Vychází první díl komiksů, libretistou je Čuňas

Legendy o Magorovi. Příklady, jaké mají být

Vychází první díl komiksů, libretistou je Čuňas
Legendy o Magorovi. Příklady, jaké mají být

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Až se začne houfněji referovat o prvním a prozatím jediném díle z plánované série komiksů Legendy o Magorovi, a vzhledem k proslulosti jeho hrdiny Ivana Martina Jirouse se začne, bude poutavé sledovat začátky těchto ohlasů. Dílo, k němuž se budou vztahovat, totiž patří k těm zřídkavým, jejichž titul nesází na metaforu, hříčku ani není zavádějící, nýbrž vyjadřuje přesně to, čeho se lze četbou dobrat. A tak poctivé recenze možná začnou vysvětlením, měly by jím začít, co za žánr pozapomenutá legenda vlastně je a jaká má pravidla. (Ostatně první recenze dílka, jejím autorem je Jiří Peňás, stála právě na takovém výkladu.) Tři sekvence z Magorova naditého života prověří, jak moc jsou novináři vzdělaní, opisují ze stejných zdrojů anebo od sebe navzájem. Titulkovou zkouškou autoři komiksu, libretista František Čuňas Stárek a výtvarník Marian Cingroš, vlastně dostáli Magorovu odkazu trhat společnost z pohodlí a sledovat její reakci.

Přesto základním výrazem jejich komiksu není naléhavá a přísná linka Magorova života a díla, nýbrž ta groteskní. Legenda neboli hagiografie představovala životy a skutky světců i vliv, jaký měly na společnost. Dávala fazonu orálním výtvorům, které o světcích spontánně kolovaly, a měla za úkol vhodným a srozumitelným písemným i obrazovým výrazivem zprostředkovat tyto příběhy především nevzdělaným vrstvám a upevňovat v nich křesťanskou víru. V druhé půli 20. století život málokterého našince splňuje nároky takového žánru, notabene ve společnosti, jež se zřekla Boha, uvěřila v ideál angažovaného občanství a převrátila naruby základní tón své kultury z vážného v ironický.

Dostát takové kombinaci může životopis Václava Havla, Karla Kryla – nebo právě Ivana Jirouse. Ten nezastíral své křesťanské založení ani zřetelné názory, za něž byl trestán, takže na lidi s adekvátním hodnotovým žebříčkem by měl působit příkladně. Zároveň kolem Magorova života kolovalo bezpočet historek, jimž se jeho přítel Čuňas rozhodl dát „finální“ tvar. Zvoleným titulem i žánrem tedy scenárista od titulní strany dokazuje, že zná, o čem píše. Také černobílé kresby evokují staré žánry, působí jako dobrodružné seriály z Komety. Přitom jsou bohatší, kombinují i fotografie, uvěřitelně zachycují Magorův fyzický rozpad pod vlivem vypitého alkoholu a zařazují osvěživé zcizující prvky vedoucí za linku příběhu (hozený jídelní talíř se promění v létající talíř proudící vesmírem).

Celek skládají povídky, rozvedenější anekdoty s pointami jasnými předem (ale prozrazovat tady je nebudeme), jež pojednávají o Magorových poutích: nejprv o cestě do Humpolce v 70. letech, strávené náročným neúspěšným autostopem, následně o cestě do Ameriky na bohemistickou konferenci „smíření tří předrevolučních proudů české literatury“ v dubnu 1990 a do třetice o dva roky později k okresnímu soudu do Chomutova na rehabilitaci za tehdy deset let starý a ovšem nespravedlivý odsudek skupiny undergroundu. Magor je v nich zachycen jako stále vypitější a nezvladatelnější živel, jenž dlouho zůstává sám a přestávají mu rozumět i přátelé. Nakonec ale strhne lidi na svou stranu a ti dělají, co po nich žádá. Má dar a touhu střetávat se a pobývat s aktuální spodinou společnosti, nejprv disidenty, později v Americe s chudými evropskými emigranty a lumpy z podsvětí a nakonec s děvkami a pasáky v pražských bordelech.

Předložené zkazky ovšem tvoří podklad zobrazení podivuhodného rozvlnění evropských dějin 20. století. Někdejší střízlivé „máničky“, jimž při autostopu žádný našinec nezastavil, poslušen sloganů státní propagandy, která muže s dlouhými vlasy označila za nepřátele státu, se po revoluci proměnily ve vysoké kádry, podezřelé při vstupu do laciné hospody od saka a od pohledu. Někdejší útočiště se stalo cizí zemí, jenom Magor zůstal. A tak ten, jenž kdysi marně stopoval kraksny a hrozilo mu vězení, je nakonec proti své vůli opilý unášen luxusním fárem k soudu, aby byl osvobozen. Budiž, třebaže oba autoři používají k zobrazení takového světa i seprané pentle. Třeba jediný Čech, ochotný zastavit stopujícímu Magorovi, je starý a zbožný někdejší městský trafikant, který projíždí na koňském voze naloženém fůrou sena. Tak prý vypadalo dobro. Jenže v takových sekvencích je svět černobílý právě tak, jak ho chtěli mít kdysi komunisti.

František Čuňas Stárek a Marian Cingroš: Legendy o Magorovi I. Vydalo nakladatelství Pulchra v roce 2015. 120 s. 229 Kč.

1. května 2015