Nevím, jak v ostatních bublinách, ale v té mé je dost dusno. Nemyslím tím dusno jako před bouřkou, v níž bublina praskne za explozivní debaty. Ale spíš to zmalátňující dusno, ve kterém lidé dávají různými způsoby najevo, že je monotónnost existence v karanténě už unavuje a vysiluje, až se jim nedostává energie se pořádně rozčílit. Projevuje se to jakousi tematickou zatuhlostí, střídají se kritické statusy o vládě, jež živnostníkům nepomáhá a roušky nedodá, doporučení na ten či onen film na Netflixu. A samozřejmě fotodokumentace procházek – ty zveřejňují především vrstevníci.

Možná je to fáze evoluce, příběhu, který začíná chlubením se účty z restauračních zařízení, na nichž během bujného večera vznikl pěkně dlouhý „plůtek“ z přeškrtnutých čárek za každé konzumované pivo. Podobným způsobem teď vydáváme svědectví jiného typu – ano, prošli jsme se. Nechci ale, aby to vypadalo, že tento zvyk generačních souputníků zlehčuji, naopak. Na ty fotoreportáže klikám a obrazy krajiny v rozpuku nebo prázdných městských ulic se těším. A mít mobil s trochu lepším fotoaparátem, sypal bych tam fotky lesů v oparu, až by se mi z něj kouřilo. Monotematičnost mého feedu se Facebook snaží narušit tím, že mi nabízí sestřihy dávno odehraných fotbalových utkání, reklamy na moji knihu, která mě sice zajímá, ale kupovat si ji nehodlám, a videa, na nichž si lidé z různých zemí různými legračními způsoby rozbíjejí ústa. Asi to o mně cosi vypovídá, když mě algoritmus přečetl takhle.

Víckrát jsem tady kritizoval praxi fízlování na sociálních sítích, archivování cizích statusů k pozdějšímu použití, třeba jako přílohy stížnosti zaměstnavateli. Ale pokud někdo udělá na webu screenshot nějaké náhodou nalezené perly a seznámí s ní ostatní, aniž nutně chce jejímu původci škodit, může to být docela legrační, dokonce může dojít k rozsvícení dne. Třeba kombinací dvou twitterových statusů australského komentátora Caleba Bonda napsaných v rozmezí dvou dnů. V prvním anoncuje svůj nový článek slovy: „Válečné přídělové hospodářství naučilo jednu generaci co nejlépe vyjít s tím, co měla. Možná i my potřebujeme válku a hospodářskou recesi, aby nás naučily neplýtvat.“ O něco později už se ale stoupenec studia neplýtvání dostane k tématům serióznějším a podstatnějším: „Kvůli těm novým vládním pravidlům pro prodej alkoholu si nemůžu najednou koupit basu piv, krabici vín a lahev whisky. Dovolené jsou jen dvě kategorie. Takže musím jít pro whisky zvlášť, potenciálně se vystavit více přenašečům, případně ohrozit víc lidí, pokud jsem přenašeč sám. Fakt chytré.“ Někdo by v těch dvou statusech mohl vidět nějakou kontradikci. Kdo se chce uskrovnit, mohl by vyjít s pouhým pivem, nebo vínem, nebo whisky. Moudří ale vědí, že pestrost nabídky alkoholických nápojů v době karantény může blahodárným způsobem omezovat spotřebu jiných komodit. Nevím ale, jestli jsem se nedopustil zásadního omylu už jenom tím, že o věci píšu. Třeba si informaci o zhoubném postupu australské vlády přečte Andrej Babiš a ten dělený prodej alkoholu zavede v Česku taky – s tím, že prodej whisky bude možný pouze v případě, že nápoj byl vyroben v Číně.

Zatímco vznikaly tyto řádky, zaznamenal jsem přece jen jakousi kontroverzi. YouTube smazala video rozhovoru předního českého „ezaře“ Jaroslava Duška s Milanem Kalábkem, který tvrdí, že koronavirus může vyléčit třeba pověstný antabus, který se v léčebnách podával alkoholikům, protože po něm v sobě pití nedokázali udržet. Pod statusem o smazání interview se rozproudila debata: Byla to cenzura? Nebyla to cenzura? Zazněla všechna prefabrikovaná tvrzení při podobných příležitostech obvyklá. Žádné masové vzrušení. Tak takhle jsme dopadli. V tom stojatém dusnu najednou stojí za zmínku i naprostá neudálost. Jaroslav Dušek asi není potěšen svým přesunem do této kategorie. Zrovna kvůli tomuhle mi ale srdce nekrvácí.