O mluvčím českého prezidenta Jiřím Ovčáčkovi jsem na tomhle místě psal už víckrát. Nedá se taky nic dělat, je to jedna z nejvýraznějších osobností tuzemského virtuálního světa. Kdyby ho tuzemský virtuální svět neměl, musel by si ho asi vymyslet. Troufal bych si jít ještě dál – nepovažuji za vyloučené, že si český virtuální svět Jiřího Ovčáčka skutečně vymyslel. Dostal v něm personu, která vychází vstříc potřebám všech znepřátelených politických bublin. Jednu může mobilizovat k vytrvalému boji pomocí střídání patosu a invektiv, druhou motivuje svou schopností velmi výstižně předvést všechny protivné charakteristiky, jež soupeřům přisuzuje, a přidat k nim přesladkou polevu grotesky a surreálna.

Minulý týden zřejmě v životě Jiřího Ovčáčka patřil k těm obtížnějším. Štáb pořadu ČT 168 hodin točil příspěvek o hradním kancléři Mynářovi, redaktorka pak potkala na ulici nedaleko bydlícího Jiřího Ovčáčka, taky se ho na něco ptala a natáčela ho přitom na mobil. Prezidentův mluvčí pak tu příhodu na Twitteru pojednal ve velkém stylu, jako příklad stupňování „špinavých estébáckých praktik“ veřejnoprávní televize. Svůj úděl v tom kontextu přirovnával k údělu Žida za protektorátu a vůbec se vyjadřoval s mírou vkusu u něho obvyklou. Rozhovor s Ovčáčkem byl podle něho součástí největší dezinformační kampaně po roce 1989, k níž kromě oslovení pana mluvčího na ulici patří i dávání smrti předsedy Senátu Jaroslava Kubery do souvislosti s nátlakem ze strany čínské ambasády, jemuž byl těsně před svým skonem vystaven, a s úlohou, kterou v tom nátlaku měl sehrát Hrad. Tu údajnou operaci Jiří Ovčáček invenčně pojmenoval, prý „pro historii“. Akce 168 hodin.

Rozhodl se té „akci“ čelit vlastním výkladem událostí. Naznačuje, že předsedu Senátu uštvali senátní kolegové, kteří chtěli, aby na Tchaj-wan jel. Jaroslava Kuberu pak v první větě svého vysvětlujícího postu označil za „v celku (sic) slušného člověka“. Uf. Nedomnívám se, že by si pan mluvčí zasloužil nějaké speciální ohledy. Hodně uživatelů si z něho na sociálních sítích střílelo, případně vyjadřovali nad jeho výroky pobouření až zhnusení – tak to chodí. Jednu věc si ale někteří z nich měli odpustit, nedělá se totiž nikomu, ani Jiřímu Ovčáčkovi. Pár uživatelů se totiž dopustilo takzvaného „doxxingu“, oblíbené a zavrženíhodné metody zavilých twitterových bijců, ve značné oblibě ji mají třeba někteří internetoví bojovníci za lepší svět. Spočívá ve zveřejnění adresy protivníka, většinou se tak činí v naději, že se tam někdo vypraví a bude tam něco provádět, nebo že aspoň zveřejnění adresy terč pořádně vystraší. Jenom bych upozornil všechny, kdo ve „spravedlivém hněvu“ Jiřího Ovčáčka „doxxovali“, že tím napomáhají, aby se v Česku rozšířila jedna obzvlášť odporná praktika, aby se normalizovala. Až se jejím terčem stane třeba někdo, ke komu budou mít vřelejší vztah než k Jiřímu Ovčáčkovi, třeba jim to docvakne.

Krom koronaviru minulý týden zaměstnával uživatele také severokorejský vůdce Kim Čong-un. Zaměstnával je svou nepřítomností, vysvětlením pro ni se zdála být smrt, jak tvrdily některé zdroje, případně kóma, jak tvrdily zdroje jiné. Objevilo se hodně memů – schopnost rodiny Kimů generovat memy je totiž značná. Objevily se spekulace, že by to po Kimovi mohla převzít jeho sestra. Někteří krajně pokrokoví uživatelé v tom viděli velice pozitivní změnu – je fajn, když největší koncentrák na světě začne řídit žena. Někteří méně pokrokoví uživatelé se zas těšili, až pokrokoví uživatelé začnou vynášet Severní Koreu, protože ji bude řídit žena. Kim Čong-un ale uživatelům pokrokovým i nepokrokovým zatnul tipec, ukázalo se totiž, že je naživu, což vůdce potvrdil rozhodným přestřižením pásky u nějaké továrny na hnojiva. Jeden moudrý uživatel k tomu napsal: „Jenom naprostý d*bil, když se probudí z kómatu, letí okamžitě otvírat továrnu na hnojiva.“ Já bych na Kima tak přísný nebyl. Když vidím továrnu na hnojiva, touha otevřít ji se někdy stává až nesnesitelnou.