Uživatelé si poslední dobou užívají velkou legraci s Českými dráhami. Nejprve to byly humory ve značné míře morbidní, vtipkovalo se v souvislosti se zvýšeným počtem nehod na železnici. Kromě toho na sítích běží průběžné zpravodajství o tom, jaké zpoždění měl který spoj a do jaké šlamastyky se kvůli tomu ten který uživatel dostal. Minulý týden se k tomu ale přidalo nezávazné vtipkování o reklamní kampani ČD, která různými veršovanými hláškami propaguje dovolenou v Česku.
Je jistým způsobem obdivuhodné, že v těchto horkých letních měsících, kdy rozpálená lebka přehřívá a zpomaluje mozek uvnitř a hrdlo touží být svlaženo, si zdejší uživatelé vybrali k ostrému sporu téma intelektuálně náročné – stav českých humanitních věd a vysokých škol, na nichž jsou vyučovány. Zasloužil se o to i náš týdeník, který otiskl rozhovor s děkanem Filozofické fakulty UK Michalem Pullmannem. Rozhovor měl ohlas.
V sedmadevadesáti letech zemřel Milouš Jakeš, generální tajemník komunistické strany v době revoluce. Uživatelé to zaznamenali velmi pozorně, část jich nebožtíkovi přála peklo, smířlivější připomínali, že tenhle druh soudu patří jiné autoritě. Pozoruhodným způsobem se projevila domovská strana zesnulého, jež Jakešův skon připomněla slovy: „Milouši, DĚKUJEME‼️ Snad už sedíš v lepším světě bez hladu, bídy a rozdílů. A snad si u toho dáváš i oblíbené švestkové knedlíky. ‚Přes to, co se v naší zemi i jinde v posledních letech stalo a co se děje, jsem přesvědčen, že ideje socialismu, o jejichž naplnění jsem usiloval, představují i nadále lepší budoucnost lidstva. Zůstal jsem komunistou.‘ Milouš Jakeš. Historie ještě neřekla poslední slovo a jednou budeš oceněn.“
Amerika zvažuje zákaz čínského viru. Ne, není řeč o covidu, který se stále vesele šíří světem a v USA znovu nabral na síle. Americký ministr zahraničí Mike Pompeo oznámil, že americká vláda zkoumá možnost zákazu aplikace a sociální sítě TikTok. Ta umožňuje uživatelům nahrávat krátká videa a následně je sdílet se světem. Je to také momentálně nejoblíbenější sociální síť mezi mladými.
Hlavní postavou tuzemských sociálních sítí se nakrátko stal pan Aleš Karásek z jihomoravské organizace strany Trikolóra. Pozornost, kterou vyvolal, pro něj nebyla – aspoň v mé bublině – zrovna příznivá. Na svém facebookovém profilu zveřejnil svoje propagační fotografie. Je na nich hladce oholen (včetně vlasů), ve tváři úsměv, řekněme, poněkud nasládlý. Snímek doprovázejí různé popisky a hesla, zaujalo jen jedno z nich. „Holky mají pipinku, kluci pindíka.“
Někdo patrně učinil na Josefa K. křivé udání, neboť byl, aniž se dopustil něčeho zlého, jednou ráno zatčen. Situaci z úvodu Kafkova Procesu je možné brát jako předznamenání údělu mnoha a mnoha milionů obětí totalit dvacátého století, lidí, kteří v noci zaslechli zlověstné bouchání na dveře, aby pak byli odvedeni a zpracováni mašinerií moci, neosobní a žravou. A stali se její součástí, sehráli v ní svou roli – od překvapení a pobouření na počátku ke kajícnému přijetí ve finále.
Hvězdou sociálních sítí se minulý týden v Česku stala Milada Horáková, nemám tušení, co by na to říkala, a radši se to ani nepokouším domýšlet. Objevovaly se bannery se sloganem „Zavražděna komunisty“ a jejich různé žertovné úpravy (portrét Hitlera doprovozený heslem „Zavraždil komunisty a Hitlera“). Kromě statusů, jejichž autoři připomínali význam, charakter, osud zavražděné, se ozývaly aspoň v mé bublině početné hlasy, které způsob připomínání výročí měly za přepjatý, možná až groteskní.
Po vlně protirasistických protestů v Americe a Británii si mnoho lidí klade otázku, do jaké míry byly násilnosti a rabování při demonstracích vypovídající pro celé hnutí Black Lives Matter. Avšak videa se záběry chaosu a naprostého bezvládí v centrech měst nejenže se neobjevovala ve velkých televizích (kde už by je asi nikdo nečekal), ale i ze sociálních sítí postupně mizela. Kdosi je mazal.
V loterii sociálních sítí minulý týden vyhrál patnáct minut slávy hokejový trenér prvoligového dorosteneckého týmu Technika Brno Martin Stloukal. Deník Sport totiž publikoval audionahrávku jeho promluvy ke svěřencům v šatně. Nejsem moc zorientovaný v soutěžích dorosteneckého hokeje, ale Technice Brno se asi nedaří, přinejmenším to tak podle Stloukalova monologu vypadá. Zřejmě mělo jít o jakési motivační seřvání. A mezi uživateli se věru chytlo a nastartovalo obvyklý proces polarizace.
Lidi, kteří z pozic moci a jakési autority afektovaně používají takhle silné výrazy, se nemohou divit, když část publika jejich výroky bere vážně a svým způsobem do důsledků. A proč by se taky divili, když se jim to hodí.
J. K. Rowlingová, autorka globálně úspěšné knižní série o Harrym Potterovi, má účet na Twitteru a neváhá ho použít. Stalo se tak i minulý týden a výsledek to mělo předpokládatelný. Značné pobouření na straně bojovníků za práva translidí v podobě a míře, v jaké je současná vlna aktivismu chápe a prosazuje. Spisovatelka nejprve pobaveně tweetovala článek s titulkem obsahujícím výraz „lidé, kteří menstruují“, komentovala ho s tím, že bývaly doby, kdy se pro menstruující lidi používal nějaký specifický výraz – míněno „ženy“.
Bouře v amerických ulicích se přelila taky na sociální sítě – aby ne. Ve virtuálním světě ale drama občas nabývá podobu frašky, místy i smutné. Každá skupina má „svůj“ soubor videí, které v jejím uzavřeném systému cirkulují. A všechny ty záznamy jsou jistě pravdivé – záběry nesmyslné brutality policistů pro jedny i obrazy řádění rabujících pro druhé. Do toho screenshoty největších pitomostí, které stoupenci druhé strany na sociální sítě vypustili.
Od pondělka už není povinné nosit venku roušky, uživatelé sociálních sítí to zaznamenali, proces generování názorů byl nastartován. Ukázalo se totiž, že někteří lidé nosí na ulici roušky, i když se to už nemusí. Podle průzkumu publikovaného na iDNES jich je víc než polovina. Předsedu stomatologické komory Romana Šmuclera (na sociálních sítích dosáhl značné popularity, když se – odhodiv falešnou skromnost – označoval titulem „chief dental officer“) to inspirovalo k zamyšlení: „To je ta půlka, která tu vládne... Musím uznat, že v Praze fakt spousta lidí s rouškou na ulici a klidně i dvacetiletí. Je to jako 68/69. Nejdřív náhubek nasadili silou, pak už to dělali lidé sami. Tato noc nebude krátká...“ I v době inflace nesmyslných historických analogií je to výkon hodný pozornosti.
Onoho dopoledne jsem otevřel Facebook a zjistil, že tam uživatelé řeší nějakou bagetu. Nebo přesněji – část jich řešila bagetu. Aspoň v mé bublině řešila větší část uživatelů to, že nějaká jiná část uživatelů řeší bagetu. Cítil jsem se zatlačený do nevýhodné pozice, kdy člověk neví, která bije. Na sociálních sítích tohle nevědění může být smrtící – když nevíš, která bije, odbíjí, tak skoro určitě odbíjí tobě. Nějak podobně to přece napsal klasik. Bylo proto potřeba se rychle zorientovat. Jakou bagetu? Jak řešit? Proč?
O mluvčím českého prezidenta Jiřím Ovčáčkovi jsem na tomhle místě psal už víckrát. Nedá se taky nic dělat, je to jedna z nejvýraznějších osobností tuzemského virtuálního světa. Kdyby ho tuzemský virtuální svět neměl, musel by si ho asi vymyslet. Troufal bych si jít ještě dál – nepovažuji za vyloučené, že si český virtuální svět Jiřího Ovčáčka skutečně vymyslel. Dostal v něm personu, která vychází vstříc potřebám všech znepřátelených politických bublin. Jednu může mobilizovat k vytrvalému boji pomocí střídání patosu a invektiv, druhou motivuje svou schopností velmi výstižně předvést všechny protivné charakteristiky, jež soupeřům přisuzuje, a přidat k nim přesladkou polevu grotesky a surreálna.
Píšu tyhle řádky v pátek, den po rozhodnutí soudu o platnosti některých restriktivních opatření a taky den po tiskové konferenci, na níž ministr zdravotnictví Adam Vojtěch jaksi mezi řečí oznámil znovuotevření hranic. Na sociálních sítích kvůli tomu byl často přirovnáván k někdejšímu východoněmeckému funkcionáři Schabowskému, který se na tiskové konferenci přebreptl, a způsobil tak pád berlínské zdi. To srovnání vůči panu Vojtěchovi rozhodně není spravedlivé, cítím potřebu to zdůraznit, nevím proč, ale mám z něho pocit, že žije ve světě, kde mu pořád někdo ubližuje.
Refrénem sociálních sítí – psal jsem onehdá (věděli jste první) – jsou už delší dobu fotografie z procházek. A já je vítám! Mají ale novou konkurenci. Lidé začali ve velkém počtu péct a seznamují své takzvané přátele na sociálních sítích se snímky výsledků svého pekařského úsilí. Těžko říct, čím to – možná se o to přičinily různé domácí i zahraniční televizní pořady, možná je to výsledkem snahy zaplnit nucenou nečinnost v karanténě aspoň nějak. Možná je to kolektivní pokus podívat se koronaviru hrdě přímo na koronu a vpálit mu své rozhodné: „Pečeme na tebe.“ V každém případě to taky vítám. Rád se dívám, co ostatní uživatelé zase napekli, je to pro mě trochu návrat do let útlého dětství, kdy jsem si rád prohlížel fotografické ilustrace v kuchařských knihách. Vida, hrachová polévka, tu bych si dal. Ty fotky taky mají oproti fotošopovaným a bůhvíjak jinak ještě upravovaným snímkům v kulinářských magazínech někdy i kvalitu jakéhosi gastronomického art brut. Asi jako když na počátku devadesátých let začal trh s pornografií válcovat NEI Report s amatérskými fotkami „holek odvedle“.
Svět se prý změnil a bude se měnit dál. To jsou mi novinky. Ale zjevně se ten proces rozbíhá. Radnice Prahy 6 třeba dala sundat z podstavce sochu sovětského maršála Koněva. A... zas tak moc se toho nestalo. Ne že by si toho nevšiml vůbec nikdo, nějací „obvyklí podezřelí“ se ozvali (včetně exprezidenta Klause, samozřejmě). Jinak ale bylo i ve virtuálním světě celkem ticho. Jako kdyby lidé měli najednou jiné starosti. A oni je zřejmě mají. Bylo až strhující sledovat rychlou proměnu mnohých uživatelů z asertivních politologů v aspirující epidemiology. Jak něžně se jejich prsty na klávesnici laskají s písmeny skládajícími slovo smrtnost! Přináší to i další povzbudivé zážitky. Velice jsem si třeba užil obsáhlou facebookovou debatu, v níž několik prominentních glosátorů rozebíralo údaje o promořenosti obyvatelstva v různých evropských zemích, a uvědomil si, že dokážu porozumět matematické úvaze, s níž tam kolegové tak zápasili. A to jsem z matematiky odmaturoval za čtyři z milosti! Lidé se vyvíjejí! Lidé se mění!
Nevím, jak v ostatních bublinách, ale v té mé je dost dusno. Nemyslím tím dusno jako před bouřkou, v níž bublina praskne za explozivní debaty. Ale spíš to zmalátňující dusno, ve kterém lidé dávají různými způsoby najevo, že je monotónnost existence v karanténě už unavuje a vysiluje, až se jim nedostává energie se pořádně rozčílit. Projevuje se to jakousi tematickou zatuhlostí, střídají se kritické statusy o vládě, jež živnostníkům nepomáhá a roušky nedodá, doporučení na ten či onen film na Netflixu. A samozřejmě fotodokumentace procházek – ty zveřejňují především vrstevníci.
Na sociálních sítích žádný zákaz vycházení neplatí, a že je to – u Joviše! – vidět. Klíčovým slovem posledních dní je pochopitelně rouška. Protivně vlezlé slovo, skoro mi trhá ouška. (Haha! Hoho!) Ten náš veřejné dyškurz obecně zní dost ošklivými výrazy, několikrát jsem dokonce zachytil substantivum „ústenka“, zní mi to jako jméno pro nějakého obzvlášť zákeřného parazita, který na svých nositelích páchá hrůzy toho typu, že je lepší se o nich nerozepisovat a raději si je ani nepředstavovat. Rouška je zřejmě nadána schopností probouzet v lidech to nejlepší i to nejhorší, mnozí obětaví spoluobčané se dali do práce, aby roušek mezi lidmi bylo dost. Na druhé straně popová skupina Mirai o rouškách sloužila písničku („Rouškůůůůů, dej si rouškůůůůů!“). Virální hit, jak má být, teda fakt. K položce ztráty způsobené koronavirem můžeme připsat několik miliard mých mozkových buněk, o něž jsem během jednoho poslechu přišel. Pokladnici koronavirové písňotvorby obohatil rovněž populární umělec vystupující pod jménem Xindl X, na melodii skladby Michala Davida Colu, pijeme colu nazpíval satirický song isnpirovaný aktuálním děním. Proti tomu se ovšem ve videu zveřejněném na Facebooku ohradil Michal David, Xindl X si prý má napsat vlastní melodii. Přátelé! Buďme svorní! I prezident to říkal (viz níže)!
Vášně, které v zainteresované části publika vyvolala kauza urychleného a nikoliv dobrovolného odchodu mluvčího Filozofické fakulty UK Petra Kukala (o její, řekněme, ideové rovině psal už kolega Jiří Peňás), v kontextu koronavirové pandemie mohou působit značně bizarně. Nakonec v kauze jde ale o docela důležité věci, důležitější než to, zda je únosné, aby muž, reprezentant nějaké instituce, ve fejetonu oceňoval, jak ženám sluší roušky, a otcovsky, až vlezle „perské princezny“ nabádal, ať si kvůli svému vzhledu s rouškou nedělají starosti.
Ctění čtenáři a čtenářky pravděpodobně zaznamenali jisté zvážnění situace v souvislosti s koronavirem, odpovídá tomu i dění na sociálních sítích. Aspoň v mé bublině se radikálně proměnil poměr mezi „panikáři“ a „antipanikáři“. Ještě nedávno připadl jeden zneklidněný uživatel na pět, kteří sdíleli snímky prázdných regálů v supermarketech s přidanými jízlivými komentáři o tom, jak nebezpečnější než virus jsou obavy z něj. Teď už se to prohodilo, co chvíli se přede mnou na Facebooku zavlní křivky možných průběhů infekce a výzvy ke střízlivé odpovědnosti. Dobře, taky budu odpovědný.
Protagonistou dění na zdejších sociálních sítích se stal Tomáš Tožička, který krátce kandidoval do Senátu za Piráty na Teplicku (viz Týdeník Echo č. 10/2020). Mám v té story taky drobounkou úlohu typu trochu výraznější komparz, který je uvedený někde úplně na konci dlouhatánských titulků. I tak. Proč se v té minutce slávy trochu neporýpat, že?
Krátký úvod pro mimopražské čtenáře: V českém hlavním městě existuje obvod Praha 7, pokrývá čtvrti Letná a Holešovice. Je to městská část značně trendy a hipsterská, zároveň mohu z vlastní zkušenosti dosvědčit, že se tam bydlí docela dobře, jakkoli chyby a hranici parodie překračující výstřelky by se taky našly (nikdy se například nepřenesu přes proměnu nádherně ušmudlaného nočního zapadáku Kobra v křečovitě mondénní „vystajlovaný“ podnik). Ale k věci. Na stránkách britského deníku Guardian se objevil seznam deseti nejvíc cool čtvrtí v Evropě a Holešovice jsou mezi nimi. Lokální patrioti to na sítích oslavovali. Ozvaly se ale i kritické hlasy – například v textu Táni Zabloudilové na Alarmu. Podobná publicita prý pomáhá rozšiřování turismu a vůbec gentrifikaci, která z tradičních čtvrtí vytlačuje původní obyvatele, pro něž jsou tam pak příliš drahé nájmy.
Čas od času dá někdo průchod zděšení nad tím, v co se komunikace na sociálních sítích zvrtla. Bylo to někdy jiné? Nemíním to jako řečnickou otázku, vlastně už si to nepamatuju, nebo mi to splývá. Nabralo to všechno grády až po prudkém nárůstu uživatelů, rozšíření chytrých telefonů? Nebo to takové bylo od počátku? No nic. To zděšení v každém případě sdílí velká většina i těch nejaktivnějších uživatelů, kteří se intenzivně zapojují do všech těch facebookových, twitterových a dalších válek.
V doplňovacích volbách do Senátu bude na Teplicku za Piráty kandidovat Tomáš Tožička, dlouholetý aktivista a příležitostný přispěvatel různých levicových periodik. Vzbudilo to jistou pozornost, především kvůli jeho vyjádřením na Twitteru. Napsal tam mimo jiné, že kapitalismus a pravicová politika jsou zločin proti lidskosti, proti nimž působí ty Stalinovy jako dílo amatéra. Ve světle těch výroků se nemálo lidí podivovalo, jak mohla opoziční strana někoho takového kandidovat. Nebudu urážet inteligenci čtenářstva vypočítáváním důvodů, proč je Tožičkův výrok nesmyslný, nechám stranou i to, co jeho kandidatura vypovídá o tuzemských pirátech. Pana Tožičku bych nevolil, cítím ale potřebu se ho trochu zastat. Coby terče „twitterové spravedlnosti“, která promořuje veřejnou diskusi v západních zemích daleko víc, než by bylo zdrávo.
Skutečně se to stalo. Partnerství nejpilnějšího tuzemského (možná nejen) televizního moderátora Jaromíra Soukupa a prezidenta Miloše Zemana je passé. Hlava státu už na TV Barrandov nebude čelit pronikavým Soukupovým otázkám, už mezi nimi nenastane to myšlenkové jiskření, které často hrozilo vyzkratovat televizní přijímače. V panu Soukupovi se, zdá se, navíc probudil jeho vnitřní sluníčkář, rozpravy se Zemanem snad má nahradit seriál o mladých lidech, kteří chtějí změnit svět k lepšímu. A co má jako být tohle?
Hrdinkou tuzemských sociálních sítí se koncem minulého týdne stala Helena Válková, která byla na nejlepší cestě stát se českou ombudsmankou, dokud na ni neprasklo, že v článku pro režimní časopis Prokuratura vychvalovala institut zlopověstného ochranného dohledu ve spolupráci s Josefem Urválkem, žalobcem v krvavých monstrprocesech padesátých let. Samozřejmě netrvalo dlouho a uživatelé si všimli, že mezi jmény Válková a Urválek existuje, řekněme, jistá podobnost. S ní si uživatelé – jak jinak – pohráli. Ti filozoficky vzdělanější si oblíbili variantu ur-Válková, ve které je možné najít vícero významových rovin.
Změnil se letopočet, možná jste si toho taky všimli. S touhle změnou souvisejí obvyklé průvodní jevy, patří mezi ně i vášnivý spor mezi pejskaři a petardisty na sociálních sítích. Letos byly oba tábory – aspoň v bublině obyvatel hlavního města – frustrované. Pejskaři z obvyklých důvodů – silvestrovský výkon petardistů ohrožoval duševní pohodu jejich čtyřnohých přátel a zase o to nikdo nedbal. Petardistům zase pražský magistrát zrušil novoroční ohňostroj a nahradil ho nějakým podle nich mdlým videomappingem. Já nejsem ani pejskař, ani petardista. Mohu proto při hodnocení tohoto sporu vystupovat jako nezávislý pozorovatel. Jsem nestranný, objektivita je moje druhé jméno, takže mé doporučení je nutno brát ve vší vážnosti.
Sociální sítě s námi uživateli dělají ledacos. Například značně snižují práh mučednictví, dávají lidem šanci vnímat sebe sama jako trpitele za pravdu tváří v tvář prolhanému davu a nechat si tu iluzi potvrdit zástupem souhlasících. Hezkou scénku na tohle téma nedávno předvedl v Česku usazený americký novinář Erik Best, celkem známý autor, který už dlouhé roky publikuje velmi insidersky se tvářící newsletter, politicky blízký „novým pořádkům“, prezident Zeman také Besta ocenil medailí Za zásluhy.
