Ctění čtenáři a čtenářky pravděpodobně zaznamenali jisté zvážnění situace v souvislosti s koronavirem, odpovídá tomu i dění na sociálních sítích. Aspoň v mé bublině se radikálně proměnil poměr mezi „panikáři“ a „antipanikáři“. Ještě nedávno připadl jeden zneklidněný uživatel na pět, kteří sdíleli snímky prázdných regálů v supermarketech s přidanými jízlivými komentáři o tom, jak nebezpečnější než virus jsou obavy z něj. Teď už se to prohodilo, co chvíli se přede mnou na Facebooku zavlní křivky možných průběhů infekce a výzvy ke střízlivé odpovědnosti. Dobře, taky budu odpovědný.

Tématem se stává i způsob trávení volného času v době karantény, jeden uživatel v jejím rámci návodně postoval další obrázek prázdného regálu – byl z pražského Karlína a lidé z něj vykoupili kondomy. S výjimkou karanténního sexu je ale imperativem dne sociální distance, což se na síti opět ilustruje množstvím fotografií – žertovných i instruktážních. Rýsuje se konsenzus, že na novou situaci se budou nejsnáze adaptovat introverti, pro něž je udržování sociální distance každodenní realitou bez ohledu na aktuální epidemiologické podmínky.

Možná víc než patnáct minut slávy si na sociálních sítích vydobyl herec a podnikatel Jan Hrušínský. Potom, co vláda dočasně zakázala pořádání akcí pro víc než sto lidí, přišel se značně překvapivou interpretací toho rozhodnutí. Psal o „likvidaci Divadla Na Jezerce“ a vůbec „všeho nepohodlného“, o „stanném právu – pod hrozbou 3 milionů korun pokuty jen kvůli tomu, aby se nemluvilo o problémech trestně stíhaného komunistického udavače“. No. Taky bych od předsedy české vlády čekal ledacos. Obávám se ale, že jeho úvahy jsou poněkud přímočařejší. Jestli na zničení Divadla Na Jezerce potřebuje světovou pandemii, která mu umožní zastavit pořádání veřejných akcí, nemáme se moc čeho bát. Trochu by tím modem operandi připomínal temné protagonisty konspiračních teorií. S dojetím vzpomínám na jednoho jejich šiřitele, který mi se smrtelnou vážností vysvětloval, že za jedenáctým zářím stojí americký establishment, který nutně potřeboval zničit nějaké papíry, nacházející se v domě vedle zřícených věží Světového obchodního centra. Najednou to člověku připadá jako milá vzpomínka na ty slavné „postfaktické“ časy. V souvislosti s koronavirem se také objevily nějaké ty konspirační teorie (biologická zbraň a podobně), ale nezdá se – aspoň z mé pozorovatelny, že by jim moc lidí propadalo. Teď frčí fakta a zase fakta. Krátkodobý pokrok, ale působí to trochu bezútěšně a dost nudně.

Nevinné časy předkoronavirové v době vzniku těchto řádků ještě pokračovaly na americkém politickém Twitteru, především v té jeho sekci, která žije probíhajícími demokratickými primárkami. Z těch po neúspěšné kampani odstoupila senátorka Elizabeth Warrenová, která byla před startem primárek považována za favoritku, doporučil ji i vlivný deník New York Times. Část tábora jejích příznivců je přesvědčena, že důvodem toho neúspěchu byla... mizogynie. A s pobouřenou jistotou to dávají najevo. Ve své odtrženosti od faktů taky dojemné – Warrenovou například volilo větší procento mužů než žen, ale to nevadí, stejně je to mizogynie jako vyšitá, protože ji jich nevolilo dost. Hezký doklad toho, jak potřeba sesumírovat si události do předem daného narativu nakonec v mysli dostatečně ideologicky uvažujícího jedince vždycky trumfne realitu. Pokud je největší zlo na světě patriarchát, tak může prostě za všechno, není možné, aby to bylo jinak. Vlastně je to případná tečka za kampaní senátorky, která se rozhodla vsadit na poradce a spolupracovníky z řad aktivistů úspěšných na sociálních sítích, v domnění, že jejich – často dost radikální – názory vyjadřují hlas lidu, že jsou autentickými mluvčími skupin, které se domnívají zastupovat. Jenomže Twitter není realita. Jak kdysi prorocky řekl Jan Vodňanský: Naše lesy nejsou žádný disneyland.