Zkraje března byly snad všecky noviny plny oznámení, že na pražském náměstí Míru naproti kostelu nově ze země ční kanální odvětravač s vizáží periskopu ponorky a zásobí okolí hlasy dvaceti českých básníků s ukázkami jejich tvorby. Zkrátka že byl zprovozněn první automat na poezii – „poesiomat“.

Ten mediální prostor rychle zaplnil, a zrovna tak rychle z něj zmizel, takže dosud neexistuje žádná reflexe, co to v Praze světu vlastně přibylo. Netroufnu si být takový optimista, abych tvrdil, že nastalé ticho kolem „jukeboxu na básničky“ je výsledkem kritického postřehu, že nejde o víc než poslechovou antologii, jaké běžně vycházejí na CD. Spíš je to stvrzení, že poezie jako prostředek pro rychlé sdělení společenského názoru či emoce doopravdy nefunguje. A to celosvětově, vždyť pohledat autora, u něhož by se čekalo na vydání a následně překlad jeho nové sbírky. Tuto pozici zabírají próza, hudba, komiks a film. Poezie má dnes výraz intimní a osobní, s nímž se nenáleží veřejně projevovat. V tom je poesiomat osvěživý: postát u něj a vyslechnout si některou z básní znamená nejen přetnout uhoněný ruch dne, ale taky vnutit svůj poetický vkus kolemjdoucím. Nestarat se o jejich reakce a věřit v něhu slova, která případnou rozmrzelost někoho jiného utlumí. Je to opak obrazu, který bývá k vidění ve veřejné dopravě, kde se světy cestujících ozářených displeji mobilů či ohlušených sluchátky neprotínají, protože imperativem tu je nepřekážet.

Absenci poezie bylo lze pozorovat i v mediální kampani, jež spuštění poesiomatu doprovodila. Společné jejím zprávám bylo shrnutí zjevně podstatnějších informací, jak zařízení vypadá, co dělá, kolik stálo jeho pořízení, kteří politici ho uvedli do chodu, ve kterých dalších, a to nejen českých městech má vbrzku začít fungovat, a ovšem to nejdůležitější: že jeho „duchovním otcem je kavárník a autor projektu piana na ulici a šachy v parku Ondřej Kobza“. Spoléhat při reklamě na jeho jméno je pořád funkční strategie, přestože se už stalo parodií sebe sama. Stačí připomenout úryvek protichůdných tvrzení o městských šachových stolcích z letošního rozhovoru pro server Aktuálně.cz: „Na první turnaj jste vyzval režiséra Jana Hřebejka. Proč zrovna jeho? Znáte se? – Vůbec ne. Napsal jsem mu zprávu a on souhlasil. A proč právě jeho? Bylo jasné, že musí jít o nějakou známou tvář. Kdyby se jednalo o turnaj nějakého Kobzy a jeho kamaráda, tak by to asi nikoho nezajímalo. – Takže jste rád, že se o vás píše? – Po pravdě jsem vždycky překvapen, když mě někdo žádá o rozhovor. Já nejsem ničím zajímavý. Nicméně mě mediální zájem samozřejmě těší…“ Těžko hádat, jak dlouho při takové kondici ještě Kobza může vydržet jako přitažlivý klouzek.

Na samotném poesiomatu přitom tak jednoznačné autorství, jaké bylo prezentováno tiskem, číst nelze. Přiznáno je ještě Jitce Tomsové a Vítku Ježkovi. A také je aspoň na něm zmíněno, kdo jsou „kurátoři básní“ celé této halasné antologie: Petr Borkovec a Miloš Doležal. Příznačné na všem tom humbuku ohlášek je zastření jakýchkoli údajů o poezii zahrnutých tvůrců i edičních parametrech sbírky (pokud vůbec nějaké byly). Lze se dovědět, že jde o „verše známých tvůrců“ a že „autoři projektu se zaměřili hlavně na undergroundové tvůrce“. Takové zařazení třeba Bohuslava Reynka či Víta Janoty je novum. Nepadne ovšem titul jediné básně, a to dokonce ani na štítcích automatu, odkud civí pouze jména autorů. Jsou tu výsostní klasici (Holan, Seifert, Bondy, Jirous, Hejda, Diviš), „nabíhající“ klasici (J. H. Krchovský, Petr Kabeš, Jáchym Topol, Sylva Fischerová a Viola Fischerová) i mladí autoři, kteří se prosadili v posledních letech (Kateřina Rudčenková, Marek Šindelka, Jonáš Hájek). Kromě básně Bohuslava Reynka Slunná chvíle, již načetl Ivan Martin Jirous, všechny ostatní přednášejí sami jejich autoři. Společného spolu nemají příliš, a tak se zdá, že skoro podmínka kompletního autorského provedení byla jednou z nutností výběru a zůstává jedním z jeho limitů. (Stejně jako problém autorských práv. Takový Jaromír Typlt se na svém Facebooku podivil, že je v poesiomatu zahrnut.)

Složení autorů konvenuje poetice nedalekého nakladatelství Fra, jehož je Borkovec redaktorem. Svádí to k představě, že kdyby takovouhle sbírku pořizoval redaktor brněnského Hosta na náměstí Svobody, nebude pominut Jan Skácel, Vít Slíva nebo „z mladých“ Jonáš Zbořil. Současný výsledek, jenž dle některých prohlášení Ondřeje Kobzy nemá konečnou podobu, je tak na úrovni tracklistu komerčního rádia: je jedno, jakou píseň zpívá Karel Gott, hlavně že zpívá. A totéž s touhle rourou: hlavně že zní.