphone, který dostala k narozeninám od manžela, volá dcera. Vlasta hovor chce vzít, jenže telefon jí vyklouzne z rukou a spadne do jámy pro nebožtíka. Vlasta okamžik zaváhá, ale pak si zuje střevíčky a ve svátečních šatech sleze dolů. Tam konečně zvedne příchozí hovor, v rychlosti se s dcerou pohádá, proč ji neinformovala o svém zranění a smrtelné nemoci, zavěsí, načež rozrušeně zjistí, že nemá jak vylézt zpět. Vyskakuje, ale na hranu země nedosáhne, nemá jak se vytáhnout. A průvod s nebožtíkem se blíží, za cenu velké ostudy jí z pasti může pomoci pouze někdo z přicházejícího zástupu.

Přesně v tomto bodě trapného přešlapování na dně pasti, kam spadl snad nedopatřením, ale odkud se sám bez pomoci nedostane, i když už se křečovitě naučil používat moderní technologie, žije tuzemský film. V posledních letech převrátil naruby někdejší trend pražských reálií a dokola tvoří filmy na vsi. Snaží se ukázat autorovu (zpravidla měšťanovu) představu obyčejného českého člověka zvoleného regionu, což většinou je venkovský vyšinutec, který by ve městě nepřežil, protože by si spolu navzájem nerozuměli. Je to samozřejmě zjednodušení, ale jako by kondice a zaměření českého filmu odpovídaly stravovacím trendům. Donedávna bylo jedno, kdo co jí, zato teď frčí malá políčka a regionální zemědělství. Víra v užitečnost a zdraví takto vypěstovaných potravin „bez chemie“ má za následek hlavně pocit, proti kterému se těžko něco namítá, že totiž tak to konečně a opravdu má být. V případě Domácí péče je to zrovna tak.

Debutující scenárista a režisér Slávek Horák, který dosud úspěšně točil po celém světě reklamy a asistoval jako režisér u Kolji, se vrátil na rodné Zlínsko a celý film s minimem herců natočil v domě svých rodičů jako poctu mamince, která se živí touž prací jako Vlasta. Bývá to uváděno jako reklama na hodného syna, ale je to doklad právě onoho příklonu k políčkům a jejich mezím. Všecko má působit podomácku. Horák si pro budování emocí například nepomáhá hudbou, nýbrž zdůrazňuje veškerý zvuk, který lze kdy na vsi slyšet. Ačkoli tak výrazně jako ve filmu samozřejmě vrzání dveří ani štěkot psa vždycky slyšet nebývá, protože na rozdíl od filmu ve skutečnosti zvuk není v centru pozornosti. Naopak ale stejně jako v životě funguje přivykání zrakem: film tlumením barev zdůrazňuje domácí interiéry, zbudované v českých obydlích v poválečných desetiletích. To zastarání kdysi nových věcí, které přitom dál fungují. Vidíme tedy bojlery jedné značky, nešikovně zavěšené nad vanou, aby se každý ihned bouchl, staré pračky držalky, které se nedaly porouchat, vybledlé modré kachličky na stěnách toalet, černé plastové kohoutky vodovodu, vprostřed s modrým nebo červeným kolečkem, staré vypínače, šrafovaná křesla a ovšem luxfery.

Mix a reflexi onoho současného rozvažování nad vhodným stravováním života představuje taky herecké složení a zákruty příběhu. Jednak se tu operuje s vírou ve spásu šamanství, které člověka činí nesmrtelným. Zlatá telata jsou nakonec odmítnuta jako podvod a nahrazena křesťanským smírem a odpuštěním sobě, blízkým, okolí. Jednak se mezi obličeji, které se v navyklých šaržích objevují pravidelně (mladá „alternativní“ vidlačka Tatiana Vilhelmová, stará „alternativní“ madam Zuzana Kronerová, hňup Boleslav Polívka, jenž znovu přechází mezi umírněnou a šaškovskou polohou), objevil jeden pozapomenutý: Alena Mihulová. Její obsazení do hlavní role po letech podtrhuje přiznání zdejších autorů, že snímky o jiných věcech a jiného kalibru točit nesvedou, a tak tohle jsou vrcholy jejich možností, ať se snaží sebevíc. A znamená také prosbu k divákům: přistupte na to rovněž. Evokuje to poslední scéna, kdy na veselce své dcery, při všeobecném veselí, sedí za stolem smutně sám Laďa a vedle něj je prázdná židle. Žena neumřela, jen někam odešla. Jenom on, my a v pozadí v tu chvíli tančící dcera víme, že konec přijde v okamžení, takže jiné řešení než smír ani není možné. V životě jistě, jinak?

Domácí péče. ČR, 92 minut. Scénář a režie: Slávek Horák, kamera: Jan Šťastný, hrají: Alena Mihulová, Bolek Polívka, Tatiana Vilhelmová, Zuzana Kronerová a další.