V BUBLINĚ

Mučedníkem snadno a rychle

V BUBLINĚ
Mučedníkem snadno a rychle

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Sociální sítě s námi uživateli dělají ledacos. Například značně snižují práh mučednictví, dávají lidem šanci vnímat sebe sama jako trpitele za pravdu tváří v tvář prolhanému davu a nechat si tu iluzi potvrdit zástupem souhlasících. Hezkou scénku na tohle téma nedávno předvedl v Česku usazený americký novinář Erik Best, celkem známý autor, který už dlouhé roky publikuje velmi insidersky se tvářící newsletter, politicky blízký „novým pořádkům“, prezident Zeman také Besta ocenil medailí Za zásluhy. Nedávno se ovšem Best pokusil „použít humor“, dopadlo to z mnoha hledisek děsivě.

Reagoval na rozhodnutí Marka Výborného odejít z funkce lidoveckého předsedy. Nedávno mu nečekaně zemřela manželka, chce se teď především věnovat svým třem dětem. Besta ale nenapadlo nic lepšího než tuhle zprávu, ehm, „rekontextualizovat“, vystřelit si přes ni z Výborného stranické kolegyně Michaely Šojdrové, která svého času chtěla v Česku ubytovat padesát syrských sirotků (nedoprovázených dětí). „Marek Výborný a jeho nedoprovázené děti. Smutné. Kde je Michaela Šojdrová, když ji potřebujete?“ Skutečnost, že rodinná tragédie pana Besta inspirovala k hodně klopotnému žertu (máloco je tak trapné jako konfrontace s něčím hlubokým a neopodstatněným přesvědčením o vlastní vtipnosti) nadzvedla hodně uživatelů, dali mu to najevo. Pan Best vyhodnotil situaci a rychle pochopil, že v ní hraje roli mučedníka. Obrátil se k publiku znovu se závažným sdělením, že už chápe, jak se asi musel cítit Václav Klaus ml., když na něj pískali na Národní třídě. Nechce se mi urážet soudnost čtenářstva vypisováním důvodů, proč je ubohé a nechutné navážet se do rodiny, která právě přišla o manželku a matku. Pokud někdo potřebuje vysvětlit i tohle, je to ztracený případ. Pozoruhodné je, že se našlo pár lidí, kteří panu Bestovi ten argumentační výkrut zbaštili. Síla bubliny.

Jaksi zkušeněji podobný manévr provedla americká spisovatelka Sarah Dessenová, bestselleristka v oboru čtení pro dospívající. Mučednicí se stala díky Brooke Nelsonové, čerstvé absolventce univerzity v Jižní Dakotě žádné významné kulturní centrum. Lokální deník z města Aberdeen se mladé ženy ptal na zkušenosti z práce ve skupině, která pro první ročníky školy připravuje společný plán četby. Nelsonová řekla, že jejím záměrem bylo vyškrtnout z něj prózy Sarah Dessenové, protože jsou podle jejího názoru přece jen „pro puberťačky“ a univerzitní studenti by měli být už čtenářsky někde jinde. Populární autorce se to nějakým způsobem doneslo a rozplakala se na Twitteru („I autoři mají city“), Nelsonovou značila za zákeřnou a krutou. Na podporu jí přispěchaly další hvězdy žánru, na adresu studentky ze zapadlého kraje používaly dost sprosté výrazy, nikoho z nich nenapadlo, že situace, kdy se masově populární spisovatelky se statisíci sledujících sesypou na mladou ženu s minimálním společenským vlivem, není to zrovna „férovka“ a dokládá to jejich obrovskou malichernost. Až když si té situace všimla média (včetně těch feministických), nechala si to Dessenová projít hlavou a omluvila se. Pozoruhodná ale byla argumentace, která od ní a jejích slavných kolegyň v tom lynči zaznívala. Chudák Nelsonová se totiž těmi pár slovy nedotkla marnivosti jedné literární celebrity. Když její prózy shodila s tím, že jsou „pro puberťačky“, projevila se jako osoba, které patriarchát vymyl mozek, považuje příběhy pro mladé ženy a taky příběhy mladých žen za podřadné a nehodné pozornosti a tak dále a tak podobně. V podstatě se dopustila ekvivalentu masového znásilnění nebo něčeho ještě horšího. Úplně normální kritický soud označila za vážný ideologický prohřešek, útok nikoli na jednu osobu, ale na velkou skupinu lidí. Je to docela osvědčená metoda, díky níž může jeden (jedna) dosáhnout nedotknutelnosti ve veřejné debatě. Vytvořit ekvivalenci mezi sebou a nějakou (reálně či domněle) marginalizovanou skupinou. Moje příští kniha bude o těžkém životě slepého štěňátka. Jestli na ni někdo zkusí mít řeči, označím ho za štěňátkovraha. A pak si jenom dojdu pro popcorn a budu sledovat virtuálního soudce lynče při práci. To nemůže nevyjít.