Vášně, které v zainteresované části publika vyvolala kauza urychleného a nikoliv dobrovolného odchodu mluvčího Filozofické fakulty UK Petra Kukala (o její, řekněme, ideové rovině psal už kolega Jiří Peňás), v kontextu koronavirové pandemie mohou působit značně bizarně. Nakonec v kauze jde ale o docela důležité věci, důležitější než to, zda je únosné, aby muž, reprezentant nějaké instituce, ve fejetonu oceňoval, jak ženám sluší roušky, a otcovsky, až vlezle „perské princezny“ nabádal, ať si kvůli svému vzhledu s rouškou nedělají starosti.

Text se stal předmětem vášně a z obou stran místy dost hrubě vedené debaty na sociálních sítích. Podle vyjádření FF UK ale článek sám důvodem Kukalova konce na fakultě nebyl. Rozhodující byl obsáhlý příspěvek bývalého mluvčího na jeho facebookové zdi, měla to zřejmě být jakási skupinová odpověď několika kritikům, adresátem byla ale jedna z debatérek, studentka filozofické fakulty. Kukal se k ní obrací se značně přezíravou blahosklonností, tyká jí, vystupuje dost nesympaticky a nevhodně (jistě, v předcházející debatě si o sobě přečetl ledacos, ale v konverzaci se studentkou se stejně ovládat měl). Kukal si tu nevhodnost zřejmě brzo uvědomil a komentář smazal.

Během té krátké doby, během níž text visel na netu, si ho ale nějaká dobrá duše zkopírovala a i po jeho smazání šířila dál. Fakulta ale tyhle okolnosti nebrala v potaz, podle proděkana Daniela Soukupa je jedno, že Petr Kukal komentář rychle smazal, důležité je, že koloval i pak. Smutné. Ať už si o vystupování Petra Kukala myslíme cokoliv, někdo proti němu použil metod soudobého internetového fízlovství: snažit se někoho nachytat na hruškách, z kontextu vytrženou citaci si hezky zaarchivovat, poslat na příslušná místa a dožadovat se postihu. Tohle je nesrovnatelně toxičtější než třeba i ty nejpitomější řeči, jaké může nějaký nevýznamný funkcionář akademického světa mít, a je jedno, jestli postihuje lidi staromódního založení, jako je Petr Kukal, nebo levičáky, jak se nedávno stalo Tomáši Tožičkovi. Ničivost toho internetového fízlování se velmi silně projevuje v anglosaském akademickém, mediálním a kulturním světě, kruté důsledky to nezřídka má i pro lidi, kteří se dříve považovali za přesvědčené stoupence „tábora pokroku“ – krátkozraký člověk by v tom viděl projev „poetické spravedlnosti“, je to ale jen hnusné.

Metody internetového fízlování se teď dočkaly požehnání Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy. Vzkázala dovnitř i zbytku země: užívejte je, fízlujte, bude to mít výsledky. Mělo by být udivující, že tahle ochota vyjít vstříc praktikům fízlování nastala v akademickém prostředí, na filozofické fakultě, která se v době sovětské okupace stala ohniskem odporu proti omezování svobody a nástupu fízlovského režimu. Mělo by. Při vědomí toho, co v akademickém světě poslední dobou frčí, se do toho údivu člověk musí trochu nutit.